Animovaný film z roku 2010 si získal status kultovní klasiky především díky hudbě, která dokonale propojuje vizuální sílu s emocemi. Její tvůrce přitom zůstává i po letech v pozadí slavnějších kolegů.
Nejde o hollywoodský trhák s hvězdnými herci, ale o animovaný snímek, který v roce 2010 vstoupil do kin nenápadně a dnes platí za klasiku. Klíčová je v něm hudba – napsaná před šestnácti lety skladatelem, jehož jméno se stále jen zřídka objevuje v mainstreamových debatách, i když jeho melodie zná téměř každý divák.
Odborníci na filmovou hudbu už dlouho upozorňují, že animace nabízí skladatelům větší tvůrčí svobodu než hraný film. Můžeš v ní riskovat, sáhnout po velké orchestrální sestavě a budovat výrazné hudební motivy, aniž by tě někdo obvinil z přehnané sentimentality. Právě tohle dělá ze soundtracků animovaných filmů často silnější zážitek než u běžných akčních snímků.
Pro mnoho teenagerů je právě kino místem prvního setkání s vážnou symfonickou hudbou. Když se později skladba z příběhu o dracích objeví na jejich playlistu, najednou zjistí, že skladba bez slov a bez obrazu dokáže vtáhnout stejně silně jako hit z rádia. Hudba z animace se tak stává branou k hlubšímu vnímání orchestrální tvorby.
Jak vznikla scéna letu, od které začíná mrazení
Příběh nás přenáší na ostrovní vikingskou osadu obklopenou strmými útesy a chladným mořem. Ve vzduchu se nic neděje, jen pár mračen se líně posouvá po obloze. Dospívající hrdina připevňuje postroj svému černému drakovi, usedá do sedla a sbírá odvahu. Za chvíli se odrazí od skály a skočí do propasti.
Je to jeho první skutečný let. Zpočátku několik nejistých otočení, chvilka paniky, pak odvážnější zatáčky, ostřejší piketování a nakonec riskantní akrobacie. Kamera za nimi klouže, záběr se jednou potápí dolů, podruhé vystřeluje vzhůru. Divák má pocit, že sám visí nad bezkrajným mořem a drží se šupin mohutné bestie.
Právě v této chvíli vstupuje hudba, která mění dynamickou scénu v čisté emoce – od prvních taktů cítíš narůstající napětí a euforii. Síla této sekvence nevychází jen z animace nebo střihu. Smyčce, bubny a rozbušené dechové nástroje dávají celku rozmach, který mnoha divákům vyráží husí kůži i při opakovaném sledování po letech.
John Powell – mistr, jehož jméno téměř nikdo nezná
Za tuto hudbu zodpovídá John Powell – britský skladatel spojený už roky s velkými studii. Pro filmové fanoušky znající jména tvůrců partitur je to zřejmá postava, pro širokou veřejnost už výrazně méně. Častěji se zmiňuje John Williams, James Horner nebo Ennio Morricone, přitom Powellův katalog vypadá impozantně.
U hraných filmů podepsal takové tituly jako akční thriller z konce devadesátých let Bez tváře, všechny části dobrodružství Jasona Bournea nebo superhrdinskou produkci Hancock s drsnějším tónem. Skutečný rozkvět jeho stylu je ale vidět v animaci. Zvlášť v produkcích studia DreamWorks, kde mohl skladatel bez omezení spojovat symfonické zvuky s rytmikou typickou pro rodinné kino.
Seznam titulů, na kterých pracoval, ukazuje, jak často jeho hudba doprovázela celé generace diváků:
- Série o srandovní pandě kungfu bojovníkovi z roku 2008
- Příběh draků a vikingů z roku 2010 a jeho pokračování
- Rodinná komedie Rio o papoušcích v Brazílii
- Animovaná adaptace legendární postavy Šmoulů
- Dobrodružný snímek Happy Feet o tučňácích
- Akční série Jason Bourne s mattem Damonem
- Thriller Solo: Star Wars Story ze světa hvězdných válek
Práve díky těmto titulům mnoho diváků nevědomě vyrůstalo s jeho stylem – rozpoznatelným, ale stále podřízeným příběhu. Skladatel zřídka „zakrývá“ obraz, spíš ho posouvá vpřed, dodává odvahu scénám, které by bez hudby mohly působit obyčejně.
Jak vznikala hudba k příběhu o dracích
Při práci na první části příběhu o vikingách a dracích dostal Powell od tvůrců něco, co nemá každý skladatel: pořádný fungující příběh, i ve fázi jednoduchých kreseb. V rozhovorech zdůrazňoval, že už půl druhého roku před premiérou viděl materiál sestavený z nehybných skic.
I přes absenci animace ho příběh chytl za srdce – „všechno fungovalo“, jak říkal. To způsobilo, že se snadno emocionálně zapojil a začal psát témata s velkým předstihem. Takový přístup připomíná práci herce. Hudebník musí nejdřív uvěřit v příběh, pocítit, kdo jsou hrdinové a o co jim jde. Teprve potom melodie začne sedět k obrazu.
V případě této animace se příběh o dospívání, přátelství a překonávání rodinných schémat stal pro skladatele výchozím bodem. Výzkumníci zabývající se psychologií filmové hudby dlouhodobě potvrzují, že emocionální zakotvení skladatele v příběhu má přímý vliv na sílu výsledné partitury. Právě proto některé soundtracky fungují lépe než jiné.
Proč právě tahle hudba tak silně působí
Důvodů je hned několik. Nejčastěji se zmiňují výrazné hudební motivy, které si můžeš po jediném shlédnutí zanotovat. Dál jde o spojení severského klimatu s hollywoodským orchestrem a mistrovské budování napětí – od tichého nejistého začátku k explozi zvuku. Důležitý je i promyšlený dialog s obrazem: když animace zrychluje, hudba nejen že ji dohání, ale to zrychlení předem avizuje.
Scéna prvního letu to ukazuje jako v kapce vody. Divák ji sleduje jednou v kině, pak znovu ve streamovací službě, a pokaždé reaguje podobně: srdce začne bít rychleji ve stejný moment, kdy orchestr roztáhne křídla společně s drakem. Muzikologové z univerzit ve Spojeném království analyzovali tuto sekvenci a zjistili, že rytmické akcenty přesně kopírují vizuální vrcholy scény.
Navíc skladatel použil techniku nazývanou „mickey-mousing“ – metodu, kdy hudba doslovně sleduje pohyb na plátně. V kombinaci s nordickými folklorními prvky a mohutným symfonickým sound designem vznikl výsledek, který funguje i po šestnácti letech. Řada posluchačů si pouští celé album i bez obrazu, jen aby se vrátili k emocím spojeným s promítáním.
Kde dnes uslyšíš tuto skladbu a na co si dát pozor
Film debutoval v českých kinech na jaře 2010 a postupně se dostal do streamovacích služeb a televize. Hudba funguje nezávisle na obrazu – spousta fanoušků si pouští samotné album, aby se vrátili k zážitkům ze sálu.
Stojí za to při příštím sledování vyzkoušet jeden trik: místo soustředění na dialogy se zaměř na to, co dělá orchestr. Rychle zjistíš, že hudba často prozrazuje emoce postav dřív než jejich slova. Když se vyprávění uklidní, partitura napovídá, jestli za chvíli přijde úleva, nebo spíš rána.
Takto chápané soundtrack začíná fungovat jako samostatná postava. Zvlášť v animaci, kde vizuální výraz bývá přehnaný, hudba mu dává měřítko: dokáže odzbrojit patos, ale taky povznést prostou scénu na úroveň něčeho velmi osobního. Odborníci na filmovou hudbu z konzervatoří v Praze i Brně dlouhodobě doporučují studentům analyzovat právě tyto sekvence.
Co nás učí fenomén této filmové hudby
Historie této partitury ukazuje, že animace není „mladší sestrou“ hraného filmu, pokud jde o zvuk. Naopak – je to prostor, kde skladatelé můžou riskovat, sáhnout po větším orchestru a budovat výrazné motivy bez obav, že je někdo označí za příliš emocionální.
Pro tebe jako diváka je to taky pohodlná branka k symfonice. Mnoho teenagerů má první kontakt s plným vážným zvukem orchestru právě v kinosále při sledování animace. Když se hudba z příběhu o dracích později objeví na playlistech, najednou se ukáže, že skladba bez slov a bez obrazu dokáže vtáhnout stejně silně jako rozhlasový hit.
Chceš-li vědoměji poslouchat filmové partitury, dobrým začátkem může být srovnání této hudby s díly jiných skladatelů, kteří v animaci zanechali silnou stopu – třeba tvůrce soundtracku ke Králi lvů nebo k filmu Coco. Rozdíly ve způsobu budování témat, použití etnických nástrojů nebo práce se sborem rychle vyjdou najevo, jakmile na to jednou začneš dávat pozor.
Vedlejší efekt bývá příjemný: po několika takových seáncích přestane jméno Johna Powella být jen malým nápisem v titulcích a začne se ti spojovat s konkrétním zážitkem – se scénou letu, od které má dodnes mnoho diváků husí kůži, i když znají každý záběr nazpaměť.
