Proč vůbec mluvíme se zvířaty jako s lidmi
Někteří majitelé psů jen hodí míček, jiní svému mazlíčkovi půl hodiny vyprávějí o práci a životě. Zní to povědomě? Nejsi v tom rozhodně sám.
Psychologové se stále pozorněji zaměřují na lidi, kteří se svými mazlíčky zacházejí jako se skutečnými partnery v rozhovoru. Ukazuje se, že za tímto „povídáním si se psem" nebo kočkou stojí konkrétní osobnostní rysy – a ty jsou překvapivě často velmi příznivé.
Většina chovatelů si žádné iluze nedělá. Pes za ně daňové přiznání nevyplní a kočka jim s kariérními rozhodnutími nepomůže. Přesto s nimi mluvíme jako s blízkým člověkem: vyprávíme jim o svém dni, stěžujeme si, žertujeme nebo se omlouváme za špatnou náladu.
V psychologii se takové chování považuje za formu skutečného vztahu. Když mluvíme se zvířetem, regulujeme vlastní emoce, budujeme pouto a trénujeme schopnost vcítit se do někoho, kdo neodpovídá slovy, ale reaguje tělem a chováním.
Lidé, kteří se svými zvířaty hovoří, často disponují souborem vlastností, jež podporují hluboké a stabilní vztahy – jak s lidmi, tak s jejich čtyřnohými společníky.
1. Výjimečný talent pro vytváření blízkých vztahů
Lidé, kteří přirozeně oslovují psa nebo kočku, obvykle velmi dobře „čtou" mezilidské vztahy. Snáze vnímají, co je spojuje s ostatními bytostmi – nejen s lidmi, ale také se zvířaty a okolním světem.
Jsou to osoby, které zachytí jemné signály: pohled zvířete, způsob vrtění ocasem, napětí v těle. Dokážou na tyto signály reagovat gestem, tónem hlasu nebo pouhou přítomností. Taková pozornost se přirozeně přenáší i do vztahů s partnerem, dětmi nebo kolegy v práci.
Pokud máš pocit, že se svým mazlíčkem „rozumíš beze slov", je velmi pravděpodobné, že stejně obratně buduješ a udržuješ vztahy i ve svém společenském životě.
2. Nadprůměrná emoční inteligence
Rozhovory se zvířetem jsou v praxi každodenním tréninkem emocí. Musíš pojmenovat svůj vlastní stav, všimnout si nálady mazlíčka a přizpůsobit se mu. Jde o přirozený scénář pro rozvoj emoční inteligence.
Lidé, kteří se zvířaty mluví jako s lidmi, většinou:
- rychleji rozpoznávají, co právě cítí – hněv, smutek, úlevu nebo vděčnost,
- lépe chápou emocionální stavy druhých lidí kolem sebe,
- dokážou svůj emoční svět vědomě regulovat a pracovat s ním,
- projevují přirozenou empatii v náročných mezilidských situacích.
Tento každodenní „emoční trénink" se zvířetem se tak nepozorovaně promítá do kvality všech ostatních vztahů v životě člověka.
