Nejnovější výzkumy ukazují, že při obnově lesů nezáleží jen na počtu sazenic. Vědci jasně dokládají: místo, kde les vyroste, rozhoduje o tom, zda skutečně ochladí planetu, nebo naopak přispěje k dalšímu oteplování.
Masové akce sázení stromů znějí jako jednoduchý způsob, jak zachránit klima. Jenže sama čísla nestačí.
Nové poznatky publikované v odborných časopisech ukazují jasnou věc: stejný hektar lasu může v jiné klimatické zóně přinést úplně jiný efekt. Někde výrazně ochladí, jinde může povrch planety dokonce zahřát. To zasahuje do módních kampaní typu „milion stromů do roku 2030″ a nutí k přehodnocení myšlení o zalesnění – od politiků až po firmy nakupující „zelené“ certifikáty. Vědci z několika univerzit se shodují: strategické umístění nových lesů může přinést stejný chladicí účinek i při poloviční ploše vysazených stromů.
Není strom jako strom. Počítá se fyzika i biologie
Stromy si spojujeme především s pohlcováním oxidu uhličitého. Během fotosyntézy rostliny zachycují uhlík ve své biomase, což skutečně pomáhá snižovat koncentraci CO₂ v atmosféře. Na tom končí většina jednoduchých příběhů o obnově lesů.
V praxi vstupují do hry ještě další jevy, které dokážou celou bilanci obrátit. Jedním z nich je albedo, tedy schopnost povrchu odrážet sluneční záření. Světlý podklad – například sníh nebo suchá písčitá půda – odráží velkou část světla zpět do vesmíru. Tmavý povrch ho naopak pohlcuje a mění na teplo.
Les je tmavší než odkrytá půda, zvlášť pokud je pokrytá sněhem. Když se na světlém území objeví stromy, roste pohlcování sluneční energie. I když rostliny „pijí“ oxid uhličitý, místní povrch se může ohřát víc než před výsadbou. Výzkumníci z univerzit v Evropě a Severní Americe tento efekt popsali ve studii publikované v časopise Communications Earth & Environment.
Druhým důležitým prvkem je vypařování. Stromy čerpají vodu z půdy a vydávají ji ve formě páry prostřednictvím listů. Tento proces – nazývaný evapotranspirace – funguje jako přírodní klimatizace: vlhkost stoupající z rostlin a půdy ochlazuje vzduch v okolí. Efektivita nových lesů tak závisí na jemné rovnováze: kolik uhlíku pohltí, kolik záření pohltí tmavý povrch a jak silně rozeběhne přirozené „klimatizování“ vzduchu vypařováním.
Proč tropy vyhrávají závod o nejúčinnější lesy
Autoři analýz se podívali na různé regiony světa a porovnali všechny klíčové jevy – pohlcování CO₂, albedo i evapotranspiraci. Obraz je mnohem složitější než heslo „sázejme, kde se dá“.
Tropický pás: přirozený spojenec klimatu
V zemích ležících poblíž rovníku vycházejí lesy nejlépe jako nástroj ke zmírnění oteplování. Vysoké teploty a vlhké klima podporují rychlý růst stromů. To znamená intenzivní pohlcování oxidu uhličitého – rostliny rychle přibývají na hmotnosti, takže i víc uhlíku vážou ve své biomase. Vědci z brazilských a indonéských výzkumných institucí potvrzují, že tropické lesy dosahují nejvyšších hodnot sekvestrace uhlíku.
Silné slunce a velké množství vody v oběhu způsobují, že evapotranspirace je tam výjimečně účinná. Vzduch nad tropickým lesem se výrazně ochlazuje. Tmavý povrch stromů sice pohlcuje hodně záření, ale je to vyvážené, často dokonce přebité intenzivním vypařováním a gigantickým ukládáním uhlíku.
- sázení v tropických oblastech přináší nejvyšší chladicí efekt díky kombinaci rychlého růstu a vysokého vypařování
- stromy jako mahagon, kaučukovník nebo kakao rychle váží uhlík ve své biomase
- vlhké klima zajišťuje přirozenou evapotranspiraci bez nutnosti zavlažování
- tropické deštné lesy dokáží ovlivnit srážkový režim i stovky kilometrů daleko
- projekty v Brazílii, Indonésii a Kongu vykazují nejlepší poměr vložených prostředků k dosaženému ochlazení
- tmavý poverch lesního porostu je v tropech kompenzován intenzivním vypařováním vody
Vysoké zeměpisné šířky: kdy les může zahřívat
Hůř dopadají oblasti blíž pólům, kde velkou část roku leží sníh. Zasněžená krajina odráží většinu slunečního světla zpátky do vesmíru. Jde o přirozený „bílý štít“ chránící před nadměrným zahříváním. Doktoři z finskýchch univerzit a kanadských klimatických center na tento jev upozorňují již několik let.
Pokud na takovém území vznikne les, kontrast je obrovský. Tmavé koruny stromů vyčnívající nad vrstvu sněhu začnou pohlcovat sluneční energii, kterou povrch dříve vůbec nezachycoval. V důsledku toho může část projektů výsadby stromů v chladných zónách zvyšovat teplotu lokálně, i když rostliny vážou oxid uhličitý.
K tomu přistupují změny v cirkulaci vzduchu. Velké lesní komplexy ovlivňují rozložení teplot a srážek, někdy i stovky kilometrů daleko. Nevinně vypadající program zalesnění tak může vést k posunu dešťových pásem nebo vln veder, na což málokdo myslí při plánování nových výsadeb. Týž hektar lesa zasazený v jiném klimatu může přinést úplně jiný efekt – od výrazného ochlazení po nežádoucí zahřívání povrchu Země.
Klimatická politika pod lupou: nepočítej stromy, počítej efekt
Činnost mnoha vlád a korporací se stále opírá o jednoduchý ukazatel: kolik stromů se podařilo zasadit. Milion, sto milionů, miliarda – čísla vypadají efektně v marketingových kampaních a prezentacích pro investory.
Vědci navrhují úplně jiný přístup. Místo honby za počtem sazenic doporučují precizní výběr oblastí, kde nové lesy přinesou největší klimatický zisk. V praxi jde o propojení klimatických dat, informací o půdě, vodě a současném využívání území. Ekologové z oxfordské univerzity a швýcarských výzkumných ústavů vypracovali metodiku, která kombinuje satelitní snímky s terénními měřeními.
Monokultury – rychlý efekt, velké riziko
Mnoho programů volí jeden rychle rostoucí druh. Je to pohodlné: snadno se získá školkařský materiál, snadno se počítá přírůst dřevní hmoty. Takový směr ale nese značná rizika. Jednotný les je náchylnější k nemocem a invazi škůdců. Pokud jeden organismus najde příhodné podmínky, může zničit velkou část stromů v krátké době. Zvyšuje se také riziko katastrofálních požárů – suchý, stejnověký porost hoří jako sirka.
Badatelé zdůrazňují, že skutečná obnova lesů znamená vytváření rozmanitých ekosystémů, nejen „stěny stromů“. Různé druhy, různý věk rostlin, přítomnost keřů a bylin lesního podrostu – to všechno ovlivňuje stabilitu lesa a jeho reálný, dlouhodobý přínos k ochraně klimatu. Projekty v Německu, Rakousku a Švýcarsku ukazují, že smíšené lesy s dubem, bukem, jedlí a modřínem vykazují vyšší odolnost vůči suchu i škůdcům než plantáže smrku.
Obnova lesů nenahradí snižování emisí
Ve veřejné debatě se často objevuje pokušení jednoduchého řešení: emitujeme, co chceme, a vinu „sežerou“ lesy. Nejnovější analýzy takový přístup ochlazují. Dokonce i velmi ambiciózní scénáře předpokládající obrovské plochy nových lesů vedou podle vědců ke snížení průměrné teploty na Zemi o zhruba 0,25 stupně do konce století.
Na pozadí předpokládaného oteplení řádově o několik stupňů je to jen část skládačky. Stromy pomáhají, ale neruší potřebu rychlého omezení emisí skleníkových plynů z energetiky, dopravy nebo zemědělství. Jinými slovy, les může problém zmírnit, ale neodstraní jeho příčinu. Sázení stromů přináší rozumný klimatický efekt jen tehdy, když mu doprovází skutečné snižování spalování fosilních paliv a ochrana stávajících ekosystémů.
Co z toho vyplývá pro běžné akce sázení stromů
Místní iniciativy, školní akce nebo firemní výjezdy „sázíme les“ mají stále význam, pokud jsou dobře naplánované. Pořadatelé by měli spolupracovat s lesníky, ekology a vědci, místo aby vybrali nejbližší volný kousek země. Doktorandi z České zemědělské univerzity a Mendelovy univerzity v Brně v tom vidí velký potenciál pro vzdělávání veřejnosti.
V praxi je někdy lepší upustit od efektního počtu stromků a soustředit se na menší území, které dává větší smysl přírodní i klimatický. Pro mnoho zemí může být výhodnější obnova lužních lesů v údolích řek nebo regenerace poškozených částí pralesů než sázení na sílu v místech, kde si příroda neporadí s udržením stromů bez intenzivního zásahu člověka. Ministerstva životního prostředí v České republice i na Slovensku už začínají přehodnocovat dosavadní strategie a více se zaměřovat na kvalitu místo kvantity.
Stojí také za to pamatovat, že obnova lesů je proces roztažený na desetiletí. Samotný akt vložení sazenice do země je teprve začátek. Je potřeba ošetřování, monitoring a někdy i úprava plánu, když se místní klima mění rychleji, než se čekalo. Bez toho se „zelené“ sliby snadno promění v prázdná hesla, která nezastaví rostoucí sloupce na teploměrech. Není čas jen sázet – je čas sázet chytře.
