V praxi je situace mnohem složitější
Do evropských showroomů a firemních katalogů právě vstupuje nová kategorie vozidel poháněných elektřinou. Výrobci ji marketingově prezentují spíše jako „čisté" elektromobily než jako hybridy. Evropská unie na věc nahlíží zcela jinak.
Co vlastně auto s prodlouženým dojezdem je
Vozidlo s prodlouženým dojezdem – anglicky označované zkratkou EREV, tedy extended range electric vehicle – je konstruováno tak, aby řidič jezdil primárně na elektrickém pohonu. Pod podlahou se nachází poměrně velká baterie a vedle elektromotoru je namontována malá spalovací jednotka.
Klíčové je přitom to, k čemu spalovací motor vlastně slouží. Podle základní myšlenky nepohání přímo kola. Funguje jako přenosný generátor: jakmile se baterie blíží vybití, nastartuje a za jízdy dobíjí akumulátor. Řidič tak zažívá pocit jízdy v elektromobilu, ale bez úzkosti z chybějící nabíjecí stanice na trase.
Auto s prodlouženým dojezdem je v podstatě elektromobil s vlastní „powerbankou" v podobě malého spalovacího motoru, který za jízdy dobíjí baterii.
Tento koncept intenzivně prosazují především čínské značky, jako je například Leapmotor. Jde o způsob, jak oslovit zákazníky, kteří se čistých elektromobilů obávají, ale zároveň touží po moderním pohonu a nižších nákladech na provoz ve městě.
Evropská unie říká: je to prostě plug-in hybrid
Marketing je marketing, jenže právo je právo. Z pohledu evropských homologačních předpisů spadají auta s prodlouženým dojezdem do stejné škatulky jako klasické plug-in hybridy.
Brusel je klasifikuje jako jediný typ vozidla: elektrický hybrid nabíjený ze zásuvky. V registračních dokladech ani emisních normách žádná samostatná kolonka pro „skoro-elektromobil" s benzinovým generátorem prostě neexistuje.
V unijním právu kategorie „auta s prodlouženým dojezdem" jednoduše neexistuje – stále se jedná o hybridy nabíjené ze zásuvky.
Pro řidiče může být toto zjištění nepříjemným překvapením. Koupí vůz, který prodejce prezentuje jako elektrický model s malým záložním motorem, a pak narazí na realitu: předpisy s jeho vozidlem zacházejí jako s běžným plug-in hybridem – se všemi daňovými a regulačními důsledky.
Kde leží skutečný rozdíl mezi plug-in hybridem a EREV
V každodenním provozu jsou rozdíly patrné, i když právo je nerozlišuje. Rozhodující jsou dva parametry: kapacita baterie a reálný dojezd na samotnou elektřinu.
| Typ pohonu | Typická kapacita baterie | Reálný elektrický dojezd | Úloha spalovacího motoru |
|---|---|---|---|
| Plug-in hybrid | cca 10–25 kWh | cca 40–60 km | často přímo pohání kola |
| Auto s prodlouženým dojezdem | cca 20–40 kWh nebo více | cca 80–100 km | má sloužit především jako generátor proudu |
Plug-in hybrid zvládne v čistě elektrickém režimu obvykle 40–60 km. Hodí se tedy pro městský provoz za předpokladu, že řidič auto pravidelně nabíjí. Vozidlo s prodlouženým dojezdem má větší baterii – umožňuje ujet klidně 80–100 km bez spuštění spalovacího motoru. V teorii tak lze s autem jezdit přes týden jako s elektromobilem a o víkendu nebo na dovolené jako s hybridem.
Problém spočívá v tom, že unijní instituce se řídí především údaji z homologačních testů a způsobem, jakým vozidlo zapadá do stávajících kategorií. A tady se hranice mezi oběma řešeními stírá, protože předpisy nestanoví žádnou minimální kapacitu baterie, od níž by začínal „prodloužený dojezd".
Marketing versus absence definice v předpisech
Výrobci mezery v pravidlech ochotně využívají. Protože žádná oficiální právní kategorie neexistuje, lze volně budovat image „skoro-elektromobilu", aniž by se přímo lhalo. Auto skutečně dokáže na elektřině ujet slušný kus cesty.
Pro zákazníka je rozdíl nenápadný, ale velmi podstatný. Když slyší „elektrické auto s malým pomocným motorem", může očekávat stejné zacházení jako u plně elektrického vozidla. Jenže to neodpovídá skutečnosti v systému daní, dotací ani nízkoemisních zón ve městech.
Pojem EREV zůstává marketingovým heslem bez vlastního právního významu, což snadno stírá hranici mezi příslibem prodejce a tvrdou realitou zákona.
Co to v praxi znamená pro řidiče
Nejcitelněji se rozdíly projeví u dotací, daní a přístupu do nízkoemisních zón. Týká se to jak firem sestavujících vozový park, tak soukromých řidičů spoléhajících na výhody pro elektromobily.
- Vozidlo nemusí splňovat podmínky pro nejvyšší dotace vyhrazené výhradně pro čistě elektrická auta.
- V některých městech auto s prodlouženým dojezdem nezíská stejný status jako bezemisní bateriové vozidlo.
- Daňové povinnosti a firemní fleetové účtování budou odpovídat spíše plug-in hybridu než elektromobilu.
- V emisních reportech podniků takové auto nesníží „uhlíkovou stopu" tak výrazně jako bezemisní model.
Rozdíly mohou v průběhu celé doby používání vozidla dosáhnout i desetitisíců korun. V některých zemích západní Evropy závisí na druhu pohonu například právo vjezdu do center velkých měst nebo výše parkovacích poplatků. Pokud je vozidlo zařazeno mezi hybridy a ne mezi elektromobily, majitel zaplatí více nebo ztratí přístup do klíčových zón.
Dávají auta s prodlouženým dojezdem smysl pro běžného řidiče
Navzdory těmto výhradám samotný koncept není od základu špatný. Pro řidiče, který denně ujede 40–80 km převážně ve městě nebo okolí, může takové auto fungovat skutečně jako elektromobil. Nabíjení doma nebo v práci pokryje většinu potřeb a spalovací motor se spustí teprve při delších výjezdech.
Může jít o dobrý kompromis pro lidi žijící v panelových domech s omezeným přístupem k rychlým nabíječkám. Přes týden využijí zásuvku v garáži nebo klasický wallbox a na cestách pak nervózně nehledají stanici rychlého nabíjení.
Pro mnoho uživatelů může auto s prodlouženým dojezdem reálně nahradit elektromobil v každodenním provozu – pokud ho ale důsledně nabíjejí.
Celý smysl tohoto pohonu však zmizí, pokud řidič auto k nabíječce téměř nezapojuje. Těžká baterie se pak stává zbytečnou zátěží, spalovací motor pracuje mnohem víc, než výrobce předpokládal, spotřeba roste, emise rostou a výhoda oproti klasickému hybridu nebo dieselu se rychle zmenšuje.
Na co si dát pozor před koupí takového auta
Každý, kdo zvažuje pořízení vozidla s prodlouženým dojezdem, by měl své rozhodnutí zakládat nikoli na reklamním letáku, ale na několika konkrétních datech.
- Reálný dojezd na elektřinu – kolik kilometrů auto ujede čistě elektricky za běžných podmínek, nikoli v ideálním laboratorním testu?
- Způsob fungování spalovacího motoru – pracuje vždy jen jako generátor, nebo za určitých okolností pohání přímo kola?
- Právní klasifikace v dané zemi – jak je vozidlo zapsáno v registračních dokladech a má skutečně stejné výhody jako plný elektromobil?
- Podmínky provozu – má majitel reálnou možnost nabíjet auto každý den nebo ob den?
Vyplatí se také prodejce přímo zeptat na dotace, daně a nízkoemisní zóny. Dealeři rádi zdůrazňují výhody jízdy na elektřinu, ale málokdy sami od sebe upřesní, do jaké právní skupiny konkrétní model skutečně patří.
Co mohou čeští řidiči očekávat
S rostoucí přítomností čínských značek v Evropě lze předpokládat, že podobná vozidla začnou čím dál častěji přijíždět i do českých showroomů. Pro mnoho zákazníků půjde o první setkání s pojmem „prodloužený dojezd", což zvyšuje riziko nedorozumění.
České předpisy týkající se dotací, zón čisté dopravy nebo fleetových daní budou vycházet z unijních kategorií. Pokud je tedy v dokladech vozidlo vedeno jako hybrid nabíjený ze zásuvky, majitel by neměl počítat se stejným zacházením jako u plného elektromobilu – i kdyby byl dojezd na elektřinu impozantní.
Na tato auta je proto vhodné nahlížet střízlivě. Pro jedny se stanou ideálním mostem mezi spalovací minulostí a elektrickou budoucností. Pro jiné mohou být zdrojem zklamání, až se ukáže, že slibovaný „skoro-elektromobil" v papírech a úředních systémech elektromobilem vlastně vůbec není.
