Šedí dinosauři? Spíš pohodlný mýtus než vědecký fakt
Desetiletí jsme si je představovali jako masivní, pomalá stvoření v barvách bláta a prachu. Jenže nový tým paleontologů právě ukázal, že přinejmenším jeden mladý diplodokus vůbec nepřipomínal šedivou „krávu jurských plání". Byl to tvor s mnohem komplexnějším, tmavším a výrazně pestřejším povrchem těla.
Proč jsme dinosaury malovali do šeda? Prostě jsme neměli důkazy
Po většinu dvacátého století zobrazovaly učebnice i filmy dinosaury v tlumených odstínech. Hnědá, béžová, hnilá zeleň – to byla pohodlná a bezpečná volba. Ne proto, že by ji podpořil nějaký pevný důkaz, ale proto, že chyběly jakékoli věrohodné stopy pigmentu ve zkamenělinách.
Vědci měli k dispozici kosti, občas otisky kůže, ale bez zachovaných molekul barviva. Barvy se tedy doplňovaly „od oka", přičemž se tu a tam nahlédlo na dnešní slony nebo hrochy jako na volná srovnání. Celé vědecké prostředí si tak zvyklo na obraz velkých, téměř jednobarevných plazů.
Nové mikroskopické analýzy kůže mladého diplodoka z Montany ukazují, že obří sauropodi nemuseli být vizuálně nudní ani jednotvární.
Místo štětce mikroskop: co prozradil kousíček kůže
Průlom přišel z výjimečné lokality zvané Mother's Day Quarry v americkém státě Montana. Právě tam byly nalezeny ostatky několika mladých diplodoků, kteří s největší pravděpodobností uhynuli během krutého sucha v pozdní juře. Mezi kostmi se zachovaly jemné fragmenty kůže s drobnými šestihranými šupinami.
Ty útržky jsou velké zhruba jako nehet, ale pod elektronovým mikroskopem se ukázaly být bohaté na struktury, které u takto velkých dinosaurů nikdo dříve nespatřil. Vědci je zkoumali vrstvu po vrstvě a odhalili:
- zóny bohaté na uhlík, svědčící o zachovaných zbytcích původních tkání,
- pravidelně uspořádaná mikroskopická zrnka tvarem připomínající struktury dnešních živočichů,
- různé typy těchto zrnek, tvořící zřetelné shluky a pruhy.
Tato zrnka jsou takzvané melanosomy – drobné „zásobníky" uchovávající melanin, tedy pigment zodpovědný mimo jiné za tmavé odstíny peří, srsti a kůže u současných zvířat. Už samotný fakt, že se je podařilo identifikovat u sauropoda, představuje obrovský objev.
Poprvé tak zřetelně: pigment u obřího býložravce
Dosud se přítomnost melanosomů dařila prokázat především u malých, opeřených dinosaurů, zejména z Číny. Na jejich základě se rekonstruovaly rezavé pruhy, tmavé ocasy nebo vzory na křídlech ptačích forem.
U obrovských dlouhokrkých býložravců – sauropodů – vládlo naprosté ticho. Zachované otisky kůže neposkytovaly žádné informace o barvě, a tak ilustracím dominovala bezpečná šeď. Teprve nedávno popsané analýzy kůže diplodoka publikované ve vědeckém časopise Royal Society Open Science tuto mezeru zaplňují.
Identifikace melanosomů v kůži diplodoka je první tak silnou indicií, že i velcí býložraví obři mohli mít kůži s bohatou a různorodou barevností.
Jaké barvy lze diplodokovi reálně přisoudit?
Badatelé rozlišili dva hlavní typy melanosomů: protáhlé a více zploštělé. U současných zvířat má tento tvar zásadní význam. Určuje rozsah odstínů – od různých hnědí až po hlubokou černou, někdy i složité optické efekty.
Rozměry a proporce struktur z Montany byly porovnány s databází zahrnující dnes žijící ptáky a plazy. Největší podobnost se ukázala u druhů s výrazně tmavým zbarvením, často s drobným skvrnováním nebo zónami sytěji nasycenými pigmentem.
To naznačuje, že mladý diplodokus měl spíše tmavou, „hlubokou" kůži, nikoli vybledlou šeď. Důležité je také to, že melanosomy nebyly rozmístěny rovnoměrně – tvořily zřetelné shluky, což připomíná spíše nejednotný vzor než hladký barevný monolit.
Skvrnitý gigant: k čemu dinosaurovi takový vzor sloužil?
Badatelé upozorňují, že rozložení pigmentu v kůži mladého diplodoka připomíná jemné skvrnování nebo mozaiku světlejších a tmavších ploch. Data nestačí na to, aby bylo možné nakreslit celé zvíře od hlavy po ocas, ale už samotný fakt existence vzoru mnoho mění.
Barva kůže a její různorodost u velkých zvířat může plnit několik funkcí:
| Možná funkce | Jak mohla působit u diplodoka |
|---|---|
| Maskování | Skvrnitá, tmavá kůže pomáhala splynout se stíny mezi stromy a keři. |
| Regulace tělesné teploty | Tmavší partie lépe pohlcovaly sluneční teplo v chladnějších obdobích, světlejší bránily přehřátí. |
| Komunikace | Drobné rozdíly v rozmístění skvrn mohly usnadňovat vzájemné rozpoznávání jedinců ve stádě. |
U mnoha dnešních druhů je vzor na kůži nebo peří důležitý nejen pro maskování, ale i pro sociální vztahy. Je tedy možné uvažovat o tom, zda mladí diplodoci z Montany tvořili stádo, v němž se jedinci rozpoznávali podle jemných rozdílů v zbarvení.
Co barva říká o metabolismu dinosaurů
Tým z Bristolské univerzity, který popsaný výzkum prováděl, upozorňuje na ještě jeden zajímavý aspekt. Různorodost melanosomů a jejich zřetelně uspořádané rozmístění mohou souviset se složitější fyziologií mladých sauropodů, než se dosud předpokládalo.
Část paleontologů navrhuje, že velcí dinosauři nebyli „studenokrevní plazi" v jednoduchém dnešním slova smyslu, ale měli metabolismus blízký ptačímu – rychlý, vyžadující precizní hospodaření s teplem. Kůže s propracovaným systémem pigmentu mohla být jedním z nástrojů energetického managementu.
Složité zbarvení mladého diplodoka lze číst nejen jako otázku vzhledu, ale také jako součást strategie zvládání teploty a slunečního záření.
Omezení výzkumu: co stále nevíme
Vědci zdůrazňují, že materiál je zatím poměrně skromný. Kůže pochází jen z několika fragmentů těla a výhradně od mladých jedinců. Není jasné, zda dospělí diplodoci měli podobný vzor, nebo zda jejich barvy s věkem vybledaly.
K tomu přistupují přirozená omezení samotné metody. Melanosomy nejlépe uchovávají tmavé pigmenty, takže o případných žlutích, červeních nebo zelených je stále obtížné cokoli tvrdit. Ani u dnešních živočichů nevznikají všechny barvy působením melaninu – část z nich je výsledkem struktury peří nebo kůže, nikoli samotného barviva.
Nový pohled na krajinu diplodokovy éry
Přijmeme-li, že mladý diplodokus měl kůži plnou kontrastů, jinak se skládá i obraz jeho okolí. Jurské pláně nemusí být malovány v jednotném hnědavém tónu. Do hry vstupují listy v rozmanitých odstínech zelené, červené výhonky, tmavá půda a stíny vrhané jehličnatými stromy.
V takovém prostředí skvrnitý, tmavý obr nepoutá pozornost zdaleka tak, jak by se mohlo zdát z učebnicových ilustrací. To může vysvětlovat, proč příroda vsadila právě na takové rozložení pigmentu u mladých jedinců – zvláště zranitelných vůči útokům predátorů.
S každým dalším nálezem zkamenělé kůže roste šance, že podobné analýzy půjde provést i u dalších zástupců skupiny dlouhokrkých býložravců. Pokud se u několika z nich ukáže srovnatelné rozmístění melanosomů, bude třeba vážně přepsat celý vizuální příběh diplodokovy epochy.
Stojí také za to připomenout, že barva je jen součástí širší skládačky. Pigment v kůži ovlivňuje citlivost na UV záření, může spolupůsobit s tukovou vrstvou a dokonce i s denním chováním zvířete. U velkých plazů minulosti se taková propojení teprve začínají odkrývat, protože teprve nyní dostává věda do rukou dostatečně přesné nástroje.
Pro čtenáře zvyklého na „filmový" obraz dinosaurů je to skvělá příležitost podívat se na ně svěžím pohledem. Diplodokus přestává být jednotnou šedivou siluetou z počítačové grafiky a začíná připomínat skutečné zvíře s vlastní biologií, fyziologií a složitou historií zapsanou v mikroskopických krystalcích pigmentu. Právě z takových drobností, sotva viditelných na kousku horniny, se rodí nová a mnohem bohatší představa o dávných epochách.
