Co se skrývá za egocentrickým chováním
Všimli jste si někdy, že určité rozhovory se záhadně rychle stáčejí zpět k jedné konkrétní osobě, ať už téma začne kdekoliv? To pravděpodobně není náhoda.
Harvardská výzkumnice popsala specifický komunikační vzorec, který se nápadně často objevuje u lidí soustředěných především na sebe. Nejde o tón hlasu ani o gesta — jde o to, jak tito lidé začínají věty a k čemu vlastně slouží jejich otázky.
Co egocentrismus skutečně znamená
Egocentrik vnímá celou realitu výhradně skrze vlastní filtr. Na prvním místě stojí vždy jeho nálada, pohodlí a zážitky. Prší venku? Místo toho, aby si uvědomil, že ostatní také zmoknou, myslí jen na to, že si zničí účes nebo oblíbené boty. Kolegyně onemocní? V odpovědi uslyšíte: „Já jsem se taky poslední dobou necítil dobře," a celý rozhovor se okamžitě přesune k jeho vlastním problémům.
Taková osoba přitom nemusí být zlá ani vypočítavá. Velmi často si vůbec neuvědomuje, že neposlouchá. Automaticky stahuje každou situaci ke svému vlastnímu pohledu na věc. Pro okolí to bývá vyčerpávající — ostatní se cítí přehlíženi nebo jako pouhá kulisa.
Egocentrismus versus egoismus — důležitý rozdíl
Odborníci zdůrazňují, že egocentrismus a egoismus nejsou totéž. Egoist se soustředí na vlastní potřeby a zájmy a příliš mu nezáleží na tom, co chtějí ostatní. Může mu být jedno, co si o něm druzí myslí, pokud se sám má dobře.
Egocentrik funguje trochu jinak. Ostatní lidé jsou pro něj velmi důležití — ale hlavně jako publikum. Snaží se dobře vypadat, dělá mnoho proto, aby byl potřebný, a miluje pocit, že hraje klíčovou roli v životech druhých. Střed pozornosti zůstává stále „já", jen v jiném obalu.
Egocentrik není vždy chladným egoistem. Svým blízkým se často upřímně věnuje, ale v mysli se automaticky staví do role hlavního hrdiny každého příběhu.
Harvardská badatelka: egocentriky prozrazuje způsob, jak kladou otázky
Prof. Alison Wood Brooks, harvardská specialistka na sociální chování, upozorňuje na jednu velmi charakteristickou vlastnost rozhovorů s egocentriky. Není to hlasitá mluva ani skákání do řeči — je to specifický typ otázek, které jsou otázkami jen zdánlivě.
Badatelka popisuje jev, který označila anglickým termínem spojujícím slova „boomerang" a „asking". Jde o situaci, kdy se druhé osoby na něco zeptáte jen proto, abyste za okamžik přetočili rozhovor od ní zpět k sobě.
Když se otázka vrátí k tazateli jako bumerang
Jak tento vzorec vypadá v každodenní praxi
Tento typ chování lze snadno rozpoznat v běžných dialozích. Zazní otázka, která zní zainteresovaně, a pak přijde obrat o 180 stupňů:
- „Co máš dnes k obědu? Já jdu na sushi, prý tam otevřeli nové místo za rohem."
- „Dovolená byla povedená? U mě to bylo fantastické, mám tolik fotek, musíš to vidět."
- „Máš nějaké plány na svátky? Já letos nikoho nenavštívím, zůstanu doma sám."
Teoreticky se vás dotyčný zeptal na váš život, ale v praxi u vás zůstane doslova jen pár vteřin. Nejde ani tak o odpověď — jde o záminku, jak plynule přejít k vlastním tématům.
Otázka je pouhým odrazovým můstkem. Skutečným cílem je rychlý návrat k vyprávění o sobě samém.
Tři hlavní důvody, proč lidé takto mluví
Harvardská profesorka rozlišuje tři základní motivace stojící za tímto komunikačním stylem:
| Motiv | Co se za ním skrývá | Příklad sdělení |
|---|---|---|
| Touha ukázat se v dobrém světle | Budování image zajímavého, zaneprázdněného a úspěšného člověka | „Jak ti to jde v práci? U mě jsou poslední dobou samé velké projekty, pořád mě chválí." |
| Potřeba vzbudit soucit | Hledání potvrzení, že ostatní vidí naše obtíže | „Jak se cítíš? Já zase nestíhám, všechno se na mě sesypalo." |
| Chuť podělit se o vlastní příběh | Dotyčný nedokáže mlčet, každá situace mu připomíná „jeho" anekdotu | „Máš stresující prezentaci? To mi připomíná, jak jsem já vystupoval před vedením firmy…" |
Někdy jde o vědomé jednání — někdo prostě rád stojí v centru pozornosti. Často je to ale pouze komunikační návyk, který si daná osoba vůbec neuvědomuje.
Je nutné egocentrikům utíkat?
Mnozí lidé, jakmile u svého okolí rozpoznají tyto vzorce, dospějí k závěru: „Je třeba se jim vyhýbat." Harvardská psycholožka se na to dívá klidněji. Zdůrazňuje, že egocentrismus se sice přibližuje narcismu či megalomanii, ale sám o sobě nutně neznamená manipulaci ani zlý úmysl.
Někdo může mít sklon stavět sebe do středu pozornosti, a přitom být loajálním přítelem, nápomocným kolegou nebo angažovaným partnerem. Klíčovým rozdílem je hranice, kterou nepřekračuje — nevyužívá druhé, nehraje na jejich emoce a nelže, aby si udržel svou pozici.
Egocentrik dokáže unavit rozhovorem, ale ne každý egocentrik vědomě ubližuje.
Jak reagovat, když se rozhovor stále vrací k „já"
Techniky, které pomáhají obnovit rovnováhu v dialogu
Pokud je ve vašem okolí někdo, kdo neustále stáčí rozhovor kolem sebe, zkuste několik jednoduchých strategií:
- Pokračujte ve svém tématu — když odpověď partnera okamžitě přeskočí k jeho příběhu, jemně se vraťte ke svému: „Zní to zajímavě, rád si poslechnu, ale ještě dokončím, co jsem říkal o…"
- Pojmenujte své potřeby — „Dnes bych potřeboval víc mluvit o tom, co se děje u mě, opravdu to potřebuji." Jedna jednoduchá věta dokáže změnit dynamiku rozhovoru.
- Omezte délku kontaktů — pokud odcházíte ze setkání vyčerpaní, zkraťte příští schůzky nebo se vídejte méně často.
- Rozlišujte zvyk od nedostatku empatie — některé osoby se po upozornění dokážou zastavit a omluvit. Jiné problém vůbec nevidí — s těmi budou důležitější pevně nastavené hranice.
Kdy má smysl hledat hlubší příčinu
Egocentrické chování někdy zesiluje v době krize — když někdo prochází potížemi v práci, nemocí nebo rozchodem. Soustředění na sebe bývá tehdy formou obrany. V takových obdobích může přátelská trpělivost pomoci dotyčnému vrátit se k vyváženějším vztahům.
Pokud ale cizí „já, já, já" dominuje roky a vaše potřeby a emoce se v rozhovoru nikdy nevejdou, jde o jasný signál, že vztah je prostě jednostranný. V tu chvíli stojí za to se sebe zeptat, kolik energie do něj chcete dál investovat.
A co když v těchto popisech vidíte sami sebe?
Někteří lidé při čtení o takovém způsobu mluvení náhle zjistí, že sami kladou otázky jen proto, aby za chvíli mohli zase mluvit o sobě. To vůbec neznamená, že jste krajním egocentrikem. Velmi často vám zkrátka nikdo dřív neukázal jiný model komunikace.
Dobrou praxí je krátce se zastavit uprostřed dialogu a položit si otázku: „Opravdu poslouchám, nebo jen čekám, až budu zase moci mluvit?" Zkuste jednoduchý experiment: když se někoho zeptáte na něco osobního, vědomě se na chvíli zdržte od vztahování ke své vlastní zkušenosti. Doptat se, shrnout to, co jste slyšeli, reagovat na emoce druhého člověka. Teprve potom přidejte svůj příběh — pokud stále bude dávat smysl.
Pro mnohé lidi je taková změna překvapivá. Vztahy se najednou prohlubují a lidé se ochotněji otevírají. Porozumění egocentrismu a mechanismu bumerangových otázek tedy neslouží jen k nálepkování druhých — je to také praktický návod, jak každodenně zlepšit kvalitu vlastních rozhovorů a dávat blízkým víc než jen další anekdotu o sobě.
