Proč někteří řidiči parkují vždy s lehce zatočenými koly

Nepodstatný detail, nebo tichý trik zkušených řidičů?

Večer, první sníh této zimy. Vracíte se unavení z práce, kroužíte po sídlišti jako satelit bez orbity a hledáte jediné volné místo. Konečně ho najdete – mezi stříbrnou Škodou a ošoupaným kombíkem. Opatrně zajedete, vypnete motor, zatáhnete ruční brzdu, zhasnete světla. Vše jako vždy. A v tu chvíli zachytíte pohledem sousední auto – zaparkované rovně, ale s koly zřetelně zatočenými do strany. O dvě místa dál totéž. Třetí auto – lehké zatočení na opačnou stranu. Zdánlivá maličkost, ale mozek se rozjede: vědí něco, co vy ne? Chrání podvozek? Šetří pneumatiky? Nebo prostě jen nedovollili volant do původní polohy? Je překvapující, kolik otázek dokážou vyvolat dvě zatočená kola.

Na první pohled to vypadá jako náhoda. Někdo zaparkoval ve spěchu, hodně zatočil, sešlápl brzdu a bylo to. Konec příběhu. Jenže pokud si toho začnete skutečně všímat, zjistíte, že někteří řidiči parkují vždy s lehce zatočenými koly. Bez ohledu na počasí, denní dobu, do kopce nebo z kopce.

Za tím vším se skrývá určitý vzorec. Jedni říkají, že je to naučil táta, druzí, že „je to bezpečnější". Někteří opakují pravidla z autoškoly, i když málokdo si pamatuje, na kterou stranu ta nešťastná kola vlastně mají být otočena. Pod tím vším se skrývá jednoduchá otázka: je to reálná technika zvyšující bezpečnost, nebo jen motoristický reflex bez hlubšího smyslu?

V každodenní jízdě rozhodují detaily o tom, zda krizová situace skončí jen strachem, nebo telefonátem pojišťovně. Zatočená kola při parkování jsou právě takovým detailem – vystoupí do popředí až tehdy, když se něco pokazí. Auto se začne kutálet, ruční brzda nedrží, lanko povolí, automat „nechytí" parkovací polohu. A najednou se ukáže, že nastavení kol přestává být kosmetikou a stává se poslední bariérou mezi vaším autem a cizím nárazníkem, chodníkem – nebo někdy i člověkem.

Kopec, obrubník a fyzika, která neodpouští nepozornost

Představte si strmou uličku ve staré části města. Řady těsně zaparkovaných aut, dlažební kostky, úzký chodník, hned vedle vchodu do bytového domu. Mladá maminka táhne kočárek, starší pán opatrně sestupuje po kluzkých schodech, někdo běží na tramvaj. Jedno auto, jedna špatně zatažená ruční brzda a celá ta scenérie se může proměnit v noční můru. Všichni známe ten okamžik, kdy jsme myšlenkami už doma a klíče házíme do kapsy téměř automaticky.

Ve zprávách o kolizích na strmých ulicích se opakuje podobné schéma: auto se samo rozjelo, pomalu se skutálelo několik metrů a zastavilo se až o jiné vozidlo nebo o sloupek. V mnoha takových příbězích chybí jeden drobný detail – správně zatočená kola. Kdyby byla nasměrována k obrubníku, vozidlo by se o něj „opřelo" a zastavilo dřív, místo aby jelo dolů jako bezpilotní lednička na kolečkách. Statistiky o tom každý den nekřičí, ale v policejních zápisech motiv „auto samo odjelo z parkovacího místa" vůbec není vzácností.

Nejde o žádnou magii, jen o banální fyziku. Když jsou kola rovně, má auto nejsnazší cestu k tomu, aby se kutálelo přímo vpřed. Minimální sklon, trocha ledu, déšť, neutrál nebo slabá ruční brzda – a vozidlo se klidně začne „pohybovat". Když zatočíte kola směrem k obrubníku, přední pneumatiky při rozjíždějícím se autě narazí na hranu chodníku a budou fungovat jako klín. Auto se možná lehce posune, ale nepoletí dolů jako kulečníková koule. Na rovném povrchu je rozdíl menší, i tam ale zatočená kola dokážou jemně „zlomit" dráhu jízdy a zabránit tomu, aby auto vystřelilo přímo do vozovky.

Jak správně nastavit kola, aby to mělo smysl

Pokud chcete, aby zatočená kola dělala něco víc než jen zajímavě vypadala, je třeba je nastavovat podle jednoduchého schématu. Když parkujete do kopce a máte po boku obrubník, přední kola zatočíte od chodníku – auto se pak při případném rozjezdu „opře" pneumatikou o obrubník. Naopak z kopce zatočíte kola směrem k obrubníku, aby se do něj vozidlo okamžitě „zakouslo" a zastavilo.

Zní to jako učebnice, ale dá se z toho udělat jednoduchá rutina. Zastavíte, zařadíte příslušný rychlostní stupeň (nebo „P" v automatu), zatáhnete ruční brzdu, zatočíte volantem na správnou stranu o čtvrt nebo půl otáčky a ještě jednou se podíváte na sklon ulice. Ze začátku to vyžaduje jednu vteřinu zamyšlení, po několika týdnech se to děje téměř reflexivně. A nejde o dokonalé úhly – jde o obecný směr, aby auto při případném rozjezdu mělo před sebou překážku, a ne volnou cestu.

Na rovném parkovišti taková gymnastika působí jako přehánění. Přesto část řidičů kola stále lehce zatáčí, třeba jen o pár stupňů. Jejich logika je prostá: pokud se má auto špatně skutálet, ať raději opíše mírný oblouk a zastaví se třeba na sousedním místě, než aby vyjelo přímo na přejezd nebo ke vjezdové bráně. Je to vědecky vypočítaná strategie? Není – spíš zdravorozumový kompromis mezi pohodlím a malou rezervou bezpečnosti.

Nejčastější chyby a malé rituály každodenních řidičů

Nejčastější problém nespočívá v tom, že koly točíme málo, ale v tom, že s nimi točíme… bez smyslu. Mnoho čerstvých řidičů je zatáčí vždy na stejnou stranu, bez ohledu na sklon ulice. Trochu ze zvyku, trochu ze strachu, že si popletou „od obrubníku" nebo „k obrubníku". Výsledkem je, že auto, které mělo být bezpečnější, se v reálné situaci zachová stejně jako takové s koly úplně rovně.

Druhá chyba je slepá víra, že zatočená kola „vyřeší všechno". Pokud ruční brzda nefunguje a na strmé ulici řadíte neutrálem místo správného převodového stupně, kola jsou jen jedním z několika prvků skládanky. Můžete je nastavit učebnicově, a auto přesto odjede, pokud zbytek selže. Řekněme si upřímně: nikdo to nedělá každý den dokonale. Stane se, že spěcháme, jedeme s dětmi, telefon vyzvání a my parkujeme spíš „z paměti" než s plným vědomím.

Existuje také skupina řidičů, kteří se bojí zatáčet kola na parkovišti, protože myslí na pneumatiky. Obávají se, že nechávat auto třeba přes noc s hodně zatočeným volantem „obrousí" gumu nebo unaví řízení. Mechanici se tu ve většině shodují: normální, mírné zatočení při stání nemá zásadní vliv na opotřebení pneumatik. Víc jim škodí agresivní jízda, prudké manévry a nárazy do výmolů než několikahodinové stání s lehce odkloněnými koly.

„Správně nastavená kola při parkování jsou takový záložní plán B, na který si vzpomenete teprve tehdy, když plán A – brzda a rychlostní stupeň – z nějakého důvodu selže," říká instruktor autoškoly, který léta jezdí po týchž pražských kopcích.

Z jeho zkušeností vyplývá několik jednoduchých pravidel, která mnoho řidičů začne dodržovat teprve po prvním leknutí:

• Vždy přemýšlejte o tom, kam auto pojede, pokud ho pustíte bez kontroly.
• Zatáčejte kola tak, aby při případném skutálení narazila na obrubník nebo překážku – ne aby od ní odjela.
• Na velmi strmých ulicích nespoléhejte jen na ruční brzdu – zařaďte také převodový stupeň opačný ke směru sjezdu.
• Na rovných parkovištích berte lehké zatočení kol jako možnost, ne jako posvátnou povinnost.
• Pokud vás na ruční brzdě něco začne znepokojovat, nečekejte, až auto „samo odjede" – jeďte k mechanikovi.

Co nám ta lehce zatočená kola vlastně říkají

Až příště budete procházet mezi řadami aut na sídlišti, zkuste se na ně podívat jako na malou mapu lidských zvyků. Některá auta stojí dokonale rovně, jako by je někdo ustavoval podle pravítka. Jiná mají kola lehce zatočená, téměř nepostřehnutelně, jako by si řidič v poslední chvíli vzpomněl na kopec několik set metrů odsud. A pak jsou ta „přehnaná" – prudké zatočení, auto vtlačené hluboko do obrubníku, vidíte, že majitel raději fouká na studené.

Za tím vším stojí něco víc než učebnice autoškoly. Jsou to naše osobní příběhy: někdo jednou viděl, jak jeho auto pomalu sjíždí z kopce. Jinému zavolal soused: „Hele, tvoje auto stojí uprostřed vjezdu." Nebo prostě vyrostl v kopcovitém městě, kde zatáčení kol při parkování bylo stejně přirozené jako zapínání bezpečnostního pásu. Z takových okamžiků se rodí ty drobné, nenápadné rituály, které trvají léta.

Lehce zatočená kola jsou trochu jako zasunout závoru ve dveřích, i když jste je už zamkli na klíč. Malé gesto, které může zvenčí působit jako přehánění, ale uvnitř dává pocit větší kontroly. Nejde o obsesivní opatrnost. Spíš o prostý souhlas s tím, že svět bývá nepředvídatelný a my máme k dispozici několik malých pák, jak jeho rozmary alespoň trochu zkrotit. Někdo to udělá ruční brzdou, někdo rychlostním stupněm, někdo právě tím jemným pohybem zápěstí, který přední kola lehce odkloní do strany.

Často kladené otázky

• Škodí nechávat auto s hodně zatočenými koly pneumatikám? Při normálním používání to nemá zásadní vliv na opotřebení pneumatik. Více je ničí agresivní jízda, prudké manévry a nárazy do výmolů než několika- nebo i vícehodinové parkování s lehce odkloněnými koly.
• Je nutné zatáčet kola i na rovném parkovišti? Taková povinnost neexistuje a bezpečnostní efekt je na rovině mnohem menší než na svahu. Lehké zatočení může mírně omezit „únik" auta v přímém směru, klíčová jsou ale ruční brzda a zařazený rychlostní stupeň.
• Jak si zapamatovat, na kterou stranu zatáčet kola na kopci? Nejjednodušší pravidlo: představte si, že auto se samo rozjede. Nastavte kola tak, aby co nejdříve narazila na obrubník – ne aby od něj odjela. To je intuitivnější než suché „směrem k" nebo „od strany".
• Stačí v automatu poloha „P", nebo je třeba kola zatočit? Poloha „P" blokuje převodovku, ale při velkém zatížení a svahu ji je dobré odlehčit: zatáhnout ruční brzdu a rozumně nastavit kola. Není to požadavek, spíš chytrý zvyk pro strmé ulice.
• Může policie pokutovat za nesprávné nastavení kol na strmém svahu? Předpisy výslovně ukládají povinnost zabezpečit vozidlo proti samovolnému pohybu. Nesprávně nastavená kola na výrazném svahu mohou být vyhodnocena jako nedostatečné zabezpečení – zejména pokud dojde ke kolizi.