Co je tělesná dysmorfofobia a odkud se bere?
Tohle není obyčejný „komplex" ani chvilková nespokojenost s tím, jak vypadáme. Tělesná dysmorfofobia je porucha, která dokáže člověku zcela ovládnout život – bez ohledu na slávu, peníze nebo objektivně přitažlivý zevnějšek.
Tělesná dysmorfofobia (dysmorfická porucha) je stav, při němž má člověk krajně zkreslený obraz vlastního vzhledu. To, co vidí v zrcadle, má jen pramálo společného s tím, jak ho vnímají druzí – a způsobuje mu skutečné utrpení.
Dysmorfofobia není rozmar ani narcismus naruby. Je to porucha, při níž mysl nemilosrdně útočí na vlastní tělo a zveličuje nedostatky, kterých si okolí často vůbec nevšimne.
Podle psychiatrů se porucha může týkat celého těla nebo jediného, zdánlivě drobného detailu – nosu, pleti, vlasů, břicha, stehen. Člověk trpící dysmorfofobií může být objektivně štíhlý, a přesto v zrcadle vidět „tučnou" postavu. Může mít proporcionální tvář, a přesto považovat svůj nos za „obludný" a „znetvořený".
Dysmorfofobia se často vyskytuje společně s dalšími psychickými obtížemi, jako je deprese nebo anorexie. Obsese vlastním vzhledem přitom bývá někdy prvním signálem, že se děje něco vážnějšího.
Celebrity, které v zrcadle vidí „monstrum"
O této poruše začínají mluvit i slavní umělci. Robbie Williams přiznal, že žije s „čirou sebenenávistí" již léta a o svém těle by prý napsal celou knihu. Dodal, že jeho „ideální" váha nastává ve chvíli, kdy se o něj blízcí začnou obávat – protože je už příliš vychrtlý.
Megan Fox v jednom z rozhovorů prozradila, že své tělo nikdy neměla ráda. A to říká žena, kterou různé žebříčky magazínů opakovaně označovaly za „nejsexy" či „nejkrásnější". Pro ni samotnou taková hodnocení nemají žádnou zásadní váhu.
„Nikdy sebe nevidím tak, jak mě vidí ostatní. V žádném okamžiku svého života jsem nebyla se svým tělem spokojená" – tato slova dokonale vystihují mechanismus dysmorfofobia.
Přestože se hereččin vzhled v průběhu let měnil – účesy, make-up, rysy obličeje – její vnitřní sebeobraz zůstával stejně krutý. To je pro tuto poruchu naprosto typické: ani četné „úpravy" nebo proměny nepřinášejí úlevu.
Proč veřejně známé osoby trpí obzvlášť silně?
Může se zdát paradoxní, že právě lidé, kteří splňují uznávané kánony krásy, se s dysmorfofobií potýkají tak často. Psychiatři to vysvětlují jednoduchou závislostí: obraz vlastního těla nevzniká jen před zrcadlem – enormní vliv má i pohled druhých lidí.
U celebrit bývá tento pohled krajně zkreslený. Fanoušci jejich image idealizují, média je zachycují v nejlepším světle, filtry a retušování vyhladí každý detail. Když taková osoba zůstane sama v koupelně, nevidí už žádnou „ikonu" – vidí jen obyčejného člověka. Střet s reálným odrazem může být brutální.
Čím větší je propast mezi tím, jak tě vidí dav, a tím, jak hodnotíš sám sebe, tím intenzivnější bývá vnitřní válka s vlastním tělem.
K tomu se přidává neustálé bytí „na očích". Každá fotografie paparazzi, každá detailní kamera, každý komentář na internetu může utvrzovat v přesvědčení, že tělo je „problém, který je třeba opravit". Úniku není – i obyčejný výlet na nákupy se stává testem vzhledu.
Sociální sítě jako křivé zrcadlo
Dysmorfofobia není výsadou velkých pódií. Mechanismus je stejný u dospívající dívky, která scrolluje Instagramem, i u herce na červeném koberci. Filtry vyhladí pleť, zeštíhlí pas, zvětší oči. Obyčejné, lidské tělo pak začíná působit jako „horší verze".
- Tíha srovnávání roste s každou další fotografií „dokonalé" postavy.
- Každá drobná „nedokonalost" v hlavě narůstá do vady, kterou nelze přijmout.
- Sebehodnocení začíná záviset výhradně na vzhledu a reakcích okolí.
V takovém prostředí je velmi snadné přejít od běžných komplexů k obsesi, která člověku bere klid i radost z každodenního života.
Dysmorfofobia není problém pleti, ale mysli
Psychiatři zdůrazňují jedno: dysmorfofobia není estetický problém, který by vyřešil zákrok nebo dieta. Jde o poruchu obrazu těla – tedy způsobu, jakým mozek „kreslí" postavu a tvář v naší hlavě.
Můžete si změnit nos, zhubnout, vytvarovat svaly – ale pokud se nezmění způsob, jakým sami sebe vnímáte, úleva bude krátkodobá, nebo žádná.
Z tohoto důvodu samotné estetické zákroky ani plastické operace jen zřídkakdy skutečně pomohou. Nezřídka problém naopak prohloubí, protože chuť na „úpravy" roste a uspokojení stále nepřichází. Člověk s dysmorfofobií se okamžitě zaměří na další „defekt".
Příznaky, které by měly rozsvítit varovnou kontrolku
| Chování | Co může znamenat |
|---|---|
| Hodiny strávené před zrcadlem nebo naopak úplné vyhýbání se zrcadlům | Silné napětí spojené s pohledem na vlastní tělo |
| Časté otázky: „Vypadám špatně?", „Není můj nos hrozný?" | Stálá potřeba uklidnění a hledání potvrzení od okolí |
| Zakrývání „vady" oblečením, make-upem nebo vlasy | Pokus ovládat úzkost tím, že tělo zakryjeme |
| Vyhýbání se schůzkám, práci nebo škole kvůli vlastnímu vzhledu | Hluboké omezení fungování způsobené obrazem těla |
| Obsesivní srovnávání se s druhými na internetu i v reálném životě | Upevňování přesvědčení o vlastní „méněcennosti" |
Jak léčba vypadá a co skutečně může pomoci?
Základem je kontakt s odborníkem na duševní zdraví – psychiatrem nebo psychoterapeutem. Někdy jsou potřeba léky, zejména tehdy, když se dysmorfofobia pojí s depresí nebo silnou úzkostí. Práci s myšlenkami o těle dobře podporuje terapie, zvláště v kognitivně-behaviorálním přístupu.
Lékaři upozorňují také na tzv. práci s tělem. Jde o aktivity, které člověku pomáhají znovu „zabydlet" vlastní tělo méně kritickým způsobem:
- pohyb – sport, tanec, jóga nebo obyčejné procházky,
- praktiky všímavosti, například meditace nebo dechová cvičení,
- jemné relaxační techniky, které učí soustředit se na vjemy, nikoli na vzhled.
Pro anonymní osoby bývá cesta o něco snazší, protože nejsou neustále vystaveny veřejnému hodnocení. Někdo známý se musí vyrovnávat s tím, že kdekoliv se ukáže, někdo komentuje jeho tvář, váhu nebo oblečení – a to často na základě zkreslených, filtry upravených záběrů. Bez ohledu na společenské postavení však psychická bolest zůstává podobně intenzivní.
Kdy „komplex" přestává být normální
Téměř každý má na svém vzhledu něco, co mu tolik nevoní. Rozdíl spočívá v tom, že u zdravého člověka myšlenka „moc se mi ten nos nelíbí" přijde a zase odejde. Nekontroluje celý den, nerozhoduje o vztazích ani neodebírá chuť vyjít z domu.
Při dysmorfofobii nastupuje obsesivní zaměření na vzhled. Nejde už o jeden z mnoha prvků identity, ale o ústřední bod, kolem nějž se točí vše ostatní. V krajních případech porucha vede k sociální izolaci, depresi a dokonce k myšlenkám na sebevraždu.
Je důležité o tom mluvit, protože pojmenování problému přináší úlevu. Někdo, kdo léta věřil, že je prostě „ješitný", „přehnaně citlivý" nebo „věčně nespokojený", najednou uslyší: tohle je konkrétní porucha, lze ji léčit a v tom nejsi sám.
Jak moudřeji zacházet se zrcadlem i internetem
Odborná pomoc je klíčová, ale v každodenním životě lze udělat několik věcí, které snižují tlak spojený se vzhledem. Omezení času stráveného na sociálních sítích, vědomé „odfiltrování" sledovaných profilů a volba účtů zobrazujících těla různých velikostí a tvarů – to jsou drobné, ale reálné kroky.
Pomáhá také změna jazyka, kterým k sobě mluvíme. Místo „vypadám odporně" – „mám dnes horší den, ale moje tělo mě stále nese životem". Zní to prostě, ale pravidelně opakované dokáže jemně posunout vnitřní perspektivu.
Tělesná dysmorfofobia nás učí jedné věci: ani ten nejdokonalejší filtr neopraví obraz, který nosíme v hlavě. Práce nezačíná v posilovně ani v ordinaci estetické medicíny – začíná ve vztahu k sobě samému. A právě tam stále častěji nahlížejí jak obyčejní lidé, tak ty největší hvězdy.
