Proč někteří lidé vypadají v sedmdesáti jako padesátníci?
Vědci zkoumající proces stárnutí začali věnovat mnohem větší pozornost něčemu, co běžně přehlížíme: každodennímu vztahu k času. Z jejich analýz vyplývá poměrně nečekaný, ale opakující se vzorec u lidí, kteří biologicky zůstávají mladší, než napovídá jejich občanský průkaz.
Lékaři stále častěji rozlišují mezi dvěma věcmi: věkem zapsaným v dokladech a biologickým věkem, který se odráží ve stavu srdce, mozku, cév a genetického materiálu. Dvě osoby narozené ve stejném roce mohou mít organismy lišící se klidně o celé desetiletí.
Co rozhoduje o tom, v jaké kondici jsme po padesátce
Na naši fyzickou formu v pozdějším věku působí několik klíčových pilířů: geny, prostředí, pohyb, strava, spánek a vystavení toxickým látkám. Zásadní roli hraje také chronický zánět – zvýšená hladina prozánětlivých cytokinů urychluje poškozování tkání a organismus tak stárne zevnitř.
K tomu přibývá ještě jeden rozměr, který byl dlouho opomíjen: způsob, jakým přemýšlíme o plynoucích letech. V jedné z citovaných analýz provedených na skupině několika stovek žen kolem padesátého roku života byl pozorován zajímavý vztah. Čím silnější byl strach ze stáří – zejména z oslabení zdraví a fyzické zdatnosti – tím více biologický věk „předbíhal" ten kalendářní.
Silné obavy ze stárnutí a nemoci nezůstávají jen v mysli – projevují se zřetelně rychlejším stárnutím zaznamenatelným v biologických parametrech.
Změna postoje samozřejmě nezastaví veškeré tělesné procesy, ale výzkumníci v ní vidí reálný faktor, který může buď urychlit, nebo zpomalit další etapy stárnutí.
Co mají společného lidé, kteří stárnou pomaleji
Do středu pozornosti vědců se dostal určitý charakteristický způsob prožívání dne. Osoby, které jsou i po sedmdesátce překvapivě vitální, popisují svůj týden nikoli skrze kalendář a povinnosti, ale prostřednictvím konkrétních okamžiků: světla u snídaně, rozhovoru v knihkupectví, setkání se sousedkou při procházce.
Ne vždy si přesně pamatují, který den to byl. Zato si velmi dobře pamatují, jak se v daném okamžiku cítily. Psychologové si všímají, že tyto osoby často vstupují do stavu hlubokého soustředění – v psychologii označovaného jako „flow".
Stav plného pohroužení a tempo stárnutí
Mihaly Csikszentmihalyi, psycholog, který fenomén „flow" popsal, ukázal, že v tomto stavu je člověk tak zaujat prováděnou činností, že ztrácí pojem o čase a přestává analyzovat sám sebe. Důležité je v tu chvíli jediné: úkol, kterým se právě zabývá.
Studie publikované v časopisech společenských věd naznačují, že starší lidé, kteří pravidelně dosahují takového hlubokého soustředění – ať už při ruční práci, hrách, hudbě, učení nebo rozhovorech – si častěji udržují dobrou fyzickou i psychickou kondici. Udržují jemnou rovnováhu mezi tím, co umějí, a tím, co je pro ně stále výzvou. Neutápějí se ani v nudě, ani v trvalém pocitu přetížení.
Lidé, kteří s věkem nerezignují na úkoly vyžadující soustředění a angažovanost, mívají klidnější nervovou soustavu, nižší hladinu stresu a pomaleji stárnoucí tkáně.
Jak se s přibývajícími lety mění priority
Tým vědců ze Stanfordovy univerzity popsal jev, který mnozí z nás intuitivně vnímají po čtyřicítce: jakmile stále zřetelněji vidíme, že čas není nekonečný, začínáme důkladně přehodnocovat vztahy i aktivity.
Lidé ve vyšším věku si obvykle udržují méně přátelství, ale o to hlubší a vřelejší. Místo honby za každou novinkou častěji volí aktivity přinášející silnější emocionální zážitky a pocit smyslu. Zajímavé je, že u těchto skupin bylo zaznamenáno méně negativních emocí než u mladých dospělých.
Podobný mechanismus se objevuje u mladších lidí, kteří se náhle ocitnou tváří v tvář vážné nemoci nebo krizi. Přehodnotí priority, uspořádají vztahy a začnou investovat čas do zkušeností, které je skutečně naplňují. Právě k takovému selektivnímu přístupu k času dospívají osoby, které biologicky stárnou pomaleji – jenže to dělají dříve a vědomě, ne až pod tlakem dramatických událostí.
Co přesně spojuje „biologicky mladé" seniory
Při porovnání různých výzkumných projektů zaměřených na dlouhý a zdravý život lze identifikovat několik opakujících se prvků životního stylu těchto lidí:
- pravidelně prožívají stavy hlubokého soustředění – při ruční práci, hrách, hudbě, studiu nebo rozhovorech;
- omezují povrchní kontakty a pečují o několik skutečně důležitých vztahů;
- často se zapojují do aktivit, při nichž se cítí potřební;
- učí se nové věci i po padesátce a šedesátce;
- více dbají na kvalitu prožívaného dne než na pouhé „odškrtávání" dalších úkolů.
Souběh těchto prvků se promítá do menší zátěže stresem, nižší hladiny kortizolu a slabší zánětlivé reakce organismu. V praxi to znamená, že mnoho tělesných systémů – oběhový, imunitní, nervový – se opotřebovává pomaleji.
Jak životní styl skutečně může zpomalit biologické stárnutí
Psycholožka Carol Ryff, analyzující data z rozsáhlého amerického výzkumného projektu, navrhla rozlišení mezi krátkodobým potěšením a hlubší pohodou zakořeněnou v pocitu smyslu. Do druhé kategorie patří mimo jiné pocit cíle, možnost ovlivňovat vlastní život, rozvoj a vztahy, v nichž se cítíme důležití.
Osoby, které v těchto výzkumech dosahovaly vysoké úrovně takto chápané pohody, vykazovaly následující výsledky:
| Zdravotní parametr | Co bylo pozorováno u osob s vysokou pohodou |
|---|---|
| Hladina kortizolu | nižší, stabilnější denní rytmus |
| Zánětlivý stav | méně prozánětlivých cytokinů, mírnější záněty tkání |
| Kardiovaskulární riziko | méně příhod jako infarkt nebo mozková mrtvice |
| Kvalita spánku | hlubší, více regenerující spánek |
Další analýzy zahrnující desítky tisíc lidí po padesátce ukázaly, že určité typy aktivit se doslova „otisknou" do tempa stárnutí mozku a genetického materiálu. Zvláště výrazný rozdíl přinesly:
- dobrovolnická činnost v rozsahu přibližně 50 až 200 hodin ročně;
- výuka nového cizího jazyka nebo náročnější intelektuální dovednosti;
- pravidelné hry a cvičení zapojující paměť, pozornost a logické myšlení.
Osoby udržující tyto aktivity vykazovaly zřetelně pomalejší tempo epigenetických změn spojených se stárnutím a lepší kondici mozkových struktur zodpovědných za paměť a orientaci.
Past středního věku: když se všechno smrskne na pouhé udržování
Mnoho lidí ve čtyřiceti nebo padesáti letech pociťuje, že čas najednou zrychluje. Dny splývají v jeden dlouhý řetěz povinností a týden uteče dřív, než si to uvědomíme. Vědci zabývající se chováním a neurobiologové spojují tento jev s vymizením nových, intenzivních zážitků.
V období náročné kariéry, výchovy dětí a splácení hypoték pohlcuje většinu naší energie takzvané „udržování chodu": práce, účty, logistická organizace domácnosti. Aktivity, které skutečně poutají pozornost, postupně mizí. Neučíme se hrát na nový nástroj, nezkoušíme nové činnosti, chybí nám čas i na delší rozhovor bez telefonu v ruce.
Když mozek zřídka naráží na něco nového, méně výrazně si zaznamenává vzpomínky. Celé měsíce pak v paměti vypadají podobně, a subjektivně proto čas plyne rychleji.
Neurobiologové to popisují takto: čím méně podnětů a nových situací, tím slabší je „segmentace" vzpomínek v mozku. A když paměť nemá výrazné orientační body, pocit plynoucích let se urychluje. To zase přidává stres a pocit ztráty kontroly, což podporuje záněty a urychluje biologické stárnutí.
Jak vědomě zařadit do dne chvíle plné přítomnosti
Odborníci na dlouhověkost upozorňují, že střední věk je klíčovým momentem, kdy se vyplatí znovu uspořádat kalendář tak, aby se do něj vešly alespoň drobné, ale pravidelné okamžiky plné pozornosti. Nejde o spektakulární životní revoluce, ale o návrat k činnostem, které nás skutečně pohltí.
Malé kroky, které pomáhají čas „zachytit"
- krátká procházka bez telefonu a bez hudby, soustředěná na okolí a dech;
- vaření jednoho jídla týdně s plným soustředěním na vůni, strukturu a krájení, bez spěchu;
- učení se několika akordů na hudební nástroj nebo nové výtvarné techniky;
- večer s deskovou nebo karetní hrou, při níž skutečně hrajeme, a ne jen „sedíme u stolu";
- rozhovor s blízkým člověkem s odloženým telefonem, bez kontrolování oznámení.
Lidé, kteří si v průběhu let pravidelně vytvářejí takovéto „kapsy" času, sami říkají, že jim dny přestávají „utíkat" a tělo lépe snáší zátěž. Výzkumy naznačují, že nejde jen o subjektivní dojem – v jejich krvi je patrný odlišný profil stresových hormonů a v testech kognitivních funkcí vycházejí lépe než vrstevníci žijící výhradně úkolově.
Každodenní vztah k času jako tichý spojenec zdraví
Vědci zdůrazňují, že neexistuje jediný kouzelný trik na věčné mládí. Způsob stravování, pohyb, spánek a vyhýbání se návykovým látkám zůstávají absolutním základem. Stále více dat však ukazuje, že způsob, jakým prožíváme jednotlivé dny, přispívá k celkové skládačce stejně výrazně jako počet kroků nebo množství snědené zeleniny.
Lidé, kteří stárnou pomaleji, jen zřídka vnímají čas jako nepřítele, s nímž je třeba závodit. Spíše jej chápou jako materiál, z něhož lze vědomě vytvořit něco hodnotného. Dbají na to, aby vedle povinností bylo místo pro okamžiky plné přítomnosti, v nichž se zcela ponoří do toho, co dělají. Jejich organismus na to reaguje klidnější nervovou soustavou, výkonnějším mozkem a pomalejším opotřebováváním buněk.
Pro mnohé lidi je nejzajímavější zjištění to, že jde z velké části o drobné přesuny pozornosti, nikoli o radikální změny. Padesát nebo dvě stě hodin ročně věnovaných dobrovolnictví, učení, náročným hrám nebo aktivitám, které nás stoprocentně pohltí, představuje jen malý zlomek celého roku. Z pohledu biologie to však může být rozdíl mezi stárnutím „podle občanského průkazu" a organismem mladším o celé roky.
