Lesy rostou rychleji, než vědci čekali
Nové analýzy z různých kontinentů ukazují, že mladé a rozrůstající se lesy dokážou vázat podstatně více CO₂, než se ještě před několika lety předpokládalo. Tenhle potenciál ale není samozřejmostí — závisí na věku stromů, kondici půdy, dostupnosti dusíku a na tom, zda lidé lesům vůbec umožní dospět.
Proč rostoucí les funguje jako přirozený klimatický štít
Stromy při fotosyntéze nasávají oxid uhličitý z ovzduší a přeměňují ho na dřevo, kořeny a listy. Část uhlíku se ukládá také v půdě, kde může být uzavřena po stovky let. Čím je les mladší a dynamičtěji rostoucí, tím intenzivněji se tento přirozený zásobník rozrůstá.
Rostoucí lesy fungují jako obrovské živé akumulátory uhlíku — čím rychleji přirůstají, tím více CO₂ ročně zachycují z atmosféry.
Vědci stále přesněji měří, kolik uhlíku ukládají konkrétní typy lesů a ve kterém věku stromy dosahují svého vrcholu v pohlcování CO₂. Tato data začínají proměňovat lesní i klimatickou politiku, protože ukazují, že záleží nejen na celkové ploše porostů, ale také na věkové struktuře a stavu půdy.
Rekordní ukládání uhlíku v lesích Spojených států
Analýzy posledních desetiletí odhalují, že americké lesy nashromáždily za uplynulých dvacet let více uhlíku než v jakémkoli srovnatelném období předchozího století. Výsledky překvapily i odborníky, protože za tímto jevem stojí kombinace několika vzájemně se posilujících faktorů.
Co pohání tento nárůst uhlíku
- vyšší teploty prodlužující vegetační sezónu,
- změny srážkových vzorců, které v některých oblastech podporují nárůst biomasy,
- „přihnojování" rostlin stoupající koncentrací CO₂ v ovzduší,
- především věk lesů — vysoký podíl stromů ve fázi intenzivního růstu.
Věk stromů se ukázal jako rozhodující. Lesy s převahou stromů v období maximálního přírůstu každoročně vážou přibližně 89 milionů metrických tun uhlíku. To je číslo srovnatelné s ročními emisemi celých hospodářských sektorů mnoha zemí.
Tenká hranice mezi ziskem a ztrátou
Člověk do tohoto systému přináší jak příznivé, tak ničivé vlivy. Ponechání části lesů přirozenému stárnutí a programy zalesňování zásoby uhlíku zvyšují. Na druhé straně kácení a přeměna lesní půdy na pole či zástavbu tento zásobník vyčerpávají.
| Činnost | Odhadovaná změna zásob uhlíku (ročně) |
|---|---|
| Kácení a ztráta lesů | –31 milionů tun |
| Programy obnovy lesů | +23 milionů tun |
| Růst stávajících, zrajících lesů | +89 milionů tun |
Celková bilance zůstává kladná, ale je křehká. Rychlejší odlesňování nebo vlna dlouhotrvajících such by mohly během několika málo desetiletí tento trend obrátit. Lesy, dnes klimatický spojenec, by se mohly proměnit ve zdroj dalšího CO₂, pokud by začaly hromadně odumírat nebo hořet.
Dusík — tichý urychlovač mladých tropických lesů
V tropech vypadá situace jinak. Mnoho tamních lesních ploch po desetiletích intenzivního využívání znovu obrůstá. Tyto mladé, druhotné lesy mohou být velmi účinnými zásobníky uhlíku, brání jim v tom ale zdánlivě prostý problém: nedostatek živin v půdě, zejména dusíku.
Jak živiny ovlivňují tempo obrůstání
Dusík je základní stavební kámen rostlinných bílkovin. Když ho chybí, stromy rostou pomaleji a zásobník uhlíku se plní jen velmi pozvolna. Výzkumy ukazují, že po doplnění dusíku do chudých tropických půd se tempo nárůstu biomasy v prvních deseti letech dokáže téměř zdvojnásobit.
Kdyby všechny obrůstající tropické lesy měly dostatek dusíku, mohly by každý rok po celé desetiletí zachycovat z atmosféry až 820 milionů tun dodatečného CO₂.
To odpovídá zhruba 2 % ročních globálních emisí skleníkových plynů. Z pohledu klimatické politiky to představuje cennou rezervu — dodatečné roky pro snižování průmyslových, energetických a dopravních emisí dříve, než budou překročeny nejnebezpečnější prahy oteplování.
Kdy je dusíku příliš mnoho
Příběh o dusíku má i stinnou stránku. V mnoha oblastech, zejména v blízkosti průmyslových zón, jsou lesy dusíkem již přesyceny — dostává se k nim vzduchem ve formě srážek a prachu. Další „přihnojování" takových ekosystémů může narušit citlivé půdní procesy.
Vědci pozorují, že při nadměrném přísunu dusíku dochází k prudkému narušení tzv. půdního dýchání, tedy aktivity mikroorganismů rozkládajících odumřelou organickou hmotu. Takový zásah poškozuje zdraví celého ekosystému a v důsledku snižuje i jeho schopnost vázat uhlík. V krajních případech mohou být tyto změny trvalé.
Rozrůstající se severské lesy: obrovská, dosud podceňovaná zásobárna uhlíku
Důležitý dílek klimatické skládačky se nachází také na dalekém severu. Boreální lesy — ty jehličnaté zelené pustiny obklopující vyšší zeměpisné šířky — se zřetelně rozrůstají. Od poloviny 80. let vzrostla jejich plocha o přibližně 12 %, což odpovídá 844 tisícům čtverečních kilometrů. Hranice těchto lesů se posunula severním směrem průměrně o něco více než čtvrt stupně zeměpisné šířky.
Mladé boreální lesy mladší 36 let již nyní uchovávají 1,1 až 5,9 petagramu uhlíku — tedy miliardy až několik miliard tun. Jedná se o čísla odpovídající několikaletým emisím velkého průmyslového státu. Pokud těmto lesům bude umožněno dozrát, mohou pojmout dalších 2,3 až 3,8 petagramu.
Nová měření naznačují, že severní jehličnaté lesy jsou jedním z nejvíce podceňovaných zásobníků uhlíku na Zemi a jejich role poroste spolu s postupujícím oteplováním klimatu.
Mladé druhotné lesy versus nové výsadby
Rozrůstají se také tzv. druhotné lesy — ty, které obrůstají po těžbě nebo po opuštění zemědělské půdy. Dlouhá léta bylo sázení nových stromků považováno za hlavní nástroj „klimatického zalesňování". Nejnovější výzkumy však naznačují, že ochrana již obrůstajících lesů může mít daleko větší smysl.
Podle publikovaných analýz přináší zajištění ochrany stávajících mladých druhotných lesů až osmkrát větší efekt v zachycování uhlíku na hektar než výhradní spoléhání na nové plantáže. Jednoduše řečeno: často se víc vyplatí dát šanci tomu, co samo obrůstá, než začínat od nuly.
Co z toho plyne pro klimatickou politiku i pro nás
Závěry těchto výzkumů se postupně dostávají k tvůrcům politik. Jednoduché heslo „sázejme stromy" začíná ustupovat složitějšímu přístupu: záleží na kvalitě lesa, jeho věku, druhové rozmanitosti a stavu půdy. Klimatické strategie stále častěji zahrnují:
- ochranu zrajících a starých lesů, které stabilně uchovávají obrovské množství uhlíku,
- podporu přirozené obnovy druhotných lesů namísto rychlých monokulturních výsadeb,
- obnovu úrodnosti půdy, zejména v tropickém pásmu, s opatrným přístupem k hnojení dusíkem,
- omezování odlesňování a kontrolu požárů, zvláště v suchých a zranitelných oblastech.
Pro běžného člověka sledujícího klimatickou debatu je důležité pochopit, že ne každý les funguje stejně. Plantáž jednoho druhu stromů rostoucí pár desítek let je něco zcela jiného než mozaika mladých a starých stromů na půdě plné života. Ta druhá pohlcuje a uchovává CO₂ účinněji i déle.
Stále více se také hovoří o tzv. ekosystémových službách. Lesy nejenže uchovávají uhlík, ale také stabilizují místní klima, zadržují vodu, filtrují vzduch a poskytují útočiště tisícům druhů. Pokud o nich uvažujeme výhradně jako o „zásobníku CO₂", snadno přehlédneme všechny tyto přidané hodnoty, které s kácením nenávratně mizí.
Z klimatického hlediska se proto stává klíčovým rozumné hospodaření s tímto „zeleným kapitálem". Na jedné straně je nutné razantně snižovat emise z fosilních paliv, na druhé straně nesmíme plýtvat potenciálem rostoucích lesů. Právě ty — zejména mladé a druhotné — nám v závodě s oteplováním poskytují cenný oddech: stahují z atmosféry část toho, co sami ještě nedokážeme dostatečně rychle omezit u zdroje.
