Jak poznat skutečně nezištného člověka? Tyto 3 vlastnosti ho prozradí

Co odlišuje altruismus od běžné laskavosti

Ne každý milý nebo ochotný člověk je skutečně nezištný. Psychologové identifikují tři vlastnosti, které odlišují autentický altruismus od pouhé zdvořilosti.

V době neustálé soutěživosti a spěchu působí lidé, kteří pomáhají druhým bez jakéhokoliv kalkulování, jako vzácná výjimka. A přesto takoví lidé existují – pravidelně se vzdávají pohodlí, času i peněz, aby ulehčili život ostatním, aniž by čekali cokoli na oplátku. Vědci se již dlouho snaží pochopit, co je vlastně odlišuje.

Altruismus je něco podstatně víc než být „fajn člověk". Jde o postoj, při němž skutečně záleží především na dobru druhého – i za cenu vlastní oběti. Někdo zůstane v práci déle, aby zastoupil nemocného kolegu. Věnuje peníze, i když sám nemá nazbyt. Obětuje víkend, aby odvezl kamarádku na vyšetření do jiného města.

Na rozdíl od chování zaměřeného na sociální nebo obrazové zisky skutečný altruista nepřemýšlí nad tím, jak bude jeho gesto vnímáno. Nepotřebuje veřejné uznání, lajky ani vděk. Nejčastěji raději zůstává ve stínu.

Altruismus je ochota jednat ve prospěch druhých, i když zdravý rozum říká: „To se ti nevyplatí."

Různé podoby nezištnosti

Psychologové rozlišují několik typů altruistického chování. Díky tomu lépe chápeme, že pomoc druhým nevypadá vždy stejně a ne vždy pramení ze stejných pohnutek.

Čistý altruismus – pomoc bez jakéhokoliv „ale"

Nejradikálnější formou je takzvaný čistý altruismus. Projevuje se tehdy, když někdo pomáhá výhradně z empatie, přičemž nemá šanci získat cokoliv zpět – ani vděk, ani protislužbu. Klasickým příkladem jsou anonymní dárci orgánů nebo lidé zachraňující cizí osoby v nebezpečných situacích.

V takových okamžicích bývá v sázce zdraví, peníze i osobní bezpečí. Přesto padne rozhodnutí ve prospěch druhého člověka. Výzkumníci zdůrazňují, že právě tento typ chování nejlépe odhaluje skutečné „tvrdé jádro" altruismu.

Péče o blízké – když dáváš druhým svůj čas i jistotu

Další formou je starost o rodinu a blízké. Jde o situace, kdy někdo opouští vlastní plány, úspory nebo kariéru, aby podpořil nemocného rodiče, dítě nebo partnera. Na první pohled se to může zdát přirozené, ale ve skutečnosti to vyžaduje obrovské psychické i fyzické vypětí.

Taková rozhodnutí, byť intuitivní, rovněž spadají pod definici altruismu – jsou totiž založena na ochotě k reálným obětem. Řada lidí by ve stejné situaci zvolila vlastní pohodlí. Altruista postupuje opačně.

Vzájemnost a síla skupiny

Psychologie popisuje také chování, za nímž se skrývá předpokládaná vzájemnost nebo loajalita vůči určitému společenství. Někdo intenzivně pomáhá kolegovi v práci s tichým očekáváním, že se mu to jednou vrátí. Jiný se zapojuje do akcí pro svou školu nebo čtvrť, protože k ní cítí silnou sounáležitost.

Tato jednání jsou stále hodnotná, i když méně „čistá". V praxi se naše motivace běžně prolínají: starost, loajalita, touha po sounáležitosti a občas tichá naděje na oplátku. V centru skutečného altruismu ovšem vždy zůstává zaměření na potřeby druhého člověka.

Tři vlastnosti, které spojují skutečné altruisty

Psychologické výzkumy ukazují, že lidé se zvláště silnou sklonem k nezištné pomoci mají určité společné povahové rysy a způsob, jakým nahlížejí na ostatní. Nejde o jednu izolovanou vlastnost, spíše o soubor postojů, které se vzájemně posilují.

1. Nevěří, že jsou lidé od přírody zlí

Skutečně nezištní lidé přistupují k ostatním s výrazným kreditem důvěry. Ve studiích, které zkoumaly míru víry v existenci „čistého zla" v člověku, dosahovali altruisté velmi nízkých hodnot. Neznamená to naivitu – spíše přesvědčení, že většina lidí má v sobě potenciál k dobru, i když někdy volí špatnou cestu.

Takový způsob myšlení přirozeně podporuje otevřenost. Kdo předem předpokládá, že druzí jsou sobečtí a nepoctiví, častěji se distancuje. Kdo věří, že v každém člověku lze najít něco dobrého, snadněji podá ruku, když vidí problém nebo utrpení.

Skutečný altruista lidi neidealizuje, ale věří, že téměř v každém lze probudit jeho lepší stránku.

2. Velmi dobře čtou strach a napětí u druhých

Výzkumníci zjistili, že lidé se zvláštní ochotou pomáhat mají výrazně zostřenou citlivost na emoce ostatních – zejména na strach a ohrožení. Snadno zachytí třesoucí se hlas, nucený úsměv nebo napjatý postoj těla. Právě tyto jemné signály v nich spouštějí impuls k jednání.

Dalo by se říct, že altruista má vnitřní radar na cizí utrpení. Nečeká, až ho někdo dramaticky požádá o pomoc. Sám si všimne, že kolega na schůzce skoro nemluví, že sousedka několik dní odchází z domu viditelně sklíčená nebo že dospívající člen rodiny se náhle uzavírá do sebe.

3. Nepovažují se za výjimečné hrdiny

Nejpozoruhodnější rys skutečných altruistů bývá překvapivý: oni sami se opravdu nevnímají jako někdo lepší nebo obzvláště ušlechtilý. Ve svém chápání světa by se většina lidí – postavena do podobných okolností – zachovala stejně.

Když média upozorňují na případy anonymních dárců ledvin nebo lidí pomáhajících úplně cizím osobám, veřejnost v nich zpravidla vidí téměř hrdinské jedince. Sami dotyční však často říkají, že neudělali nic mimořádného: „Prostě tak to bylo správně." Tento absence pocitu výjimečnosti je také součástí širšího postoje – přesvědčení, že schopnost konat dobro je něčím obecným, jen ne každý dostane příležitost nebo odvahu ji využít.

Empatie a extraverze – psychologické základy altruismu

Ve výzkumech osobnosti dosahují mimořádně ochotní lidé vysokých hodnot v oblasti empatie, přívětivosti a extraverze. Co to znamená v praxi?

• Vysoká empatie – schopnost snadno vcítit se do emocí druhých a chápat jejich perspektivu.
• Přívětivost – sklon k laskavosti, spolupráci a vyhýbání se zbytečným konfliktům.
• Extraverze – větší volnost v kontaktu s ostatními a menší odpor k zahájení vlastní iniciativy.

Člověk, který silně pociťuje cizí bolest a zároveň se cítí dobře ve společenských vztazích, má větší šanci skutečně zasáhnout – přijít, zeptat se, zavolat, nabídnout podporu. Neznamená to, že introvert nemůže být altruistou. Často pomáhá jiným způsobem: převodem peněz, tichým zázemím nebo prací „v zákulisí".

Dá se altruismu naučit?

Psychologové zdůrazňují, že sklon k nezištné pomoci částečně souvisí s temperamentem a zkušenostmi z dětství. Děti, které pozorují pečovatele pravidelně zapojené do pomoci druhým, si podobný vzorec přebírají častěji. Zároveň lze altruistický postoj posilovat vědomými každodenními rozhodnutími.

Mnoho lidí, kteří zpočátku jen pošlou drobnou částku na sbírku, se postupně zapojuje hlouběji – organizují sbírky, pomáhají s dopravou, sdílejí odborné znalosti. Altruismus roste s praxí: každý další gesto boří bariéru pasivity.

Jak poznat nezištného člověka ve svém okolí

Stojí za to všímat si několika signálů, které se u skutečně laskavých lidí opakovaně objevují:

• pomáhají i tehdy, když se nikdo nedívá a není se čím pochlubit,
• nevytahují minulé laskavosti a nevedou si „zápisník zásluh",
• všímají si tichých, málo viditelných problémů druhých,
• naslouchají pozorně a neshazují cizí emoce,
• dokážou přiznat, že sami někdy pomoc potřebovali.

Vztah s takovým člověkem funguje často jako zrcadlo: po kontaktu s někým, kdo bez váhání podá ruku, jsme sami ochotnější udělat totéž pro ostatní. Nezištnost se šíří sociálními sítěmi rychleji, než se zdá – jeden gesto dokáže spustit celou řadu dalších.

Pro lidi, kteří se cítí přirozeně nedůvěřiví nebo uzavření, může myšlenka stát se „skutečným altruistou" znít nereálně. Není ale potřeba hned darovat ledvinu nebo obětovat dovolenou, aby se postarali o cizího člověka. Stačí začít malými, ale důslednými kroky: odvézt souseda k lékaři, podpořit kolegyni v náročném projektu, věnovat hodinu telefonu členovi rodiny, který prochází těžším obdobím. Z takových maličkostí se skládá postoj, který věda klasifikuje jako altruismus – a ostatní si ho prostě pamatují jako skutečnou lidskou slušnost.