Čínský laserový satelit překonává Starlink: gigabit z orbity 36 tisíc km

Zobrazujte stavebniny-chemie.cz častěji ve výsledcích vyhledávání Google.

Přidat stavebniny-chemie.cz do Google

Laser slabší než noční lampička, a přesto rychlejší než Starlink

Čínští vědci z Pekingské univerzity a Čínské akademie věd provedli experiment, který může změnit pohled na satelitní internet. Využili satelit na geostacionární orbitě, tedy přibližně 36 000 km nad rovníkem, vybavený laserem o výkonu pouhých 2 wattů. To je výkon srovnatelný spíše s úspornou žárovkou než s klasickým dálkovým vysílačem.

Přesto se podařilo dosáhnout přenosové rychlosti 1 Gbps směrem k Zemi. Podle údajů badatelů jde přibližně o pětinásobek typické rychlosti, kterou dnes nabízí síť Starlink — a to přes vzdálenost více než šedesátkrát větší, než na jaké operují Muskovy satelity.

1 Gbps z orbity 36 000 km při výkonu vysílače 2 W — to je tempo, při kterém by přenos HD filmu z Šanghaje do Los Angeles trval méně než pět sekund.

Starlink spoléhá na tisíce satelitů kroužících jen několik set kilometrů nad zemí. Čínský pokus dosahuje srovnatelných rychlostí z mnohonásobně větší vzdálenosti, přičemž výsledek je spíše typický pro optická vlákna než pro vesmírnou komunikaci.

Observatoř Lijiang: místo experimentu, které není pro běžného uživatele

Celý test probíhal na infrastruktuře astronomické observatoře v Lijianu v provincii Yunnan. Přijímací zařízení se vůbec nepodobá klasické satelitní anténě — šlo o sofistikovaný optický systém složený z několika klíčových prvků:

  • teleskop o průměru 1,8 metru,
  • soustava 357 korekčních mikrozrcadel,
  • modul rozdělující paprsek do více optických kanálů.

Světelný paprsek přicházející z kosmu nebyl zachytáván přímo. Nejprve procházel fází rychlé korekce a teprve poté putoval k dalšímu zpracování. Celý experiment nestál a nepadal na samotném laseru — klíčovým problémem bylo zvládnutí atmosféry.

Atmosféra: největší nepřítel optického přenosu

Kosmické vakuum je pro laserový paprsek ideálním prostředím. Skutečné potíže nastávají až těsně nad přijímačem, v husté a neustále se pohybující vrstvě vzduchu. Turbulence, teplotní gradienty a změny hustoty vzduchu způsobují, že světlo se rozptyluje, ohýbá a ztrácí svůj původní tvar.

Dosud vědci obvykle volili jedno ze dvou řešení:

  • Adaptivní optika — soustava zrcadel, která se v reálném čase deformuje a „narovnává" světelnou vlnu zkreslenou atmosférou.
  • Modálně diverzifikovaný příjem — zachycování více rozptýlených složek signálu a jejich digitální skládání za účelem obnovy přenášené informace.

Při mírných turbulencích obě metody fungují přijatelně. V silnějším vzdušném víření, typickém pro horské observatoře, však jedno řešení samo o sobě nestačí.

Synergie AO-MDR: spojení dvou technik do jednoho řetězce

Čínský tým se rozhodl obě metody propojit v jediném přijímacím řetězci, označovaném jako „synergie AO-MDR". Na straně přijímače probíhal proces ve dvou po sobě jdoucích krocích.

První fáze: vyhlazení světelné vlny

Signál nejprve dopadal na soustavu adaptivní optiky. Systém 357 mikrozrcadel reagoval v reálném čase na změny tvaru příchozí vlny a průběžně korigoval chyby způsobené atmosférou. Výsledkem bylo přiblížení paprsku k ideálnímu profilu.

Tato technologie vychází z observační astronomie, kde se podobné postupy používají k „zaostření" obrazů hvězd rozmazávaných vzdušným vírem.

Druhá fáze: rozdělení a výběr nejsilnějších kanálů

Po předběžné korekci procházel signál takzvaným vícerovinnným konvertorem. Ten rozložil paprsek do osmi základních kanálů lišících se způsobem šíření světla. Přijímač poté vybral tři nejsilnější z těchto osmi kanálů a sloučil je do jediného datového proudu určeného k dekódování.

Systém tedy předem počítal s tím, že část informace se po cestě rozptýlí — a záměrně využíval jen ty dílčí cesty, které přežily v nejlepší kondici.

Využití AO-MDR zvýšilo podíl využitelného signálu z přibližně 72 % na více než 91 %, což představuje výrazný skok nejen v rychlosti, ale i ve spolehlivosti spojení.

Proč na výšce orbity tak záleží

Geostacionární satelit „visí" opticky nad jediným bodem na rovníku, protože se otáčí stejnou úhlovou rychlostí jako Země. Z pohledu pozemního přijímače vypadá jako nehybný bod na obloze. To je obrovská výhoda: anténa ani teleskop nemusí neustále sledovat rychle se pohybující satelity jako v případě konstelací na nízkých oběžných drahách.

Za tuto výhodu se však platí. Čím dále je satelit od Země, tím slabší signál dorazí k přijímači, protože energie paprsku se rozptyluje na stále větší ploše. U optického spojení navíc platí, že poslední úsek atmosférou je obtížnější, čím delší je celková optická trasa.

Typ orbity Výška nad Zemí Charakteristika
LEO (nízká orbita) cca 500–1 200 km krátká doba průletu, malá zpoždění
MEO (střední orbita) cca 2 000–10 500 km větší pokrytí, delší zpoždění
GEO (geostacionární) cca 36 000 km zdánlivá nehybnost nad jedním bodem, velmi dlouhá optická trasa

Právě proto vzbudilo dosažení rychlosti 1 Gbps z geostacionární orbity při výkonu 2 W tak velkou pozornost. Dokázalo, že při dostatečně sofistikovaném přijímači lze uvažovat o budoucích laserových „datových dálnicích" z velkých výšek.

Nikoli domácí terminál, ale páteř sítě

Stanice v Lijianu rozhodně není prototypem zařízení, které by si někdo postavil na balkón. Jde o masivní teleskopickou instalaci vyžadující přesnou mechaniku, složitou řídicí elektroniku a pokročilý software pracující v reálném čase.

Takový profil předurčuje tyto spoje spíše k roli páteřních uzlů. Nabízí se několik konkrétních scénářů využití:

  • přenos obrovského množství dat z pozorovacích satelitů do datových center na zemi,
  • propojení vzdálených kontinentálních bodů, kde pokládka optických kabelů je nákladná nebo technicky problematická,
  • budování datových „mostů" mezi geostacionárními komunikačními satelity a pozemními uzly sítí 5G a jejich nástupců.

Běžný domácí uživatel může ze systému profitovat nepřímo — data se nakonec dostanou do stávající infrastruktury internetových operátorů a odtud až do routeru v bytě.

Co tento experiment říká o budoucnosti satelitního internetu

Velká část diskusí o orbitální konektivitě se dnes točí kolem počtu satelitů a rádiových frekvencí. Čínský test přesouvá těžiště jinam: ukazuje, že obrovský potenciál se skrývá také v „posledním úseku" na straně přijímače.

Laserový paprsek, který se v teorii zdá křehký a náchylný k rušení, se při správném přístupu mění ve velmi účinný nástroj. Klíčem není předstírat, že atmosféra neexistuje, ale proměnit její rozmary v součást samotného návrhu systému. Přesně to dělá AO-MDR v Lijianu — přijímá, že signál bude rozbit, a učí se vybírat jeho nejlepší fragmenty.

Pro inženýry plánující globální komunikační infrastrukturu to má jasný význam. Optické satelitní spoje se mohou stát závažným doplňkem, a někdy i alternativou klasických rádiových vysílačů. Zejména tam, kde záleží na vysoké propustnosti při energetických omezeních a kde nechceme dále zahušťovat již přeplněná rádiová pásma.

Z pohledu koncového uživatele bude podstatné ještě jedno: pokud tyto systémy najdou praktické uplatnění, mohou zmenšit rozdíly v přístupu k rychlému internetu mezi hustě osídlenými oblastmi a technicky náročnými lokalitami — od vzdálených ostrovů po polární výzkumné stanice. Konečný úspěch bude záviset nejen na laserové technologii, ale také na tom, jak rychle půjde složitou lijiangskou stanici „zmenšit" do kompaktnějších a dostupnějších řešení.

Přejít nahoru