Pod dnem Pacifiku se skrývá gigantický vulkán větší než Mauna Loa

Největší jednotlivý vulkán na Zemi vůbec nevypadá jako vulkán

Hluboko pod hladinou oceánu narazili vědci na strukturu tak obrovskou, že zcela mění dosavadní pohled na stavbu naší planety. Na odlehlé podmořské planině, více než tisíc mil východně od Japonska, leží gigantický vulkán, který léta předstíral, že je několik oddělených hor.

Tento kolos nese název Tamu Massif a je součástí podmořského vyvýšení známého jako Shatsky Rise. Vědci dlouhou dobu na mapách rozlišovali tři samostatné vrcholy a považovali je za nezávislé struktury. Žádný z nich dokonce neměl ani oficiální název – badatelé je mezi sebou přezdívali „ten vlevo", „ten vpravo" a „ten největší".

Průlom přišel, když tým vedený geofyzikem dr. Williamem Sagerem z Houstonské univerzity podrobně analyzoval seismická data. Odrazy vln procházejících horninami odhalily něco, co na jednoduchých batimetrických mapách není vůbec vidět: nepřerušené toky lávy spojující všechny tři „vrcholy" v jeden celistvý útvar.

Tamu Massif zaujímá plochu přibližně 120 tisíc čtverečních mil – zhruba tolik, co celý americký stát Nové Mexiko. Žádný jiný dosud známý vulkán na Zemi se takové rozloze ani nepřibližuje.

Pro geology je to přesvědčivý důkaz, že nestojíme před vulkanickým polem složeným z mnoha erupcních center, ale před jediným, mohutným štítovým vulkánem, který fungoval jako jeden integrovaný systém.

Ukrytý dva kilometry pod hladinou oceánu

Tamu Massif vůbec nepřipomíná klasický strmý kužel, jaký si spojujeme s havajskými sopkami nebo s fotografiemi Etny. Jde o rozsáhlou, velmi plochou kupoli, jejíž svahy jsou tak mírné, že stojíte-li na nich, sotva dokážete odhadnout, kterým směrem se terén svažuje.

Rozdíl v měřítku je ohromující: Tamu Massif zabírá téměř 60krát větší plochu než Mauna Loa, která byla dosud považována za největší aktivní vulkán naší planety. Celá struktura přitom leží tak hluboko, že i ty nejvyšší oceánské vlny jsou nad jejím vrcholem jen tenkou vrstvičkou vody.

Vulkán, který soupeří s marťanskými giganty

Rozměry Tamu Massifu jsou tak mimořádné, že vědci jej nesrovnávají s jinými pozemskými vulkány, ale s Olympus Mons na Marsu – největším známým vulkánem celé sluneční soustavy, který je téměř třikrát vyšší než Mount Everest.

Z geologického pohledu má toto srovnání smysl. Oba útvary sdílejí několik zásadních rysů:

• obrovská plocha náležející jedinému štítovému vulkánu,
• velmi mírný sklon svahů – spíše připomínají dlouhé stoupání než skutečnou horu,
• vznik z extrémně velkých objemů magmatu vytékajícího z jednoho dominantního zdroje.

Podle datování hornin se Tamu Massif zformoval přibližně před 145 miliony let, v období rané křídy. V geologickém měřítku šlo o překvapivě rychlou událost: gigant se „sestavil" v poměrně krátké době a pak magmatická aktivita v oblasti poměrně rychle ustala.

Tak masivní, ale relativně krátký impulz magmatu z hlubokého zemského pláště poskytuje vědcům vzácnou příležitost sledovat, jak jediná extrémní událost dokáže přetvořit celé části mořského dna.

Proč Tamu Massif tak dlouho zůstával ve stínu

Možná se zdá překvapivé, že největší vulkán planety se na titulní stránky vědeckých časopisů dostal teprve nedávno. Ve skutečnosti je to logický důsledek několika faktorů.

Náročný terén a matoucí tvar

Oblast, kde Tamu Massif leží, je hluboký Pacifik – místo vyžadující nákladnou a složitou logistiku. Každá výzkumná expedice znamená týdny plavby a nasazení specializovaných lodí se sonarem, seismickým vybavením a schopností spouštět přístroje několik kilometrů do hloubky.

Samotný tvar vulkánu navíc k záměnám přímo vybízel. Tamu Massif je tak plochý, že na prvních mapách připomínal několik mírných hrbů na mořském dně oddělených nepatrnými prohlubněmi. Taková data bylo snadné interpretovat jako několik oddělených erupcních center, nikoli jako jedinou celistvou strukturu.

Seismické „rentgenování" mořského dna

Teprve moderní seismické techniky přinesly zřetelný obraz nitra tohoto úseku zemské kůry. Přes mořské dno se vysílají vlny, které se odrážejí od jednotlivých vrstev hornin a vracejí se ke snímačům. Analýza zpoždění a tvaru těchto signálů umožňuje sestavit trojrozměrný model dávných toků lávy.

V případě Tamu Massifu se ukázalo, že tytéž série lavových vrstev se táhnou nepřerušeně na obrovských vzdálenostech, což naznačuje jediný magmatický systém. Tento obraz je těžko slučitelný s představou tří nezávislých vulkánů – tým proto navrhl nový výklad: vše, co se dříve dělilo na tři části, je jediný supermasivní štítový vulkán.

Co nám tento gigant říká o nitru Země

Tak rozsáhlá struktura nemohla vzniknout z několika běžných erupcí. Vědci předpokládají, že pod Tamu Massifem fungoval v minulosti mimořádně výkonný „magmatický motor" napájený horkým zemským pláštěm. Podobné epizody se obvykle spojují s tzv. velkými magmatickými provinciemi – obdobími, kdy se z nitra planety na povrch vyvalí kolosální množství lávy.

Rozsáhlé bazaltové výlevy na pevninách po sobě zpravidla zanechávají mohutné pokryvy hornin a bývají spojovány s globálními klimatickými změnami či dokonce hromadnými vymíráními. Tamu Massif představuje obdobný jev, jen ukrytý pod vodami Pacifiku a zachovaný jako tlustý balík bazaltů v oceánské kůře.

Pochopení toho, jak tento vulkán vznikl, pomáhá lépe číst historii Země – od dynamiky zemského pláště až po reakce atmosféry a oceánů na velké epizody vulkanismu.

Co z toho vyplývá pro budoucí výzkum

Tamu Massif je sice již neaktivní, ale stále skrývá obrovské množství dat. Každý nový vrt nebo magnetické měření v této oblasti může zpřesnit tempo narůstání lávy, složení magmatu či podmínky na mořském dně před 145 miliony let. To zase umožňuje lépe kalibrovat modely pravěkého klimatu i simulace pohybů tektonických desek.

Pro běžného čtenáře je možná nejzajímavější skutečnost, že tak obrovská struktura dnes prakticky nijak přímo neovlivňuje lidský život – nevybuchuje, nevyvolává tsunami, nekouří jako Etna. Její role spočívá spíše v tom, že připomíná, jak dynamická naše planeta byla a stále je, i když se většina procesů odehrává potichu, ve tmě několika kilometrů vody a desítek kilometrů hornin.

Stojí také za zmínku, že Tamu Massif nemusí být jediným takovým kolosem. Jiné části oceánů jsou prozkoumány ještě mnohem méně. Pokud se podobné struktury skrývají i v Atlantiku nebo v hlubinách jižního Pacifiku, geologické mapy Země se v budoucnu možná promění neméně dramaticky než po rozpoznání tohoto jediného, dosud největšího vulkanického giganta.