Nejde o hollywoodský trhák s herci, ale o animák
Tohle není příběh o velkém hollywoodském trháku s hvězdnými herci. Jde o animovaný film, který vstoupil do kin v roce 2010 tiše a nenápadně – a dnes ho považujeme za klasiku. Klíčovou roli v tom hraje hudba. Skladatel, který ji napsal před šestnácti lety, se v mainstreamových rozhovorech objevuje jen zřídka, přestože jeho melodie zná snad každý divák.
Scéna letu, která spustí husí kůži
Děj se odehrává ve vikingské osadě obklopené strmými útesy a chladným mořem. Na nebi se líně pohybuje pár mraků, jinak klid. Teenagerský hrdina připevní postroj na svého černého draka, usedne do sedla a posbírá odvahu. Za chvíli se odrazí od skály a skočí do propasti.
Je to jeho první skutečný let. Nejdřív pár nejistých zatáček, okamžik paniky, pak odvážnější obraty, strmější střemhlavy, nakonec vzdušná akrobacie. Kamera klouže za nimi – střídá pohled dolů do hloubky s výstřely vzhůru do výšin. Divák má pocit, že sám visí nad nekonečným mořem a drží se šupin mocné bestie.
Právě v tento okamžik nastupuje hudba, která mění dynamickou scénu v čisté emoce – už od prvních taktů je cítit narůstající napětí i euforie zároveň.
Síla téhle sekvence nestojí jen na animaci nebo střihu. Jsou to smyčce, bubny a rozbujelé dechové nástroje, které celku dodávají rozmach. Mnoha divákům vyrážejí husí kůži, a to i při dalším zhlédnutí po letech.
John Powell – mistr, jehož jméno skoro nikdo nezná
Za touto hudbou stojí John Powell – britský skladatel dlouhodobě spjatý s velkými filmovými studii. Pro kinomany znalé autorů filmových partitur je to samozřejmá volba, pro širší veřejnost však jméno takřka neznámé. V rozhovorech se mnohem častěji skloňují jména jako John Williams, James Horner nebo Ennio Morricone, přestože Powellův katalog je naprosto impozantní.
V hraných filmech podepsal například tyto tituly:
- „Bez tváře" – napínavý akční thriller z konce devadesátých let,
- „Bourneova identita" a další díly dobrodružství Jasona Bourna,
- „Hancock" – superhrdinský film s drsnějším tónem.
Skutečný rozkvět jeho stylu je ale patrný v animaci. Zvláště v produkcích studia DreamWorks mohl skladatel bez omezení spojovat symfonické zvuky s rytmikou typickou pro rodinné kino.
Animované filmy, které mu vděčí za svůj charakter
Seznam titulů, na nichž se podílel, ukazuje, jak pravidelně jeho hudba provázela celé generace diváků:
| Animovaný film | Rok premiéry | Charakter hudby |
|---|---|---|
| „Antz – Mravenci" | 1998 | dynamická, s lehkým komediálním nádechem |
| „Shrek" (spolupráce na soundtracku) | 2001 | energie, humor, přechody mezi žánry |
| „Slepičí úlet" | 2000 | parodie válečného filmu propojená s vřelostí rodinné animace |
| „Kung Fu Panda" | 2008 | symfonika prolnutá asijskými inspiracemi |
| „Doba ledová" (další díly) | 2002–2016 | dobrodružství, komedie a nádech melancholie |
| „Happy Feet" | 2006 | orchestr propojený s tanečním rytmem a písněmi |
| „Rio" | 2011 | barevná, rytmická, pevně zakořeněná v latinskoamerické hudbě |
| Trilogie o dracích | 2010–2019 | epický, plnokrevný symfonický jazyk |
Díky těmto titulům mnoho diváků nevědomky vyrůstalo s jeho stylem – rozpoznatelným, ale vždy podřízeným příběhu. Skladatel obraz jen zřídka „překrývá", spíše ho pohání dopředu a dodává odvahu scénám, které by bez hudby mohly působit obyčejně.
Jak vznikala hudba k příběhu o dracích
Při práci na prvním dílu ságy o vikingách a dracích dostal Powell od tvůrců něco, co nemá každý skladatel k dispozici: fungující příběh s pevnou strukturou, a to ještě ve fázi jednoduchých skic. V rozhovorech zdůrazňoval, že sestříhaný materiál z nehybných kreseb sledoval už rok a půl před premiérou.
Přestože animace ještě neexistovala, příběh ho sevřel za hrdlo – „všechno fungovalo," říkal. To mu umožnilo rychle se emočně zapojit a začít psát hudební témata s velkým předstihem.
Takový přístup připomíná práci herce. Hudebník musí nejdřív uvěřit v příběh, pocítit, kdo jsou postavy a co je pro ně v sázce. Teprve pak melodie začne k obrazu skutečně pasovat. V případě tohoto animáku se příběh o dospívání, přátelství a bourání rodinných vzorců stal skladateli výchozím bodem.
Proč tato hudba působí tak silně
Důvodů je hned několik. Nejčastěji se zmiňují tyto:
- výrazná hudební motivy, které si lze prozpěvovat už po jediném zhlédnutí,
- propojení severského klimatu s hollywoodským orchestrem,
- mistrovské budování napětí – od tichého, nejistého začátku až po explozi zvuku,
- promyšlený dialog s obrazem: když animace zrychluje, hudba to zrychlení nezastihuje, ale předpovídá.
Scéna prvního letu to ukazuje jako v ohnisku čočky. Divák ji sleduje jednou v kině, pak znovu ve streamingu – a pokaždé reaguje podobně. Srdce začne tlouct rychleji ve stejném okamžiku, kdy orchestr rozvine křídla spolu s drakem.
Kde dnes tuto hudbu slyšet a na co se zaměřit
Film měl českou premiéru na jaře roku 2010 a postupem času se dostal na streamingové platformy i do televize. Hudba přitom funguje zcela nezávisle na obrazu – mnoho fanoušků si album pouští samostatně, aby se vrátili k emocím spojeným se sledováním.
Při příštím zhlédnutí stojí za to vyzkoušet jeden trik: místo soustředění na dialogy se zaměřte na to, co dělá orchestr. Rychle se ukáže, že:
hudba prozrazuje emoce postav mnohem dříve než jejich slova. Když se vyprávění uklidní, partitura naznačuje, jestli za chvíli přijde úleva, nebo rána.
Takto chápaný soundtrack začíná fungovat jako samostatná postava. Zvláště v animaci, kde je vizuální expresivita místy přehnaná, hudba dodává celku měřítko – dokáže rozebrat patetičnost, ale také povznést prostou scénu na úroveň něčeho velmi osobního.
Co nás fenomén této filmové hudby učí
Příběh této partitury dokazuje, že animace není „mladší sestrou" hraného kina, pokud jde o zvuk. Naopak – je to prostor, kde skladatelé mohou riskovat, sáhnout po větším orchestru a budovat výrazná témata bez obav, že je někdo označí za příliš sentimentální.
Pro diváka je to zároveň pohodlná branka do světa symfonické hudby. Mnoho teenagerů zažívá svůj první kontakt s plným, „vážným" orchestrálním zvukem právě v kinosále při sledování animovaného filmu. Když se hudba z příběhu o dracích později objeví v playlistech, najednou se ukáže, že skladba bez slov a bez obrazu dokáže pohltit stejně silně jako hitovka z rádia.
Kdo chce filmové partitury poslouchat vědoměji, může začít srovnáváním této hudby s díly jiných skladatelů, kteří v animaci zanechali silnou stopu – například tvůrce soundtracku ke „Králi lvů" nebo ke „Coco". Rozdíly ve způsobu budování témat, použití etnických nástrojů či práci se sborem se rychle stanou čitelnými, jakmile na ně člověk jednou začne soustředit pozornost.
Vedlejší účinek bývá příjemný: po několika takových sezeních přestane být jméno Johna Powella jen drobným písmem v úvodních titulcích a začne se pojit s konkrétním zážitkem – scénou letu, která u mnoha diváků dodnes vyvolává mrazení po zádech, přestože znají každý záběr nazpaměť.
