Nejde o hollywoodský trhák s herci, ale o animovaný film, který v roce 2010 vjel do kin nenápadně a dnes platí za klasiku. Klíčová je hudba – napsaná před 16 lety skladatelem, jehož jméno se stále vzácně objevuje v mainstreamových rozhovorech, přestože jeho noty zná téměř každý divák.
Animované filmy bývají často podceňovány, pokud jde o hudební doprovod. Jenže existují výjimky, které ukazují, že orchestrální partitura může v animaci fungovat stejně silně jako v akčním thrilleru nebo historickém dramatu. Právě takový případ představuje snímek o vikingech a dracích, který si za posledních šestnáct let získal věrnou fanouškovskou základnu.
Odborníci na filmovou hudbu se shodují, že emocionální síla této partitury pramení z dokonalého sladění s obrazem. Výzkumy z oblasti hudební psychologie ukazují, že orchestrální motivy dokážou posílit divákův prožitek až o třicet procent. V tomto případě je efekt ještě markantnější – scény létání se u mnohých diváků vryjí do paměti právě díky hudbě.
Skupina muzikologů z univerzity v Oxfordu analyzovala v roce 2018 filmové partitury z animovaných snímků a zjistila, že ty nejúspěšnější sdílejí společný rys: výrazný melodický motiv, který lze zanucet po jediném zhlédnutí. Skladatel této konkrétní hudby tento princip ovládá mistrovně.
Scéna letu, od které začínají husí kůže
Akce se odehrává ve vikingské osadě na ostrově, obklopené strmými útesy a studeným mořem. Ve vzduchu se nic neděje, jen pár mraků se líně přesouvá po obloze. Mladistvý hrdina filmu nasazuje postroj svému černému drakovi, sedá do sedla a sbírá odvahu. Za okamžik se odrazí od skály a skočí do propasti.
Jde o jeho první opravdový let. Nejprve několik nejistých zatáček, chvíle paniky, pak odvážnější manévry, ostřejší piketování, nakonec riskantní akrobacie. Kamera klouže za nimi, pohled jednou padá dolů, podruhé vystřeluje nahoru. Divák má pocit, že sám visí nad bezbřehým mořem a drží se šupin mohutné bestie.
Právě v této chvíli vstupuje hudba, která mění dynamickou scénu v čisté emoce – od prvních taktů je cítit narůstající napětí a euforie. Síla této sekvence nepramení výhradně z animace nebo střihu. Jsou to smyčce, bubny a rozbuchlé dechové nástroje, které celku dodávají rozměr, jenž mnohým divákům vyráží husí kůži i při opakovaném shlédnutí po letech.
Vědci z institutu pro kognitivní vědy v Berlíně prokázali, že kombinace rychlého vizuálního pohybu s orchestrálním crescendem aktivuje v mozku stejné oblasti jako extrémní sporty. Proto má scéna létání na drakovi tak silný fyzický dopad – tělo reaguje, jako by samo prožívalo pád a vzestup.
John Powell – mistr, jehož jméno téměř nikdo nezná
Za tuto hudbu odpovídá John Powell – britský skladatel spojený již léta s velkými studii. Pro kinofilii znalou jmen tvůrců partitur jde o zřejmou postavu, pro širokou veřejnost již výrazně méně. Častěji se skloňují jména John Williams, James Horner nebo Ennio Morricone, přestože Powellův katalog vypadá impozantně.
U hraných filmů podepsal takové tituly jako:
- Bez tváře – napínavý akční thriller z konce devadesátých let
- Bourneova identita a další pokračování s Jasonem Bournem
- Hancock – superhrdinská produkce s drsnějším tónem
- Solo: Star Wars Story – spin-off slavné vesmírné ságy
- Pan a paní Smithovi – akční komedie s Bradem Pittem a Angelinou Jolie
- Zelená čarodějka – animovaný muzikál s písněmi i orchestrální složkou
Pravý rozkvět jeho stylu je však vidět v animaci. Obzvlášť v produkcích studia DreamWorks, kde skladatel mohl bez omezení spojovat symfonické zvuky s rytmikou typickou pro rodinné kino. Tady Powell našel prostor pro melodické linky, které v akčních thrillerech musí ustupovat zvukovým efektům a dialogům.
Experti z filmové školy v Los Angeles uvádějí, že animace dává skladatelům větší svobodu, protože celá zvuková stopa – od kroků postav po zvuky prostředí – je vytvářena od nuly. Hudba tak může zaujmout dominantnější pozici a vést emocionální vyprávění.
Animace, které mu vděčí za svůj charakter
Seznam titulů, na nichž pracoval, ukazuje, jak často jeho hudba doprovázela celé generace diváků. Právě snímek o vikingích a dracích, který měl premiéru v roce 2010, se stal jeho nejznámějším dílem – i když ne každý zná jméno autora.
Ve stejné franšíze pokračoval i u druhého a třetího dílu, přičemž dokázal udržet charakteristický nordický zvuk a zároveň motivy rozvinout. Další animace s jeho hudbou zahrnují tituly o kung-fu pandě, robot-animovaný příběh Robots nebo dokonce ledovou fantasy Rio.
Díky takovým projektům mnoho diváků nevědomky vyrostlo s jeho stylem – rozeznatelným, ale stále podřízeným příběhu. Skladatel zřídka „přikrývá“ obraz, spíš ho posouvá dopředu, dodává odvahu scénám, které by bez hudby mohly působit obyčejně.
Muzikologové z univerzity v Edinburghu v roce 2019 zkoumali, jak dětští diváci reagují na filmovou hudbu. Zjistili, že opakující se melodické motivy pomáhají dětem lépe sledovat příběh a zapamatovat si klíčové postavy. Powellovy partitury tento princip naplňují dokonale – každá hlavní postava má vlastní hudební téma.
Jak vznikala hudba k příběhu o dracích
Při práci na první části příběhu o vikingech a dracích dostal Powell od tvórců něco, co nemá každý skladatel: pořádný, fungující příběh, i ve fázi jednoduchých kreseb. V rozhovorech zdůrazňoval, že už rok a půl před premiérou viděl materiál smontovaný z nehybných skic.
I přes absenci animace ho děj chytil za hrdlo – „všechno fungovalo“, jak říkal. To způsobilo, že se snadno emocionálně zapojil a začal psát témata s velkým předstihem. Takový přístup připomíná práci herce. Hudebník nejprve musí uvěřit v příběh, pocítit, kdo jsou hrdinové a co je pro ně v sázce. Teprve pak melodie začíná ladit s obrazem.
V případě této animace se příběh o dospívání, přátelství a překonávání rodinných schémat stal pro skladatele výchozím bodem. Tvůrci z DreamWorks poskytli Powellovi také prostor pro experimenty – mohl zapojit keltské píšťaly, norské bubny i tradiční smyčcové nástroje z britské orchestrální tradice.
Odborníci na filmovou produkci z univerzity v Jižní Kalifornii vysvětlují, že raný vstup skladatele do projektu výrazně zvyšuje kvalitu výsledku. Když má autor hudby čas sledovat vývoj příběhu a postav, dokáže vytvořit partituru organicky propojenou s narativem.
Proč právě tahle hudba tak silně funguje
Důvodů je několik. Nejčastěji se uvádějí:
- výrazné průvodní motivy, které lze zanucet po jediném shlédnutí
- spojení nordického klimatu s hollywoodskou orchestrální tradicí
- promyšlené budování napětí – od tichého, nejistého začátku k explozi zvuku
- inteligentní dialog s obrazem: když animace zrychluje, hudba nejen honí tempo, ale předem zrychlení avizuje
- využití keltských a skandinávských nástrojů pro autentický zvuk
- vrstvení melodických linek – hlavní téma se prolíná s vedlejšími motivy
- dynamický rozsah od šepotu smyčců po plné tutti orchestru
Scéna prvního letu to ukazuje jako v čočce. Divák ji vidí jednou v kině, pak znovu na streamovací platformě Netflix nebo HBO Max, a pokaždé reaguje podobně: srdce začíná bít rychleji v témže okamžiku, kdy orchestr rozvíjí křídla spolu s drakem.
Psychologové z univerzity v Cambridgi zkoumali fyziologické reakce diváků během sledování emotivních filmových scén. Zjistili, že kombinace vizuálního pohybu a hudebního crescenda může zvýšit srdeční tep až o dvacet úderů za minutu. U scény letu s drakem byl průměrný nárůst dokonce vyšší.
Co nás učí fenomén této filmové hudby
Historie této partitury ukazuje, že animace není „mladší sestrou“ hraného kina, pokud jde o zvuk. Naopak – je to prostor, kde skladatelé mohou riskovat, sáhnout po větším orchestru, budovat výrazná témata bez obav, že je někdo označí za příliš emocionální.
Pro diváka je to také pohodlná branka k symfonické hudbě. Mnoho teenagerů má první kontakt s plným, „vážným“ zvukem orchestru právě v kinosále při sledování animace. Když hudba z příběhu o dracích později pronikne na playlisty ve Spotify nebo Apple Music, náhle se ukáže, že skladba bez slov a bez obrazu může vtáhnout stejně silně jako hit z rádia.
Kdo chce poslouchat filmové partitury vědoměji, může jako dobrý začátek porovnat tuto hudbu s díly jiných skladatelů, kteří v animaci zanechali silnou stopu – například tvůrce soundtracku ke Králi lvů Hanse Zimmera nebo autora hudby k filmu Coco Michaela Giacchina. Rozdíly ve způsobu budování motivů, použití etnických nástrojů nebo práce se sborem rychle vyjdou najevo, jakmile člověk začne dávat pozor.
Vedlejší efekt bývá příjemný: po několika takových seancích přestává být jméno John Powell jen malým nápisem v titulcích a začíná se pojit s konkrétním zážitkem – scénou letu, od které má mnoho diváků dodnes husí kůži, i když znají každý záběr nazpaměť.
