Obrovská databáze místo příběhů ze psího výběhu
Rozsáhlá analýza chování více než 48 500 psů různého původu a typů ukazuje, že naše představy o „snadno zvladatelných plemenech" se příliš neshodují s realitou. Výsledky mezinárodního vědeckého projektu jsou přinejmenším překvapivé.
Za průlomovým výzkumem stojí projekt Darwin's Ark. U několika tisíc zařazených psů vědci navíc prozkoumali genetický materiál, aby zjistili, jak silně se geny spojené s plemenem skutečně promítají do chování zvířete.
Devět procent – číslo, které překvapilo i samotné vědce
Výsledky zaskočily i odborníky. Ukázalo se totiž, že plemeno vysvětluje jen nepatrný zlomek rozdílů v chování jednotlivých psů. V konkrétních číslech to vypadá ještě výmluvněji:
Pouze přibližně 9 procent pozorovaných rozdílů v chování bylo možné předpovědět na základě genetického původu psa.
Jinými slovy, rodokmen – ačkoliv zní vznešeně a cenu štěněte zpravidla výrazně zvyšuje – toho o konkrétním psovi říká jen velmi málo. Nestačí vědět, jakého je plemene, abyste věděli, jak se bude učit, spolupracovat nebo reagovat na okolní prostředí.
Nová data přitom jasně ukazují, že mnohem větší roli hrají individuální vlastnosti daného jedince, prostředí, ve kterém vyrůstá, a způsob, jakým ho člověk vede a vychovává.
Jak naše očekávání mění to, co u psa vůbec vidíme
Vědci upozorňují na jeden velmi lidský prvek celé skládačky. Když si někdo pořídí psa plemene proslulého „poslušností" a „snadným výcvikem", dívá se na jeho chování od prvního dne úplně jinak než objektivní pozorovatel.
Nadšení štěněte interpretuje jako chuť do práce, vysokou energii jako motivaci a skákání po lidech jako projev přátelskosti – nikoli jako výchovný problém. Stejný typ chování u psa s nálepkou „nezávislý" bývá naopak vnímán jako tvrdohlavost, obtížnost nebo neposlušnost.
Psychologie tento jev dobře zná pod názvem „konfirmační zkreslení": lidé instinktivně vnímají především to, co potvrzuje jejich dosavadní přesvědčení, a přehlížejí signály, které mu odporují. Názory na plemena tak kolují léta, přestože s poctivými daty příliš nesouzní.
Plemeno často ovlivňuje více to, co si o psovi myslíme, než to, co pes skutečně dělá.
Mýtus o „nejsnáze vychovatelných plemenech"
Média, blogy i komerční materiály rádi zveřejňují žebříčky plemen „ideálních pro začátečníky" nebo „nejsnazších na výcvik". V takových přehledech se opakují stále stejná jména: zlatý retrívr, labrador, border kolie, německý ovčák a několik dalších dobře známých typů.
Nelze popřít, že mnohá z těchto plemen vznikla jako lovečtí, pracovní nebo pastevečtí psi, tedy přirozeně zaměření na spolupráci s člověkem. To navozuje dojem téměř zaručené chuti k učení. Výzkum na desítkách tisíc psů však ukazuje, že obraz je mnohem složitější.
V rámci jednoho plemene lze nalézt psy diametrálně odlišné:
- někteří rychle chápou nové povely a rádi se vracejí k člověku,
- jiní ze stejného plemene preferují nezávislost a nevidí smysl v opakování cviků,
- další reagují strachem a stažením se do sebe při nových situacích, což výcvik značně komplikuje.
Rozdíly mezi dvěma psy stejného plemene mohou být větší než průměrné rozdíly mezi plemeny navzájem.
Vědci si také všimli, že psi v kategorii „kříženci" s příměsí populárních plemen „snadno cvičitelných" nijak zvlášť nevynikali výjimečnou chutí ke spolupráci. Objevovali se jedinci velmi orientovaní na člověka, ale stejně často takoví, kteří měli zcela jiné priority než plnění zadaných úkolů.
Proč plemeno chování tak slabě vysvětluje
Většina dnešních plemen se formovala v 19. století. Chov se soustředil především na vzhled: barvu srsti, délku čumáku, velikost, typ uší. Složité vzorce chování – jako způsob učení, míra úzkostlivosti nebo schopnost koncentrace – vycházejí z kombinace mnoha genů a jejich vzájemného působení s prostředím.
Nelze je tedy jednoduše přiřadit k názvu plemene. Vědci uznávají, že určité tendence skutečně existují – například psi pasteveckého typu častěji projevují silnou potřebu aktivity a reagování na pohyb. To je ale pouze výchozí bod, nikoli hotový scénář.
To, co se se psem děje od prvních týdnů života, dokáže tyto vrozené tendence buď posílit, nebo je zcela potlačit.
Jak vlastně vzniká „snadno vychovatelný" pes
Na praktické rovině záleží především na kombinaci několika klíčových faktorů:
- Časná socializace – seznámení s různými lidmi, zvuky a místy snižuje úzkost a usnadňuje soustředění na majitele.
- Stabilní domácí prostředí – předvídatelnost a klidná atmosféra podporují učení a upevňování návyků.
- Způsob výcviku – metody založené na odměňování posilují chuť ke spolupráci, metody využívající strach ji naopak oslabují.
- Individuální temperament – míra zvídavosti, odvahy, reaktivity a schopnosti soustředění se liší u každého psa, a to i v rámci jednoho vrhu.
Dvě štěňata ze stejného chovu, vychovaná poté ve dvou zcela odlišných domácnostech, mohou po roce vypadat jako úplně jiní psi – jedno klidné a soustředěné, druhé rozrušené a plné napětí.
Jak chytře vybrat psa, záleží-li vám na výcviku
Výzkum na desítkách tisíc psů netvrdí, že plemeno nemá vůbec žádný význam. Spíše naznačuje, že považovat ho za hlavní kritérium výběru je špatná strategie, pokud vám záleží na snadnosti učení a souladu se životním stylem.
Daleko lepším přístupem je soustředit se na konkrétního jedince. Co stojí za to před rozhodnutím prověřit:
- Reakce na člověka – vyhledává pes kontakt, nebo se naopak doteku a pohledu vyhýbá?
- Schopnost soustředění – dokáže se alespoň na několik vteřin zaměřit na jednu věc, třeba na hračku nebo pamlsek?
- Zvídavost – zkoumá nové podněty, nebo se okamžitě stahuje?
- Motivace ke spolupráci – je vidět, že mu jednoduchá „společná práce" za odměnu přináší radost?
Lidé, kteří chtějí mít psa dobře reagujícího na výcvik, často využívají pomoci behavioristy při výběru. Takový odborník dokáže při krátkém testu zachytit signály, které laikovi snadno unikají.
Místo otázky „které plemeno je nejsnazší" je lepší se ptát „který konkrétní pes nejlépe sedí do mého domova a způsobu života".
Co tato zjištění mění pro současné i budoucí majitele psů
Pro ty, kdo již vlastní psa populárního plemene spojeného s „lehkým výcvikem", mohou být závěry výzkumu doslova osvobozující. Pokud se pes učí pomaleji, než „by měl" podle internetových popisů, neznamená to, že někdo selhal ve výchově, ani že je se psem „něco špatně". Pravděpodobnější vysvětlení je prosté – takový je jeho individuální profil.
Na druhou stranu majitelé kříženců získávají silné potvrzení, že absence rodokmenu nijak nepřekáží v cestě za fantastickým, spolupracujícím psem. Mnoho psů z adopce, kteří se dostali do trpělivých a důsledných domácností, dohání, a někdy i předhání ve výcviku svá plemenná protějšky.
Celá tato znalost navíc pomáhá lépe plánovat výcvik. Místo hledání „magických povelů pro konkrétní plemeno" se vyplatí zaměřit na univerzální zásady: krátké tréninky, jasné signály, zřetelné odměňování žádoucího chování a vyhýbání se trestům, které jen zvyšují napětí a strach.
Plemeno může být nápovědou ohledně velikosti, pohybových potřeb nebo typických zdravotních problémů. Jde-li však o chování a snadnost učení, hraje první housle individuální povaha psa – a to, co s ní člověk udělá v prvních měsících a letech společného života.
