Dvě mladé fenky někdo přikoval řetězy k bráně útulku na Panenských ostrovech. Vyděšené a divoké strachem nedovolovaly nikomu se přiblížit.
Dobrovolníci z organizace Humane Society of St. Thomas na Panenských ostrovech USA rychle pochopili, že běžné metody tu nezaberou. Psi nedůvěřovali lidem, neznali vodítko ani hru. Nečekaně přelom přinesla věc tak banální, že se tomu skoro nedá uvěřit – mýdlové bubliny.
Na Panenských ostrovech se opouštění zvířat tímto způsobem bohužel stává poměrně často. Tentokrát byla situace obzvlášť náročná – obě fenky byly extrémně nedůvěřivé. Vrčely, krčily se, odskakovali při každém rychlejším pohybu člověka.
Dobrovolníci jim dali jména Sofrito a Wasabi, přistupovali k nim jako k sestrám, protože vypadaly, jako by pocházely z jednoho vrhu. Místo aby je hned zařadili do společné části útulku, rozhodli se pro karanténu – ne ze zdravotních důvodů, ale aby snížili jejich stres a zabránili panickým útěkům. Obě fenky se bály téměř všeho: dotyku, vodítka, cizích zvuků a dokonce i hraček. Výjimkou byla jedna nenápadná věc – lehké, barevné mýdlové bubliny.
Jak mýdlové bubliny otevřely dveře k důvěře
Na začátku se kontakt se psy omezoval na absolutní minimum. Krmení, úklid boxu, krátká přítomnost člověka. Každý vstup dobrovolníka u nich vyvolával paniku – krčily se v rohu, třásly se, pokoušely se schovat.
Během jednoho z pobytů na malé zahradě u útulku dostal dobrovolník jednoduchý nápad: vytáhl láhev s tekutinou na mýdlové bubliny. Běžný gadget, který občas sloužil k zábavě s jinými psy.
Bubliny se začaly vznášet nad trávou, vítat se na slunci a tiše praskat. Reakce fenek překvapila všechny. Místo aby couvaly, začaly opatrně přicházet blíž. S každou další sérií bublin se stávaly o něco odvážnějšími. Pracovníci útulku rychle zpozorovali, že právě našli dveře k psychice těchto vyděšených zvířat.
Mýdlové bubliny nevyžadovaly od psů fyzický kontakt s člověkem, nehlučely, nenarušovaly jejich prostor. Byly lehké, neškodné, přímo hypnotizující. Díky tomuto prostému triku se psi postupně sžívali s přítomností člověka. Během „sezení s bublinami“ s nimi pracovníci mluvili laskavým hlasem, občas si lehli na trávu, aby působili méně hrozivě.
Proč obyčejné bubliny fungovaly lépe než běžné metody
Pro tyto konkrétní psy se mýdlové bubliny ukázaly jako bezpečný, neutrální podnět, který se nespojoval s žádnou újmou. Při práci s bojácnými psy ošetřovatelé často využívají takové „mosty k důvěře“:
- čichové hry s rozhozenými pamlsky
- pomalé podávání jídla z ruky bez zírání na psa
- tiché hračky, které nevydávají náhlé zvuky
- jednoduché rituály jako právě mýdlové bubliny nebo honění vodního proudu
- ležení na zemi vedle psa bez přímého kontaktu
- opakované rutiny ve stejnou denní dobu
- používání uklidňujících feromonů v prostoru
Fenky začaly skákat za bublinami a vrtět ocasy. Na dobu zábavy zapomínaly na strach z okolí. Dobrovolníci mohli být blízko, aniž by vyvolávali paniku. Každé sezení s bublinami končilo o něco menším odstupem k lidem.
S časem se dalo přijít blíž, provést jemné gesto a později se dotknout krku nebo nasadit obojek. Důležité je neuspěchávat proces násilím. Nutit zvíře ke kontaktu často jen prohlubuje strach. Účinněji funguje opakování, klid a důslednost v budování pozitivních asociací.
Dlouhá cesta od řetězu u brány k záchranářskému letadlu
Proces socializace trval měsíce. Ze dne na den byla změna téměř neviditelná, ale v delší perspektivě obrovská. Fenky si zvykaly na procházky na vodítku, na misky stavěné lidmi, na každodenní rytmus útulku.
Po zhruba čtyřech měsících organizace rozhodla, že sestry mají šanci na lepší život na jiném místě. Humane Society of St. Thomas se spojila s Pets With Wings – skupinou pilotů dobrovolníků, kteří vlastními letadly převážejí psy z přeplněných útulků do jiných částí země.
Sofrito a Wasabi přeletěly téměř tři tisíce kilometrů do státu Maine na severovýchodě USA. Tam se dostaly pod péči Grammy Rose Dog Rescue & Sanctuary – střediska, které se specializuje na práci se psy po traumatických zážitcích. Let z tropického ostrova do chladnějšího Maine znamenal pro tyto psy něco víc než změnu klimatu. Byla to šansa na první skutečný domov.
June – fenka, která se bála gauče
V té době žila v Maine Sarah Lachance. Před několika měsíci ztratila milovaného psa. Cítila už, že je připravená přijmout nové zvíře, ale hledala „ten jediný“ vztah. Pravidelně prohlížela inzeráty o adopcích, až konečně viděla fotky Sofrito a její sestry.
Příběh opuštěných, nedůvěřivých fenek ji pohnutl natolik, že si domluvila schůzku. Do útulku jela s partnerem Zachem. Na místě poznali Sofrito – stále velmi plachá, sevřená, se sklopeným ocasem.
Místo aby jí vnucovali kontakt, prostě si sedli na podlahu a čekali. Po chvíli fenka, stále schouraná, pomalu přišla, dovolila lehké pohladění. Nebyla v tom euforie, jen jemná jiskra důvěry. Pro Sarah to stačilo. Bylo jasné, že v této vyděšené fence je spousta něhy.
Sofrito se dostala do jejich domu a dostala nové jméno – June. Na začátku se vůbec nevrhla na měkký pelíšek či gauč. Naopak: volila skromný rohožkový kobereček u dveří, jako by stále čekala, že se zase ocitne venku. Teprve po několika týdnech se June odvážila vyskočit na gauč a zůstat tam vedle lidí déle než chvilku. Od té chvíle proces nabral tempo: začala sama vyhledávat kontakt, tulit se, hledat blízkost.
Nový život, nová oblíbená zábava
June, která se kdysi bála prakticky všeho, je dnes plná energie a něhy. Doma miluje přitulení ke svým pečovatelům a na zahradě má jeden oblíbený rituál – honičku vody ze zahradní hadice.
Jakmile Sarah otevře vodu, fenka se dostane do pravého šílenství zábavy. Skáče, kmitá mezi proudy, „loví“ vodu stříkající ze zavlažovače. Tato zábava, podobně jako kdysi mýdlové bubliny v útulku, jí umožňuje vybít napětí a vyjádřit radost v nejjednodušší formě.
To, co kdysi bylo zmrzlé strachem tělo přikované řetězem k bráně, je dnes pes, který tančí ve vodním spreji na zahradě svých lidí. Její proměna ukazuje, jak obrovský vliv mají zdánlivě drobné podněty na psy po traumatu.
Sestra stále čeká na svůj domov
Wasabi, sestra June, zůstala ve středisku v Maine a stále čeká na adopci. Podle vyprávění Sarah, která udržuje kontakt s útulkem, má Wasabi podobnou povahu – je nesmělá, ale velmi něžná, když už někomu důvěřuje.
Pracovníci střediska jsou přesvědčeni, že jakmile se dostane do klidného domu, kde ji nikdo nebude pospíchat, projde podobnou proměnou jako June. Potřebuje prostě čas, trpělivost a někoho, kdo v ní uvidí víc než vyděšeného psa s těžkou minulostí. V českých podmínkách se útulky také potýkají se psy po náročných zážitcích. Inspirací může být právě kreativita dobrovolníků z Panenských ostrovů.
Občas stačí láhev s tekutinou na bubliny nebo prostá zahradní hadice, aby se paralyzující strach změnil v první, nejistý skok vpřed. A otevřela se cesta od řetězu u brány ke gauči v bezpečném domově. Možná právě taková drobnost pomůže i dalším psům najít cestu ke štěstí.
