Kdy skutečně dospíváme emocionálně? Překvapivé rozdíly mezi ženami a muži

Co vlastně emocionální dospělost znamená

Výzkum zadaný společností Nickelodeon před několika lety pořádně rozvířil debatu o emocionální zralosti. Odhalil nejen výrazný rozdíl mezi pohlavími, ale také zasáhl bolestivé místo mnoha vztahů – pocit, že jeden partner zvládá vztah znatelně lépe než druhý.

Emocionální dospělost nemá nic společného s věkem zapsaným v občanském průkazu. Jde spíše o to, jak reagujeme na náročné situace, konflikty, stres, kritiku nebo závazky. Emocionálně zralý člověk:

• dokáže pojmenovat své pocity a přebírá za ně odpovědnost,
• nevyhýbá se nepříjemným rozhovorům, ale snaží se je zvládnout klidně,
• přemýšlí o tom, jak jeho rozhodnutí dopadají na ostatní,
• nesvaluje zodpovědnost za svůj život na partnera, rodiče ani nadřízeného,
• umí přiznat chybu a udělat s tím něco konkrétního.

Silné emoce samy o sobě nejsou známkou nezralosti. Klíčové je, co s nimi děláme – zda nás ovládají, nebo je dokážeme regulovat.

Pro vztahy je tato oblast doslova základním kamenem. Lze mít skvělou chemii, společné koníčky i podobný životní styl, a přesto vztah ztroskotá na jediné věci: na pocitu, že emocionální a organizační zátěž nese jen jedna strana.

Provokativní čísla: ženy dříve, muži mnohem později

V rozsáhlém průzkumu z roku 2013 byli respondenti dotázáni, kdy – podle jejich názoru – dosahují plné emocionální dospělosti. Výsledky byly překvapivě výmluvné. Průměrný věk udávaný u žen činil 32 let. U mužů to bylo dokonce 43 let.

Rozdíl jedenácti let vyvolal lavinu reakcí v médiích. Někteří to brali s nadsázkou, jiní v tom viděli potvrzení svých každodenních zkušeností s partnerem. Zajímavé přitom bylo, že kritika nepřicházela jen od žen – část mužů sama přiznala, že se vnímají jako emocionálně méně zralí.

Podle průzkumu osm z deseti žen věří, že muži se nikdy zcela nevzdají svého „vnitřního chlapce", a přibližně každý čtvrtý muž otevřeně přiznal, že je prostě nezralý.

Když jeden partner „táhne" vše a druhý uniká

Vztahy popsané v průzkumu zněly u mnoha párů velmi podobně. Ženy častěji mluvily o výrazně nerovnoměrném rozdělení odpovědnosti. Měly pocit, že právě ony:

• plánují budoucnost – od financí přes rozhodnutí o dětech až po stěhování,
• zahajují vážné rozhovory a dotahují řešení konfliktů do konce,
• obstarávají každodenní logistiku – od účtů po návštěvy lékaře,
• zvažují, jak jejich jednání ovlivňuje partnera.

Partner v jejich očích často jednal, jako by stále měl komfort teenagera: odkládal rozhodnutí, vyhýbal se náročným hovorům, reagoval impulzivně a k domácím i emocionálním povinnostem přistupoval lehkovážně. Výsledkem byl vztah, kde emocionální a organizační práce dopadala převážně na jednu stranu.

Téměř třetina dotázaných žen přiznala, že vztah ukončila právě kvůli nezralosti partnera. Skoro polovina měla pocit, že se pro partnera stala spíše „mámou" než partnerkou.

Kdy přestáváme mít „mozek teenagera"

Samotný průzkum nesplňuje přísná vědecká kritéria, ale zajímavě koresponduje s tím, co říká neurologie. Tým vědců z Cambridgeské univerzity uvádí, že lidský mozek dozrává přibližně do 32 let věku. V tomto věku jsou nejvíce rozvinuty oblasti zodpovědné mimo jiné za:

• plánování a předvídání důsledků jednání,
• kontrolu impulzů,
• regulaci emocí,
• přijímání složitých rozhodnutí.

To znamená, že teprve kolem třicítky náš mozek funguje jako plně „dospělý" orgán, a ne jako prodloužení naší teenagerské verze. Pohlaví, výchova a prostředí samozřejmě hrají roli, ale všichni startujeme s podobným biologickým vybavením. Největší váhu pak má to, co s tímto potenciálem uděláme – v terapii, ve vztazích a v práci na sobě samém.

Dozrávají muži skutečně pomaleji?

Na tuto otázku nelze odpovědět jednou větou. Část rozdílů mezi ženami a muži pramení ze skutečných společenských podmínek. Dívky dostávají zprávu „buď zodpovědná", „starej se o mladší", „nepřehánět to s emocemi" většinou dříve. Chlapci bývají za impulzivní chování omlouváni déle a distancování se od pocitů je u nich nezřídka považováno za projev síly.

Výsledek? V dospělém životě mají ženy větší zkušenost s pojmenováváním emocí a přebíráním odpovědnosti ve vztazích. Mnoho mužů začíná tuto oblast dohánět teprve po třicítce – obvykle tehdy, když přijde vztahová krize nebo únava ze života „ze dne na den".

Emocionální zralost nepřichází spolu s občanským průkazem ani se snubním prstenem. Třicátník může reagovat jako teenager, zatímco dvacátník může být překvapivě uvědomělým a zodpovědným partnerem.

Jak poznat, zda je někdo emocionálně zralý

K tomu nepotřebujete žádné zobrazování mozku. Stačí pozorně sledovat každodenní situace. Emocionálně zralý člověk zpravidla:

• při konfliktu neutíká, ale usiluje o rozhovor,
• při těžkých rozhodnutích bere v úvahu také partnerovu perspektivu,
• přizná chybu bez zdlouhavého hledání viníků v okolí,
• nepoužívá humor a ironii jako způsob, jak odbýt závažná témata,
• dokáže říct „nevím, musím si to rozmyslet" místo impulzivních prohlášení.

Nezralost se naopak projevuje v detailech: chronickým pozdním příchodem, vyhýbáním se rozhovorům o penězích, ignorováním hranic druhého člověka nebo agresivní reakcí na jakoukoli kritiku.

Co to znamená pro vztahy i pro nás samotné

Emocionální věkový rozdíl mezi partnery bývá mnohdy výrazně větší než ten zapsaný v matrice. Vztah třicetileté ženy se čtyřicátníkem vůbec neznamená, že je on automaticky „moudřejší a životní zkušenější". V praxi to může být přesně naopak: ona zodpovědně pracuje se svými emocemi už dlouho, zatímco on se teprve učí pojmenovávat, co cítí.

Z tohoto pohledu data z britského průzkumu spíše naznačují určitou tendenci než nezpochybnitelnou pravdu. Řada mužů dozrává rychleji než průzkumový průměr, mnoho žen naopak pomaleji. Podstata otázky se přesouvá jinam: chceme na sobě pracovat, nebo raději zůstaneme v pohodlné roli „věčného dítěte", které někdo jiný vždy zachrání?

V praxi pomáhá několik konkrétních kroků: upřímný rozhovor s partnerem o rozdělení zodpovědnosti, trénink vyjadřování emocí bez útočení na druhou stranu a v případě opakujících se konfliktů také individuální terapie nebo terapie pro páry. Nejde o „rozmaznané nápady pro přecitlivělé", ale o velmi praktický trénink zralosti.

Emocionální dospělost nezavírá cestu ke spontánnosti, smyslu pro humor ani k „vnitřnímu dítěti". Spíše nám umožňuje rozpoznat, kdy si lze dovolit si hrát a kdy je čas postavit se situaci čelem. A právě v tomto bodě rozdíl mezi ženami a muži, o němž průzkum hovoří, stále zůstává zřetelný – i když rozhodně není předem daný.