Od domku se zahrádkou až po auto na parkovišti
Celý jeho život se vešel do několika tašek hodených na zadní sedadlo. Roger je 75letý důchodce a bývalý zaměstnanec letecké společnosti, který už pět let spí v autě na parkovišti obchodního centra nedaleko Paříže. Kdysi měl pronajatý domek se zahradou. Dnes jako adresu uvádí parkoviště u obchodního centra Thiais.
Roky pracoval v Air France, pak odešel do penze jako mnoho jeho kolegů. V departementu Loiret si pronajímal malý pavilon se zahrádkou za 480 eur měsíčně. Nebyl to žádný přepych, ale dával mu pocit jistoty a stability.
Všechno se zhroutilo ve chvíli, kdy se majitel rozhodl nemovitost prodat. Roger na koupi neměl. Musel odejít prakticky ze dne na den. Nastěhoval se k matce do L'Haÿ-les-Roses na okraji Paříže a několik let se pokoušeli společně dát dohromady každodenní život.
Co mělo být dočasným řešením, se stalo posledním etapou „normálního" života. Po matčině smrti vypukl v rodině spor o dědictví. Ten skončil pro Rogera tragicky — podle jeho vlastních slov ho z rodinného bytu vyhodily jeho vlastní děti.
Během několika let urazil cestu od skromného domku přes pokoj u matky až po parkovací místo mezi supermarketem a restaurací.
Proč si vybral parkoviště obchodního centra
Po rodinném konfliktu musel Roger najít nějaké útočiště. Nešel však do nocleháren a nepožádal hned o sociální pomoc. Zvolil parkoviště obchodního centra v Thiais — místo, ke kterému má podle svých slov vztah už od 70. let.
Toto místo zná od roku 1971, tedy prakticky od jeho vzniku. Cítí se tam relativně bezpečně. Zaměstnanci obchodů a pravidelní návštěvníci ho poznávají, někdy ho míjejí mlčky, jindy si s ním krátce pohovoří. Pro něj je to náhražka sousedského světa.
- blízkost potravinových obchodů — může průběžně nakupovat nejlevnější potraviny
- přístup do samoobslužné restaurace, kde mu personál dovolí ohřát jídlo
- nepřetržitý ruch — menší riziko přepadení než na odlehlých místech
- osvětlení a kamerový systém — základní pocit bezpečí v noci
Roger zdůrazňuje, že problémy nevyhledává. „Tady mě všichni znají, do ničeho se nemotám," říká místním médiím. Jeho každodennost je tichým přetrvávám na stejném parkovacím místě, mezi příjezdy a odjezdy zákazníků centra.
Důchod, který nestačí na střechu nad hlavou
Jeho finanční situace je typická pro mnoho seniorů nejen ve Francii. Důchodová dávka pokryje základní výdaje, ale na nájem v okolí Paříže nestačí. Ceny pronájmů rostou rychleji než příjmy starších lidí.
Místní samospráva L'Haÿ-les-Roses se pokusila pomoct. Úředníci pro něj hledali malý obecní byt nebo levný nájem v blízkém okolí. Když se však sečetly potenciální poplatky a energie, ukázalo se, že i nejlevnější varianta přesahuje jeho možnosti.
Když poplatky pohltí větší část důchodu, bydlení přestává být samozřejmým právem a stává se luxusním zbožím. Roger další hledání vzdal.
Po několika neúspěšných pokusech přestal hledat bydlení. Přiznal, že má dost zklamání a střetů s realitou trhu. Zůstal tedy tam, kde mezitím stačil zapustit kořeny — na parkovišti.
Pět let v autě: zdraví se hroutí rychleji než vůz
Život v autě neznamená jen chybějící postel a soukromí. Je to také trvalá zátěž pro celý organismus. Roger spí v poloze napůl vsedě, s pokrčenýma nohama, bez možnosti tělo plně napřímit. Zadní sedadlo hraje roli postele, ale tělo to odmítá přijmout.
Už delší dobu trpí vážným otokem jedné nohy. Kůže je začervenalá, napuchlá a bolestivá na dotek. Lékaři zpočátku nedokázali jednoznačně určit příčinu. Pro důchodce to znamená bolest při každém pohybu a potíže s chůzí — třeba i jen přes parkoviště.
Před několika týdny prodělal virovou infekci. Ztratil chuť k jídlu a prakticky přestal jíst. Pro někoho, kdo žije na hranici podvýživy, takový epizoda okamžitě zanechá stopy na tělesné hmotnosti i celkové kondici.
Do jeho případu se zapojil lékař Červeného kříže. Odborník u Rogera zjistil suchou formu věkem podmíněné makulární degenerace. Jde o oční onemocnění, které postupně ničí ostré centrální vidění. Pro člověka žijícího venku to konkrétně znamená:
- potíže se čtením etiket a informačních letáků
- problémy s rozpoznáváním tváří z větší vzdálenosti
- zvýšené riziko zakopnutí a pádu na nerovném povrchu
- komplikace při řízení automobilu, i na krátké vzdálenosti
K tomu přistupují extrémní teploty. V létě se interiér auta rozpálí na desítky stupňů. Roger tvrdí, že loni teploměr uvnitř vozu ukazoval až 50 stupňů. Bez ventilace, bez klimatizace a s omezeným přístupem k vodě se taková „ložnice" mění v nebezpečnou pec.
Když naděje dostane podobu malého karavanu
Když se ho zeptají na sny, nehovoří o luxusním bytě. Nezmiňuje exotické dovolené ani drahé věci. Jen se usmeje a odpoví, že kdyby jednou vyhrál v loterii, koupil by si malý karavan.
Pro Rogera výhra v loterii není vidina bohatství. Je to šance na normální postel a střechu, která v létě nepálí a v zimě nezamrzá.
Karavan si představuje jako jednoduchou, ojetou vestavbu na malém autě. Stačí místo na spaní v leže, malý vařič a koutek, kde se dá zahřát. Výjezd k moři nebo do hor jde stranou. Nejdřív si chce prostě pořádně vyspat.
Tento druh snu hodně vypovídá o míře strádání. Kdo léta bydlí v bytě, sní obvykle o něčem větším, lepším, pohodlnějším. Kdo pět let tráví v autě, sní jen o tom, aby mohl narovnat záda.
Stárnutí na cestách aneb skrytá tvář bezdomovectví
Rogerův příběh není ojedinělý případ. V mnoha evropských zemích roste počet seniorů bez stálé adresy. Stárnou bývalí pracovníci průmyslu, dopravy a služeb, kteří nevybudovali výrazné úspory a jejichž důchody nestíhají reagovat na realitu realitního trhu.
Mnoho z nich se vůbec nedostane do statistik klasického bezdomovectví, protože nespí na lavičce v parku ani pod mostem. Stejně jako Roger žijí v autech, na zahrádkách nebo ve starých přívěsech. Formálně mají „přístřeší", v praxi se pohybují v neustálé nejistotě a bez přístupu k podmínkám důstojným jejich věku.
Co na tomto příběhu bije do očí nejvíc
Především křehkost materiální situace. Jediné rozhodnutí majitele nemovitosti, jediný vyostřený dědický spor — a celá životní skládanka se rozpadne jako domeček z karet. Starší lidé už nemají tu pružnost, aby se profesně „odrazili ode dna" nebo si přivydělali přesčasy.
Dále pak role míst, která původně nebyla určena k životu. Parkoviště, obchodní galerie, supermarket — to je kulisa současného bezdomovectví. Tam je přístup na toaletu, tam se lze schovat v davu, tam nikdo nevyhazuje, dokud nepřekážíte zákazníkům.
A konečně — samota. Roger o ní hovoří mezi řádky: „tady mě všichni znají." Zní to jako pokus nahradit skutečnou síť blízkých lidí každodenními krátkými kontakty s obsluhou obchodu nebo kolemjdoucími. Pro mnoho seniorů se takovéto mikrovztahy stávají jedinou ochranou před úplným vyloučením ze společnosti.
Tento příběh ukazuje, jak snadno bytový systém vyvrhne na okraj lidi, kteří celý život pracovali a platili odvody. Rostoucí nájmy, nízké důchody a nedostatek dostupných obecních bytů — to je obraz, který není cizí ani z české perspektivy. Čím dříve společnost začne budovat pevnou záchrannou síť pro stárnoucí lidi, tím méně podobných příběhů se odehraje na parkovištích, benzinových stanicích a zahrádkových koloniích.
