Scéna letu, při které se vám zastaví dech
Nejde o hollywoodský trhák s živými herci. Řeč je o animovaném filmu, který vstoupil do kin v roce 2010 tiše a nenápadně – a dnes ho mnozí považují za klasiku. Klíčovou roli v tom hraje hudba. Napsána před 16 lety skladatelem, jehož jméno se v běžných rozhovorech téměř neobjevuje, přestože jeho melodie zná snad každý divák.
Vikingská osada a skok do propasti
Děj se odehrává ve vikingské osadě obklopené strmými útesy a studeným mořem. Na nebi se líně posouvá pár oblaků. Mladý hrdina přivazuje postroj svému černému drakovi, nasedá do sedla a sbírá odvahu. Za chvíli se odrazí od skály a skočí do hlubiny.
Je to jeho první skutečný let. Nejprve několik nejistých zatáček, chvíle paniky, pak odvážnější obraty, strmější střemhlavy, nakonec vzdušná akrobacie. Kamera klouzá za nimi – pohled se jednou propadá dolů, podruhé vystřeluje vzhůru. Divák má pocit, že visí nad nekonečným mořem a drží se šupin mocné bestie.
Právě v tu chvíli vstoupí hudba, která dynamickou scénu promění v čisté emoce – od prvních taktů se šíří narůstající napětí i euforie zároveň.
Síla této sekvence nevychází jen z animace nebo střihu. Jsou to smyčce, bubny a mohutné dechové nástroje, které celku dodávají šíři, jež divákům vydere husí kůži – i při opakovaném sledování po letech.
John Powell – mistr, jehož jméno skoro nikdo nezná
Za touto hudbou stojí John Powell – britský skladatel dlouhodobě spjatý s velkými filmovými studii. Pro filmové fanoušky orientující se ve světě filmových partitur je to samozřejmá postava, pro širší veřejnost však mnohem méně. Častěji se skloňují jména jako John Williams, James Horner nebo Ennio Morricone – přitom Powellovo portfolio vypadá naprosto impozantně.
Mezi hranými filmy podepsal například tyto tituly:
- „Bez tváře" – napínavý akční thriller z konce 90. let,
- „Bourneova identita" a další díly dobrodružství Jasona Bournea,
- „Hancock" – superhrdinský snímek se syrověji laděným tónem.
Skutečný rozkvět jeho stylu je ale vidět v animaci. Zejména v produkci studia DreamWorks mohl skladatel bez omezení spojovat symfonické zvuky s rytmikou typickou pro rodinné kino.
Animace, které vděčí za svůj charakter právě jemu
Seznam titulů, na nichž se podílel, ukazuje, jak často jeho hudba provázela celé generace diváků:
| Animovaný film | Rok premiéry | Charakter hudby |
|---|---|---|
| „Antz – Život brouka" | 1998 | dynamická, s lehkým komediálním nádechem |
| „Shrek" (spolupráce na soundtracku) | 2001 | energie, humor, přeskoky mezi žánry |
| „Slepičí úlet" | 2000 | parodie válečného filmu spojená s teplem rodinné animace |
| „Kung Fu Panda" | 2008 | spojení symfoniky s asijskými inspiracemi |
| „Doba ledová" (další díly) | 2002–2016 | dobrodružství, komedie a nádech melancholie |
| „Happy Feet" | 2006 | orchestr propojený s rytmem tance a písněmi |
| „Rio" | 2011 | barevná, rytmická, silně zakotvená v latinskoamerické hudbě |
| Trilogie o dracích | 2010–2019 | epický, plnokrevný symfonický jazyk |
Díky takovým titulům mnoho diváků nevědomky vyrůstalo s jeho stylem – rozpoznatelným, ale stále podřízeným příběhu. Skladatel obraz zřídkakdy „přehlušuje", spíše ho pohání dopředu a dodává odvahu scénám, které by bez hudby mohly působit obyčejně.
Jak vznikala hudba k příběhu o dracích
Při práci na první části příběhu o Vikinzích a dracích dostal Powell od tvůrců něco, co nemá každý skladatel: funkční, silný příběh – a to ještě ve fázi jednoduchých skic. V rozhovorech zdůrazňoval, že půl druhého roku před premiérou shlédl sestřih sestavený z nehybných kreseb.
Přestože animace ještě neexistovala, příběh ho držel za hrdlo – „všechno fungovalo", jak říkal. To mu umožnilo se emocionálně zapojit a začít psát témata s výrazným předstihem.
Takový přístup připomíná práci herce. Hudebník musí nejprve uvěřit v příběh, pocítit, kdo jsou postavy a co je pro ně v sázce. Teprve pak melodie začne k obrazu sedět. V případě tohoto filmu se příběh o dospívání, přátelství a bourání rodinných vzorců stal pro skladatele pevným výchozím bodem.
Proč tato hudba působí tak silně
Důvodů je hned několik. Nejčastěji se zmiňují tyto:
- výrazná ústřední témata, která si lze pobroukávat již po jediném shlédnutí,
- propojení severského klimatu s hollywoodským orchestrem,
- mistrné budování napětí – od tichého, nejistého začátku až po explozi zvuku,
- promyšlený dialog s obrazem: když animace zrychlí, hudba to zrychlení nejen sleduje, ale předem ohlašuje.
Scéna prvního letu to ukazuje jako v zrcadle. Divák ji vidí jednou v kině, pak znovu ve streamingu – a pokaždé reaguje stejně: srdce mu začne bít rychleji v přesně tom okamžiku, kdy orchestr rozevře křídla spolu s drakem.
Kde tuto hudbu dnes slyšet a na co si dát pozor
Film měl v českých kinech premiéru na jaře roku 2010 a postupně se dostal do streamingových služeb i televize. Hudba funguje zcela nezávisle na obrazu – mnoho fanoušků si pouští samotné album, aby se vrátili k emocím spojeným s promítáním.
Při dalším sledování stojí za to vyzkoušet jeden trik: místo soustředění na dialogy sledovat, co dělá orchestr. Rychle se ukáže, že:
hudba prozrazuje emoce postav dříve než jejich slova. Když se narativ uklidní, partitura napovídá, zda za chvíli přijde úleva, nebo spíše rána.
Takto chápaný soundtrack začíná fungovat jako samostatná postava. Zejména v animaci, kde je vizuální exprese místy přehnaná, hudba jí dodává měřítko: dokáže rozehnat patetičnost, ale také povznést prostou scénu na rovinu něčeho velmi osobního.
Co nás fenomén této filmové hudby učí
Příběh této partitury ukazuje, že animace není „mladší sestrou" hraného filmu, pokud jde o zvuk. Právě naopak – je to prostor, kde mohou skladatelé riskovat, sáhnout po větším orchestru a budovat výrazná témata, aniž by se báli, že je někdo označí za příliš emocionální.
Pro diváky je to také pohodlná brána do světa symfonické hudby. Mnoho teenagerů má první kontakt s plným, „vážným" zvukem orchestru právě v kinosále při sledování animovaného filmu. Když se hudba z příběhu o dracích objeví na playlistech, najednou se ukáže, že skladba bez slov a bez obrazu dokáže pohltit stejně silně jako hitový singl z rádia.
Kdo chce filmové partitury poslouchat vědoměji, může začít srovnáním této hudby s díly jiných skladatelů, kteří zanechali silnou stopu v animaci – například autora hudby ke „Králi lvů" nebo ke „Coco". Rozdíly ve způsobu budování témat, využití etnických nástrojů nebo práci se sborem se stanou čitelnými velmi rychle, jakmile na to člověk jednou začne obracet pozornost.
Vedlejší efekt bývá příjemný: po několika takovýchto shlédnutích přestane jméno Johna Powella být pouhým drobným nápisem v titulcích a začne se pojit s konkrétním zážitkem – scénou letu, při níž mají mnozí diváci dodnes husí kůži, přestože znají každý záběr nazpaměť.
