Nedaleko Říma se skrývá krajina jako z jiného světa: země se kouří, voda jako by vřela a ve vzduchu cítíš síru. Caldara di Manziana, malý geotermální kout Lazia, láká směsicí měsíčních výhledů, etruských legend a příjemných procházek lesem.
Caldara di Manziana je malá, ale velmi charakteristická chráněná oblast o rozloze asi 90 hektarů, která je součástí regionálního parku Bracciano-Martignano. Leží necelou hodinu jízdy autem od centra Říma a vizuálně připomíná zhuštěnou verzi Islandu nebo slavného Yellowstonu.
Máme tu co do činění se zbytky starověké sopky Sabatino. Před asi 600 tisíci lety byla tato oblast dějištěm prudkých freatických erupcí. V důsledku srážky magmatu s vodou vznikl kráter, který se postupem času zaplnil rašelinou a vodou a vytvořil dnešní rašelinnou pánev.
Vědci z italských geologických ústavů upozorňují, že Caldara di Manziana představuje vzácný příklad aktivní geotermální činnosti v oblasti Středozemního moře. Místo nabízí jedinečnou příležitost studovat procesy, které běžně sledujeme jen na Islandu nebo v národním parku Yellowstone.
Mini Island u Říma, kde země dýchá plyny
Největší zajímavostí pro turisty jsou právě ty malé „gejzíry“. Ve skutečnosti jde o sirnaté prameny, kde se teplota vody drží kolem 20 stupňů Celsia. Ze dna se nepřetržitě uvolňuje oxid uhličitý a sirné plyny, které uvádějí hladinu vody do pohybu a vytvářejí iluzi varu.
Podloží v centrální části kaldery má světle šedou, až bílou barvu, místami je popraskaná a rozpraskané. Z mnoha trhlin se šíří pára. Na tomto pozadí tmavá zeleň okolních lesů působí jako scenérie k fantasy filmu. Není divu, že starověcí Etruskové považovali tuto oblast za bránu do podsvětí.
Podle starých legend právě tady sídlil Mantus – božstvo etruské říše mrtvých. Od jeho jména se odvozuje název Manziana i legendárního, kdysi hustého lesa Silva Mantiana. Dnes je těžké takovým příběhům věřit, ale stačí se projít v ranní mlze a pochopíš, odkud se tyto asociace braly.
Bílé břízy v říši síry: botanická záhada Lazia
Caldara di Manziana není jen geotermální show. Je to také skutečná živá přírodní laboratoř. Kyselé, minerály prosycené podloží a specifické mikroklima v kráteru způsobily, že se tu vyvíjí překvapivý typ vegetace.
Hned u parních vodních oček vyrostl malý háj břízek bradavičnatých. Štíhlé bílé kmeny těchto stromů, které místní láskyplně nazývají „albanelle“, vypadají, jako by je někdo přenesl přímo ze Skandinávie. Bříza je druh typický pro chladnější severní regiony Evropy a horské oblasti, a tady roste v nadmořské výšce pouhých 250 metrů.
Vědci vysvětlují přítomnost bříz teorií „glaciálního reliktu“: jsou to poslední svědkové doby ledové, kteří přežili ve vlhké, chladnější nice Caldary. Mezi travami najdeš také velmi vzácnou místní odrůdu trávy z rodu Agrostis, která se stala předmětem výzkumu botaniků.
Celý tento malý kout funguje jako oáza, kde se setkávají rostliny spojované s úplně jiným klimatem. V tomto prostředí se daří i četným zvířatům. V okolí žijí divoká prasata, lišky, jezevci a bohatá populace ptáků. Snadno zahlédneš třeba volavky popelavé, které loví poblíž vody.
V malých vodních nádržích se občas objevuje vzácněji pozorovaný dravý „vodní škorpión“, tedy štír vodní – hmyz s charakteristickou siluetou, který loví jiné bezobratlé. Ornitologové z Univerzity La Sapienza v Římě pravidelně monitorují populace vzácných druhů ptáků, kteří využívají specifické podmínky tohoto ekosystému.
Jak se dostat a jak naplánovat výlet z Říma
Caldara di Manziana se ideálně hodí na několikahodinový výlet z Říma. Nejpohodlněji se tam dostaneš autem. Ze severních čtvrtí Věčného města můžeš zvolit klasickou Via Cassia nebo malebnou cestu Braccianese směrem k jezeru Bracciano a pak zamířit k městečku Manziana.
U vchodu do přírodní památky se nachází bezplatné parkoviště u místní komunikace SP2/c. Odtud k rašeliništi vede krátká plochá stezka. Procházka lesem zabere několik minut a končí náhlým objevením parní pánve před očima.
- Délka přístupu z parkoviště: asi 10–15 minut klidným tempem
- Obtížnost trasy: snadná, vhodná i pro děti
- Obuv: lépe zvolit trekingové boty nebo boty s tlustší podrážkou
- Čas strávený na místě: obvykle 1–2 hodiny stačí na klidnou procházku a fotky
- Vstup: volný přístup zdarma
- Otevírací doba: denně od úsvitu do soumraku
- Parkovné: zdarma
Dřevěné zábradlí vymezuje bezpečnou zónu návštěvy. Nepřekračuj ho: půda v blízkosti pramenů bývá bahnitá a místy přímo nebezpečná, protože tenká kůra se může propadnout. Děti nejlépe drž poblíž sebe a hned jim vysvětli, že jde o terén, který se pozoruje z jisté vzdálenosti.
Dojem udělá především kontrast: pár minut předtím jdeš obyčejným středomořským lesem a najednou se krajina změní v něco, co připomíná spíš dokumenty o přírodě z Islandu. Právě tento prvek překvapení způsobuje, že mnoho lidí se do Caldary vrací s dalšími známými.
Macchia Grande: filmový chodník a místo na piknik
Lidé, kteří mají rádi delší trasy, mohou spojit návštěvu Caldara di Manziana s výšlapem po sousedním lese Macchia Grande. Vede tam dobře značená stezka CAI 262B, díky které snadno přejdeš z geotermální pánve do hloubi lesa.
Macchia Grande je monumentální lesní komplex s mohutnými starými duby a širokými mýtinami. Na mnoha místech se nacházejí vyhrazená místa pro ohniště a grily, což z toho dělá oblíbený cíl rodinných pikniků obyvatel regionu. O víkendech tu můžeš narazit na celé skupiny Římanů, kteří hledají chvilku odpočinku od hluku města.
Macchia Grande posloužila jako přirozená scenérie k několika slavným italským filmům, mimo jiné k „Marchese del Grillo“ a „Pinocchiovi“ v režii Roberta Benigniho. Takové spojení geotermální kuriozity s filmovým lesem je hotový plán na celý den: ráno procházka u parních pramenů, později klidný treking a piknik ve stínu starých stromů.
Odborníci z italského institutu ochrany přírody zdůrazňují, že Macchia Grande představuje jeden z nejzachovalejších středomořských dubových lesů v okolí Říma. Některé duby tady dosahují stáří přes 300 let.
Na co dávat pozor a jak nejlépe prožít tuto návštěvu
Ačkoli je trasa poměrně snadná, vyplatí se připravit jako na klasický výlet do terénu. Nejdůležitější je vhodná obuv – po dešti se okolí rašeliniště rychle mění v klouzavý, bahnistý povrch. Lehké sportovní boty s tím nemusí mít šanci.
V teplejších měsících v okolí obtěžují komáři, proto se hodí repelent. Neuškodí ani vzít si něco na zakrytí hlavy a vodu, protože slunce na otevřeném terénu nad rašeliništěm dokáže pěkně hřát, i když se vzduch zpočátku zdá svěží.
Caldara di Manziana jako lekce geologie a ekologie
Pro mnoho lidí výlet do Caldary končí nejen sérií efektních fotografií, ale také větším pochopením procesů, které utvářely Itálii. Můžeš tu naživo vidět, že sopka nemusí vybuchovat, aby stále zůstala aktivní v hloubce. Bublající prameny a vůně síry připomínají, že pod našima nohama stále pracují síly, na které běžně nemyslíš.
Je to také skvělé místo k rozhovoru o tom, jak křehké bývají ekosystémy. Stačí jeden nelegální oheň, příliš mnoho turistů scházejících z vyznačených cest nebo ponechaný odpad, aby se malá chráněná oblast začala degradovat. Stále více italských regionů sází právě na tuto směsici cestovního ruchu a vzdělávání: můžeš přijet, odpočinout si, udělat fotky, ale výměnou se očekává minimální respekt k místu.
Pro českého turistu, který obvykle spojuje Řím s klasickým prohlížením památek a muzeí, je taková „malá Island“ u hlavního města zajímavou změnou. Návštěva Caldara di Manziana ti umožní vidět jinou tvář Lazia: drsnou, trochu divokou, spojenou spíš s ohněm a plynem proudícím z hloubky země než s mramorem a barokem. Je to zážitek, který utkvěl v paměti přinejmenším stejně jako další fotka před Koloseem.
