Starý záznam, který fascinuje vědce
Zaprášená nahrávka z konce čtyřicátých let se náhle stala hitem mezi vědci zabývajícími se komunikací velryb. Nikdo nečekal, že archivní materiál schovaný po desetiletí přitáhne takovou pozornost odborné komunity.
Na plastovém kotouči z roku 1949 se zachoval zpěv keporkaka z doby, kdy byly oceány daleko tišší než dnes. Pro výzkumníky jde o doslova cestu v čase — mohou poslouchat, jak zněla podvodní akustická krajina ještě před érou masivního lodního ruchu, a porovnat ji s tím, co dnes zachycují moderní hydrofony.
Jak náhodný záznam přerostl v vědecký poklad
Výzkumníci z americké instituce Woods Hole Oceanographic Institution narazili na nahrávku čirou náhodou při procházení archivních materiálů z testů námořních sonarů. V březnu roku 1949 vyplula skupina vědců k pobřeží Bermud, aby ověřila funkčnost nového podvodního zařízení. Jejich cílem tehdy nebyla zvířata, nýbrž vojenská technologie.
V jednom okamžiku někdo z týmu vypnul motor, aby lépe zachytil signály z hlubin. V nastalém tichu se začaly ozývat dlouhé, vlnivé zvuky. V té době je málokdo spojoval s keporkaky — zpěv velryb tehdy ještě veřejnost příliš nezajímal a věda v tomto oboru teprve začínala.
Plastový kotouč z roku 1949 obsahuje jeden z nejstarších známých záznamů zpěvu keporkaka, pořízený celé dvě desetiletí před průkopnickým výzkumem Rogera Paynea.
Místo běžné magnetofonové pásky byl použit upravený diktafon s plastovým nosičem. Právě tento technický detail se ukázal jako zásadní. Pásky z tohoto období se totiž často rozpadají nebo ztrácejí kvalitu, zatímco pevný kotouč přežil v archivu v překvapivě dobrém stavu.
Oceán před érou hluku: tišší pozadí, čistší zpěv
Čtyřicátá léta dvacátého století představovala pro mořskou akustiku úplně jinou epochu. Lodní provoz byl výrazně menší, obří kontejnerové lodě ještě neexistovaly a obchodní flotila se teprve vzpamatovávala z válečných let. Nahrávka z Bermud umožňuje slyšet, jak zněl zpěv keporkaka v téměř „analogovém" oceánu — bez neustálého hluku lodních šroubů, turbín a sonarů.
Moderní záznamy ze stejných oblastí vykreslují úplně jiný obraz. Akustické pozadí dnes vyplňují:
- Nepřetržité, hluboké dunění motorů velkých plavidel, které prostupuje celým vodním sloupcem.
- Vysokofrekvenční rušení pocházející z průmyslových sonarů a podmořských průzkumných zařízení.
- Náhodné impulzní zvuky spojené s těžbou a stavebními pracemi na moři.
Srovnání obou světů — toho z roku 1949 a toho současného — dává vědcům jedinečný nástroj. Mohou zkoumat, zda a jak keporkaci svůj zpěv přizpůsobili narůstajícímu hluku lidské civilizace, a lépe pochopit, co tato změna prostředí pro jejich komunikaci znamená.
