Proč vůbec mluvíme se zvířaty jako s lidmi
Někteří majitelé psů jen hodí míček a jdou dál. Jiní vedou se svým mazlíčkem půlhodinové monology o práci, vztazích i životních trampotách. Zní to povědomě?
Psychologové se čím dál víc zajímají o lidi, kteří se ke svým čtyřnohým společníkům chovají jako k plnohodnotným partnerům v rozhovoru. A výsledky jsou překvapivě příznivé.
Většina majitelů zvířat si samozřejmě žádné iluze nedělá — pes za ně daňové přiznání nevyplní a kočka v pracovních záležitostech neporadí. A přesto jim vyprávíme o svém dni, stěžujeme si, vtipkujeme nebo se omlouváme za špatnou náladu.
V psychologii se takové chování považuje za plnohodnotnou formu vztahu. Mluvením ke zvířeti regulujeme vlastní emoce, budujeme pouto a procvičujeme schopnost vcítit se do někoho, kdo neodpovídá slovy, ale reaguje tělem a chováním.
Lidé, kteří pravidelně hovoří se svými zvířaty, často disponují souborem vlastností, jež podporují hluboké a stabilní vztahy — jak se zvířaty, tak s ostatními lidmi.
1. Výjimečný talent pro budování blízkých vztahů
Lidé, kteří přirozeně promlouvají ke psovi nebo kočce, obvykle velmi dobře „čtou" vztahy kolem sebe. Snáze vnímají, co je spojuje s ostatními bytostmi — nejen s lidmi, ale také se zvířaty a okolním prostředím.
Jsou to jedinci, kteří zachytí i ty nejjemnější signály: pohled zvířete, způsob vrtění ocasem, napětí v těle. Dokážou na tyto podněty reagovat gestem, tónem hlasu nebo prostou přítomností. Taková pozornost se pak přirozeně přenáší i do vztahů s partnerem, dětmi či kolegy.
Máš pocit, že se svým mazlíčkem „rozumíš beze slov"? Je velmi pravděpodobné, že stejně obratně buduješ a udržuješ vazby i ve svém společenském životě.
2. Nadprůměrná emoční inteligence
Rozhovory se zvířetem jsou v praxi každodenním tréninkem emocí. Člověk musí pojmenovat svůj vlastní stav, všimnout si nálady mazlíčka a přizpůsobit se jí. To je přesně ten scénář, který rozvíjí emoční inteligenci.
Lidé, kteří hovoří se zvířaty jako s lidmi, zpravidla:
- rychleji rozpoznávají vlastní pocity — hněv, smutek, úlevu i vděčnost,
- lépe chápou emocionální potřeby druhých bez nutnosti přímého vysvětlování,
- přirozeně projevují empatii v každodenních situacích,
- dokážou klidněji zvládat emocionálně náročné momenty v mezilidských vztazích.
Co tedy „povídání si se psem" skutečně znamená?
Rozhodně nejde o žádnou výstřednost ani podivínství. Psychologie v tomto chování vidí přirozený projev hlubší citlivosti a schopnosti navazovat vztahy. Lidé, kteří takto komunikují se svými zvířaty, jsou obvykle emočně zralejší a sociálně zdatnější.
Takže až příště budeš svému psu vyprávět o tom, jaký byl den, klidně pokračuj. Podle psychologů to o tobě vypovídá jen to nejlepší.
