Proč vůbec mluvíme se zvířaty jako s lidmi
Někteří majitelé psů jen hodí míček a jdou dál. Jiní vedou se svým psem nebo kočkou půlhodinové monology o práci, životě i každodenních starostech. Zní to povědomě?
Psychologové věnují stále větší pozornost lidem, kteří ke svým mazlíčkům přistupují jako k plnohodnotným společníkům. A výsledky jsou překvapivé – za tímto „povídáním se psem" se skrývají konkrétní osobnostní rysy, které jsou často překvapivě pozitivní.
Většina majitelů zvířat si samozřejmě žádné iluze nedělá. Pes za ně daňové přiznání nevyplní a kočka poradit s kariérou neumí. Přesto s nimi mluvíme jako s blízkými: vyprávíme jim o svém dni, stěžujeme si, vtipkujeme nebo se omlouváme za špatnou náladu.
V psychologii se takovéto chování považuje za formu vztahu. Když mluvíme se zvířetem, regulujeme vlastní emoce, budujeme pouto a procvičujeme schopnost vcítit se do někoho, kdo nereaguje slovy, ale tělem a chováním.
Lidé, kteří pravidelně hovoří se svými zvířaty, často disponují souborem vlastností, který napomáhá hlubokým a stabilním vztahům – jak s lidmi, tak s jejich mazlíčky.
1. Výjimečný talent pro budování blízkých vztahů
Lidé, kteří přirozeně oslovují psa nebo kočku, většinou velmi dobře „čtou" vztahy kolem sebe. Snáze vnímají, co je spojuje s ostatními bytostmi – nejen s lidmi, ale i se zvířaty a okolním světem.
Jsou to osoby, které zachytí i jemné signály: pohled zvířete, způsob vrtění ocasem nebo napětí v těle. Dokážou na tyto signály reagovat gestem, tónem hlasu nebo jen svou přítomností. Taková vnímavost se pak projevuje i v lidských vztazích – s partnerem, dětmi nebo kolegy v práci.
Máš pocit, že se svým mazlíčkem „rozumíš bez slov"? Je velmi pravděpodobné, že stejně obratně budujete a udržujete vztahy i ve společenském životě.
2. Nadprůměrná emoční inteligence
Rozhovory se zvířetem jsou v praxi každodenním tréninkem emocí. Člověk musí pojmenovat svůj vlastní stav, všimnout si nálady mazlíčka a přizpůsobit se mu. Jde o přirozený scénář pro rozvoj emoční inteligence.
Lidé, kteří mluví se zvířaty jako s lidmi, obvykle vykazují několik společných rysů:
- Rychleji si uvědomují vlastní pocity – hněv, smutek, úlevu nebo vděčnost rozpoznají dříve než ostatní.
- Lépe se orientují v emočních potřebách svého okolí.
- Mají přirozenou schopnost empatie, kterou uplatňují i mimo domov.
Každodenní „konverzace" s mazlíčkem tak funguje jako nenápadná, ale účinná škola citového porozumění – sobě samému i druhým.
Co říká psychologie závěrem
Mluvit se svým psem nebo kočkou rozhodně není známkou výstřednosti nebo osamělosti. Naopak – psychologie v tomto chování vidí projev emoční zralosti, schopnosti budovat vztahy a zdravé citové angažovanosti.
Takže až příště budeš svému psovi vyprávět, jak byl den v práci náročný, věz, že tě to pravděpodobně charakterizuje jako člověka s bohatým vnitřním světem a silnou schopností empatie. A to není vůbec špatná vizitka.
