Co vlastně rewilding znamená a proč vyvolává tolik vášní
Globální Den Rewildingu připadá na 20. března 2026. Toto datum se stává příležitostí podívat se na klimatickou krizi z jiného úhlu – ne pouze skrze ztráty, ale skrze skutečnou obnovu. Místo příběhů o nevyhnutelné katastrofě se objevuje nový motiv: vědomá volba budoucnosti, v níž má příroda přednost.
Rewilding – slovo stále častěji slýchané i v českých debatách o životním prostředí – v zásadě znamená předání iniciativy ekosystémům. V praxi může jít o různé věci:
- obnovu lesů a přirozených luk,
- navrácení přirozeného toku řek,
- návrat vymizelých druhů,
- nebo jednoduše ustoupení člověka a ponechání prostoru, aby se příroda uzdravila sama.
Nejde o vzdálenou utopii. Takové projekty probíhají právě teď, na více kontinentech, a jejich výsledky lze změřit. Mokřady opět tlumí dopady povodní, degradované travní porosty chrání půdu a pohlcují oxid uhličitý, zvířata se vracejí do míst, kde je desítky let nikdo nespatřil.
Rewilding ukazuje, že budoucnost není dopředu prohraná – když ekosystémům dopřejeme prostor, proces obnovy může být překvapivě rychlý.
Den Rewildingu 2026: volba budoucnosti, ne jen symbolické datum
Svátek připadá na 20. března, den jarní rovnodennosti. Jde o okamžik rovnováhy mezi dnem a nocí – a to dokonale vystihuje myšlenku hledání nové rovnováhy mezi lidskou činností a přírodními procesy.
Poselství pro rok 2026 se točí kolem pojmu volba. Nejde o abstraktní prohlášení, ale o každodenní rozhodnutí, která dohromady určují směr vývoje celých regionů. Jde o vzdání se části zásahů, o veřejné politiky podporující obnovu přírody i o místní iniciativy – od zemědělců přes samosprávy až po dobrovolníky.
Proč rewilding prospívá lidem, nejen „divoké přírodě"
Zdravé ekosystémy jsou víc než jen hezká krajina. Jsou základem služeb, které využíváme každý den, často zcela nevědomě. Patří mezi ně:
| Prvek přírody | Co přináší lidem |
|---|---|
| Lesy | chladnější mikroklima, zadržování vody, pohlcování CO₂, dřevo a plody |
| Mokřady | ochrana před povodněmi, filtrace vody, útočiště pro ptáky a ryby |
| Řeky s přirozeným tokem | menší riziko náhlých záplav, lepší podmínky pro ryby, rekreace |
| Vysoká druhová rozmanitost | stabilnější ekosystémy, větší odolnost vůči suchu a chorobám |
Lidé žijící v blízkosti obnovených území hlásí nejen lepší kvalitu ovzduší a menší dopady extrémního počasí. Upozorňují také na zlepšení psychické pohody, silnější pocit zakořenění a nižší úroveň stresu. Stále více výzkumů spojuje přístup k zeleným plochám s lepším duševním i fyzickým zdravím.
Věda potvrzuje: ekosystémy se dokážou zotavit rychleji, než jsme si mysleli
Dlouhá léta dominovalo v diskusích přesvědčení, že co je jednou zničeno, je ztraceno navždy. Nejnovější terénní analýzy a metaanalýzy výzkumů z různých zemí toto přesvědčení výrazně korigují.
Obnovující se druhotné lesy v mnoha regionech znovu získávají podstatnou část druhové rozmanitosti v průběhu pouhých několika desetiletí. Mořské rezervace ukazují podobný scénář: jakmile se omezí nadměrný rybolov, populace ryb a dalších organismů se vzpamatovávají a postupně stabilizují místní rybářství.
Terénní výzkumy z Evropy i Severní Ameriky dokládají, že když tlak pomine, příroda si nejen „vydechne", ale začne se aktivně rozrůstat – lesy houstnou, řeky se čistí a velká zvířata se vracejí.
V Evropě jsou obzvláště působivé případy návratu vlků, zubří a rysů do oblastí, kde je ještě před pár lety nikdo nezaznamenal. V Severní Americe úspěšné projekty obnovy přirozených říčních koridorů otevřely tisíce kilometrů stanovišť pro lososi a další druhy vázané na vodu.
Rewilding v praxi: od ostrovů Pacifiku po městské kapesní lesy
Obrovské mořské rezervace a návrat velryb
Na Pacifiku zaujme příklad Rapa Nui, kde byla pod ochranu vzata jedna z největších mořských chráněných oblastí na Zemi. Omezení lidského tlaku přináší měřitelné výsledky: přibývá pozorování velryb a dalších velkých obyvatel oceánu. Je to signál, že potravní řetězec se začíná stabilizovat a celé vodní prostředí se vrstva po vrstvě obnovuje.
Rewilding ve městě: husté mini-lesy v 62 metropolích
Rewilding ale není jen záležitostí vzdálených ostrovů. Organizace SUGi realizuje projekt zakládání hustých, druhově původních „kapesních lesů" v zastavěných čtvrtích. Vyrostly již ve 62 městech a do jejich budování se zapojilo přes 90 tisíc mladých lidí.
Taková zelená zákoutí fungují jako přírodní klimatizace. Ve vlnách veder snižují extrémní teploty, poskytují úkryt ptákům a hmyzu a zlepšují kvalitu života místních obyvatel. Výzkumy z oblasti městské ekologie potvrzují, že i relativně malé skupiny bujné vegetace mohou sloužit jako vzduchové filtry a „houby" vstřebávající dešťovou vodu.
Patagonie jako životní koridor pro stovky druhů
Na jihu Latinské Ameriky iniciativa Rewilding Chile obnovuje možnost volného pohybu guanaka – příbuzného lamy, který po léta přicházel o svá přirozená území. Díky obnově propojení v rámci tzv. Trasy parků Patagonie, která zahrnuje třetinu rozlohy země a přes 90 % jejích chráněných pozemků, mohou tato zvířata opět migrovat na velké vzdálenosti.
Patagonie se tím stává skutečnou sítí útočišť i pro mnohé další druhy potřebující rozsáhlá, nefragmentovaná území – od dravců po vzácné ptáky. Těží z toho i přírodní turistika, která přitahuje zájemce o krajinu v co nejpřirozenější podobě.
Rewilding na „frontové linii" a role místních komunit
Mezinárodní organizace jako Re:wild působí ve více než 80 zemích na stovkách milionů hektarů. Jejich práce se zaměřuje na ochranu klíčových ekosystémů a podporu druhů nejvíce ohrožených vymizením.
Zásadní je přitom partnerství s domorodými komunitami a obyvateli dotčených území. Místo vnucování hotových řešení zvenčí se rewilding stále více rozvíjí jako společně tvořený proces: propojuje vědecké nástroje – satelitní monitoring, fotopasti, modelování ekosystémů – s tradiční znalostí lidí, kteří v daném místě žijí po generace.
Bez souhlasu a zapojení místních komunit se i ty nejambicióznější projekty ochrany přírody stávají pouhými hezkými mapami v závěrečných zprávách. S jejich účastí dokážou proměnit celé regiony.
Druhy, které „zmizely z papírů", ale stále žijí
Obzvláště dojemné jsou výzkumy, při nichž se terénní týmy vracejí na místa považovaná za biologicky „vyhaslá". Díky spolupráci s místními obyvateli a pečlivým pozorováním se v několika zemích podařilo potvrdit přítomnost zvířat, která byla dávno považována za ztracená.
Příklad z Mexika to ukazuje názorně: po letech bez jakéhokoli oficiálního záznamu vědci znovu objevili populaci vzácného druhu králíka. Vyžadovalo to mnohaletá, opakovaná terénní šetření a pozorné naslouchání lidem, kteří danou oblast dobře znají. Podobné příběhy vycházejí najevo i u dalších velmi vzácných živočichů. Nejde o zázraky, ale o výsledek důsledné ochrany malých, často přehlížených fragmentů stanovišť.
Co z toho plyne pro budoucnost a každodenní rozhodování
Rostoucí počet příkladů ztěžuje označování rewildingu za módní slogan. Jde o reálnou strategii, která proměňuje krajinu – od hlubin oceánů přes vzdálené hory až po městské bloky mezi paneláky. Mění se i měřítko přístupu: od jednotlivých rezervací k celým sítím propojujícím různé formy ochrany a využívání území.
V centru toho všeho stojí jednoduchý princip: život se vrací tam, kde dostane prostor. Přírodní systémy se začínají samovolně regulovat a lidé si uvědomují, že nejsou jen „uživateli" prostředí, ale jeho součástí. Den Rewildingu 2026 připomíná, že každý rok, každá investice a každé místní rozhodnutí může tuto cestu buď uzavírat, nebo otevírat.
V praxi nejde vždy o velkolepé projekty. Někdy stačí obnovit přirozený břeh malé řeky, souhlasit se zalesnením nevyužívané plochy, podpořit národní park nebo se zapojit do místního sázení stromů. Ve městech může rewilding podobu ponechání části trávníků v divočejším stavu, zakládání květnatých luk nebo obnovy malých retenčních tůní.
V pozadí probíhá i diskuse o rizicích a napětích. Návrat velkých predátorů vyvolává obavy chovatelů a upuštění od odvodňování půdy bývá nepříjemné pro část zemědělců. Proto jsou klíčové dobré programy kompenzací, dialog s obyvateli a jejich zapojení do plánování. Tam, kde to úřady a organizace dělají, odpor slábne a rewilding se stává společným projektem – ne vizí vnucenou shora.
Oslavy Dne Rewildingu v roce 2026 tak ukazují něco velmi konkrétního: budoucnost „s přírodou na prvním místě" se neodehraje sama od sebe. Je výsledkem stovek tisíc drobných rozhodnutí, výzkumů, místních sporů a dohod. Jde o proces, který už probíhá – otázka zní, jak moc ho chceme urychlit.
