Kdy skutečně dospíváme emocionálně? Překvapivé rozdíly mezi ženami a muži

Co vlastně emocionální zralost znamená

Emocionální zralost nemá nic společného s věkem uvedeným v občanském průkazu. Jde spíše o to, jak reagujeme na konflikt, stres, kritiku nebo závazky. Číslo na dortu vám ji nezaručí.

Emocionálně zralý člověk obvykle:

• dokáže pojmenovat své pocity a přebírá za ně zodpovědnost,
• neuhýbá před nepříjemnými rozhovory, ale snaží se je zvládnout klidně,
• přemýšlí o tom, jak jeho rozhodnutí ovlivňují ostatní,
• nepřesouvá odpovědnost za svůj život na partnera, rodiče ani nadřízené,
• umí přiznat chybu a skutečně něco změnit.

Silné emoce samy o sobě nejsou znakem nezralosti. Klíčové je, co s nimi děláme — zda nás ovládají, nebo je dokážeme regulovat. Ve vztazích bývá tato schopnost doslova základním kamenem. Společná chemie a podobné zájmy nestačí, pokud jeden partner emočně i organizačně táhne vše sám.

Kontroverzní čísla: ženy dříve, muži výrazně později

Průzkum z roku 2013, který zadala společnost Nickelodeon, rozvířil debatu o emocionální dospělosti. Respondenti odpovídali na otázku, kdy podle vlastního názoru dosáhli plné emocionální zralosti. Výsledky byly dost provokativní.

Průměrný věk uváděný u žen byl 32 let. U mužů to bylo celých 43 let.

Jedenáctileté rozpětí spustilo lavinu reakcí. Někteří to brali s nadsázkou, jiní v tom viděli potvrzení každodenní zkušenosti ze vztahů. Zajímavé přitom bylo, že část mužů sama přiznala, že se považuje za emocionálně méně zralé.

Podle stejného průzkumu osm z deseti žen věří, že muži se nikdy zcela nevzdají svého „vnitřního chlapce". Přibližně každý čtvrtý muž pak otevřeně přiznal, že je prostě nezralý.

Když jeden partner zvládá vše a druhý se vyhýbá

Vztahové vzorce popsané v průzkumu zněly u mnoha párů velmi podobně. Ženy častěji mluvily o výrazně nerovnoměrném rozdělení zodpovědnosti. Měly pocit, že právě ony:

• plánují budoucnost — od financí po rozhodnutí o dětech či stěhování,
• zahajují vážné rozhovory a dotahují konflikty do konce,
• řeší každodenní logistiku — od účtů po návštěvy lékaře,
• přemýšlejí o tom, jak jejich chování dopadá na partnera.

Partner v jejich očích často fungoval, jako by stále měl pohodlí teenagera — odkládal rozhodnutí, vyhýbal se náročným rozhovorům, reagoval impulzivně a domácí či emocionální povinnosti bral na lehkou váhu. Vznikal tak vztah, kde emocionální i organizační zátěž nesla převážně jedna strana.

Téměř třetina dotázaných žen přiznala, že vztah ukončila právě kvůli partnerově nezralosti. Téměř polovina z nich navíc měla pocit, že se stávají spíše jeho matkou než partnerkou.

Kdy přestáváme mít „mozek teenagera"

Samotný průzkum sice nesplňuje přísná vědecká kritéria, ale zajímavě koresponduje s tím, co říká neurologie. Výzkumný tým z Cambridgeské univerzity zjistil, že lidský mozek dozrává přibližně do 32 let věku.

V tomto věku jsou nejvíce rozvinuté oblasti zodpovědné za:

• plánování a předvídání důsledků jednání,
• kontrolu impulsů,
• regulaci emocí,
• přijímání složitých rozhodnutí.

Teprve kolem třicítky tedy náš mozek funguje jako plně „dospělý" orgán — ne jako prodloužená verze nás samých z puberty. Pohlaví, výchova i prostředí hrají svou roli, ale biologický základ máme všichni podobný. To, co s tímto potenciálem uděláme — v terapii, ve vztazích, při práci na sobě — pak rozhoduje nejvíce.

Dospívají muži skutečně pomaleji?

Na tuto otázku nelze odpovědět jednou větou. Část rozdílů mezi pohlavími pramení ze skutečných společenských podmínek. Dívky dostávají od útlého věku signál: buď zodpovědná, starej se o mladší sourozence, nepřehánět to s emocemi. Chlapci jsou naopak za impulzivní chování omlouváni déle a distancování se od pocitů bývá vnímáno jako projev síly.

Výsledek? V dospělosti mají mnohé ženy větší praxi v pojmenovávání emocí a přebírání zodpovědnosti za vztahy. Mnoho mužů začíná tuto oblast dohánět teprve po třicítce — zpravidla tehdy, kdy přijde krize ve vztahu nebo únava ze života „ze dne na den".

Emocionální zralost nepřijde s řidičákem ani se snubním prstenem. Stává se, že třicátník reaguje jako teenager, zatímco někdo v pětadvaceti je překvapivě uvědomělý a zodpovědný partner.

Jak poznat, zda je někdo emocionálně zralý

Nepotřebujete k tomu žádné speciální vyšetření. Stačí pozorně sledovat každodenní situace. Emocionálně zralý člověk obvykle:

• při konfliktu nezmizel, ale usiluje o rozhovor,
• při těžkých rozhodnutích bere v úvahu také partnerovu perspektivu,
• přizná chybu bez zdlouhavého hledání viníka kdekoli jinde,
• nepoužívá humor a ironii jako způsob, jak se vyhnout vážným tématům,
• dokáže říct „nevím, potřebuji si to promyslet" místo impulzivních prohlášení.

Nezralost se naopak odhaluje v maličkostech: chronickém zpozdění, vyhýbání se rozhovorům o penězích, ignorování hranic druhého člověka nebo agresivní reakci na jakoukoli kritiku.

Co to znamená pro vztahy a pro nás samotné

Emocionální věkový rozdíl mezi partnery bývá mnohdy větší než ten v matrice. Vztah třicetiletky se čtyřicátníkem vůbec neznamená, že je on „moudřejší a životem otřelejší". V praxi to může být přesně naopak — ona přebírá zodpovědnost za své emoce už léta, zatímco on se teprve učí pojmenovat, co cítí.

Data z britského průzkumu ukazují spíše tendenci než nezpochybnitelnou pravdu. Řada mužů dozraje rychleji než průměr z ankety, mnoho žen naopak pomaleji. Podstata se přesouvá k jedné zásadní otázce: chceme na sobě pracovat, nebo raději zůstat v pohodlné roli „věčného dítěte", které někdo vždy zachrání?

Prakticky pomáhá několik věcí: upřímný rozhovor s partnerem o rozdělení zodpovědnosti, nácvik vyjadřování emocí bez útočení na druhou stranu, případně individuální terapie nebo terapie párů, pokud se konflikty stále opakují. Nejde o žádné rozmazlenosti — jde o konkrétní trénink zralosti.

Emocionální dospělost nezavírá dveře spontánnosti, humoru ani „vnitřnímu dítěti". Spíše vám dává schopnost rozpoznat, kdy si lze hrát a kdy je potřeba být skutečně přítomný. A právě v tom rozdílu mezi ženami a muži, o němž průzkum hovoří, zůstává prostor pro změnu — jen musíme chtít.