Klimatická politika mění nejen emise, ale i obsah talíře
Nejnovější analýzy ukazují, že strategie omezování globálního oteplování zásadně ovlivňují nejen bilanci emisí, ale také to, kolik jídla se skutečně dostane na stoly po celém světě. Rozšiřování bioenergetiky a masové zalesňování ubírají půdu zemědělcům, vyšší uhlíkové daně zdražují výrobu potravin. Zároveň ale čistší vzduch snižuje množství přízemního ozonu, což vede k vyšším výnosům obilí. V sázce jsou desítky milionů lidských životů.
Zastavené oteplování, zrychlující hlad? Nepříjemný paradox
Globální klimatická politika má jasný cíl: udržet nárůst průměrné teploty na přibližně 1,5 °C. V praxi to znamená rychlé omezení emisí, rozsáhlé využívání bioenergetiky a intenzivní zalesňování. Tato opatření sice dobře vypadají v emisních zprávách, jenže začínají soupeřit se zemědělstvím o jeden omezený zdroj — půdu.
Mezinárodní výzkumný tým analyzoval šest globálních agroekonomických modelů, tedy komplexní simulace propojující klima, ekonomiku a zemědělství. Podle jejich výpočtů by se při dodržování trajektorie odpovídající limitu 1,5 °C mohl do roku 2050 počet lidí ohrožených hladem zvýšit o dalších 56 milionů oproti základnímu scénáři. To představuje nárůst přibližně o 17 procent.
Klimatické scénáře v souladu s cílem 1,5 °C bez doplňkových opatření v zemědělství znamenají desítky milionů lidí navíc ohrožených podvýživou.
Důležité je, že referenční scénář — bez takto ambiciózních opatření — sám o sobě předpokládá výrazné zlepšení. Počet lidí ohrožených hladem by měl klesnout z dnešních přibližně 720 milionů na zhruba 330 milionů v polovině století. Zavedení přísných klimatických politik tento pozitivní trend brzdí a v některých regionech ho dokonce otáčí opačným směrem.
Proč zelená transformace zdražuje potraviny
Dva mechanismy hrají klíčovou roli: konkurence o půdu a rostoucí výrobní náklady.
- Bioenergetika a zalesňování — zemědělská pole se mění v plantáže energetických plodin nebo v lesy sloužící k zachycování oxidu uhličitého. Produkce potravin klesá, protože jednoduše chybí místo pro pěstování obilí nebo olejnin.
- Uhlíkové daně — vyšší ceny energie zasahují celý potravinový řetězec. Zdražují hnojiva, elektřina, pohonné hmoty pro stroje i doprava. Vyšší náklady se přenášejí na spotřebitele, což dopadá nejcitelněji na nejchudší vrstvy obyvatelstva.
V zemích s nízkými příjmy může i malý zdražení základních potravin znamenat vynechání části jídel. V rozvinutých zemích to pocítíme spíše jako dražší nákupní košík, v nejméně rozvinutých státech pak jako reálné riziko hladomoru.
Skrytý spojenec: čistší vzduch a vyšší sklizeň
Výzkumníci upozornili na prvek, který byl v podobných analýzách dosud prakticky přehlížen: vliv kvality ovzduší na výnosy plodin. Klíčovou roli zde hraje troposférický ozon — ten, který vzniká při zemském povrchu ze směsi různých znečišťujících látek a slunečního záření.
Nejde o tu „hodnou ozonovou vrstvu" vysoko v atmosféře. Přízemní ozon se chová jako jed pro rostliny. Proniká do listů, poškozuje tkáně a narušuje fotosyntézu. Rostlina vynakládá energii na opravu škod místo na tvorbu zrn nebo plodů. Nejvíce trpí obiloviny jako pšenice, rýže a kukuřice.
Pokud omezujeme emise skleníkových plynů, zpravidla zároveň snižujeme emise látek, které přízemní ozon vytvářejí — včetně metanu a oxidů dusíku. Vedlejší efekt klimatické politiky je tak pozitivní: méně ozonu, zdravější rostliny, vyšší výnosy.
Snížení znečištění ovzduší může přinést miliardy dalších bochníků chleba ještě dříve, než začneme počítat samotný efekt oteplování.
Podle zkoumaných simulací by tento efekt „ozonové úlevy" dokázal neutralizovat přibližně 15 procent dodatečného rizika hladu vyplývajícího z klimatických politik. V přepočtu na lidi jde o zhruba 8,4 milionu osob, které se do roku 2050 neobjeví ve statistikách podvýživy.
Proč dřívější analýzy výrazně chybovaly
Mnoho starších studií se soustředilo výhradně na konkurenci o půdu, růst nákladů a vliv samotné teploty na výnosy. Kvalita ovzduší byla řešena jen okrajově nebo vůbec. Výsledkem byly přehnaně pesimistické odhady dopadu klimatických politik na potravinovou bezpečnost.
Teprve kombinace klimatických modelů, modelů kvality ovzduší a zemědělské ekonomiky přináší ucelenější obraz. Čistší vzduch riziko hladu neodstraní, ale částečně ho tlumí. Je to signál, že při navrhování energetické transformace se vyplatí dívat dál než jen na snižování tun oxidu uhličitého.
Afrika a Indie: regiony, kde jde o miliony talířů
Přínosy čistějšího ovzduší se nerozdělují rovnoměrně. Nejvíce profitují regiony, kde je dnes hodně hladu a kde se pěstují plodiny zvláště citlivé na ozon.
Analýza ukazuje, že subsaharská Afrika a Indie dohromady odpovídají za přibližně 56 procent poklesu rizika hladu spojeného se snížením koncentrace ozonu a zlepšením výnosů. V obou případech hovoříme o stovkách milionů obyvatel závislých na místní zemědělské produkci.
| Region | Podíl na globálním poklesu rizika hladu díky nižšímu ozonu | Hlavní faktor |
|---|---|---|
| Indie | přibližně 39 % místního negativního efektu klimatických politik je kompenzováno | vyšší sklizeň pšenice |
| Subsaharská Afrika | přibližně 8 % místního negativního efektu je kompenzováno | mírná reakce pěstování kukuřice a sóji |
Indie těží obzvlášť výrazně, protože pšenice velmi špatně snáší vysoké koncentrace ozonu a zároveň tvoří základ místní stravy. V Africe je situace složitější: převládá kukuřice a další druhy, které jsou na tuto konkrétní formu znečištění méně citlivé, takže zlepšení kvality ovzduší přináší menší bonus.
Samotná redukce emisí nestačí, zemědělství musí projít změnou
Ve většině analyzovaných modelů — i po zohlednění efektu čistějšího ovzduší — ambiciózní klimatická politika stále zvyšuje riziko hladu oproti základnímu scénáři. To je silný signál, že strategie „omezíme emise a doufáme, že se zbytek vyřeší sám" nestačí.
Klimatická politika bez zohlednění potravin funguje jako lék se silnými vedlejšími účinky. Je třeba ji předepsat spolu s podpůrnou terapií pro zemědělství.
Výzkumníci identifikují několik klíčových oblastí, na které by se vlády a organizace měly soustředit souběžně s redukcí emisí:
- Zvyšování výnosů plodin — investice do osiva odolnějšího vůči suchu, vysokým teplotám a znečištění; lepší zavlažovací systémy; podpora moderních a zároveň udržitelných zemědělských postupů.
- Chytřejší využívání půdy — plánování, kde se vyplatí sázet lesy a kde je za každou cenu nutné zachovat pole; ochrana nejúrodnějších půd před nadměrným tlakem bioenergetiky.
- Omezení plýtvání jídlem — kratší dodavatelské řetězce, lepší skladování, boj se ztrátami po sklizni v chudších zemích a s plýtváním v bohatších státech.
Co z toho plyne pro běžného spotřebitele
Ačkoli se diskutovaná čísla týkají globálních scénářů, jejich důsledky dříve či později pocítí i česky mluvící spotřebitel. Ceny obilí, olejů nebo masa jsou čím dál tím více provázány s mezinárodním trhem. Pokud klimatická politika zvýší výrobní náklady v mnoha regionech, odrazí se to v ceně chleba a masa v místním obchodě.
Na druhou stranu investice do čistého ovzduší a moderního zemědělství nepřinášejí jen nižší výdaje za léky na astma, ale také větší stabilitu cen potravin. Méně přízemního ozonu znamená nejen zdravější plíce, ale také zdravější pole.
Proč se téma potravinové bezpečnosti bude stále vracet
V klimatické debatě se stále častěji skloňuje pojem „spravedlivá transformace". Většinou tím rozumíme ochranu pracovních míst, ceny energie nebo přístup k dopravě. Čím dál tím jasněji ale vidíme, že do tohoto skládání je třeba přidat ještě jeden díl — plný talíř.
V nadcházejících letech budou zprávy o klimatické politice stále více propojovat prognózy emisí s analýzami zemědělství, kvality ovzduší a úrovně hladu. To přinutí vlády přemýšlet šířeji: nejen o tom, kolik oxidu uhličitého se podaří „ušetřit", ale také o tom, zda přitom chudým lidem nezmizí chléb, rýže nebo kukuřice ze stolu.
Pro čtenáře to může znít abstraktně, ale v praxi se to promítá do konkrétních rozhodnutí: jaké produkty podporují dotační programy, jaké technologie se dostávají na pole, zda plýtváme jídlem, nebo se ho učíme vážit si. Na těchto volbách záleží, zda se boj s klimatickou krizí stane příležitostí ke stabilnějšímu a spravedlivějšímu zásobování potravinami, nebo naopak zdrojem dalšího napětí a humanitárních krizí.
