Kdy skutečně dospíváme emocionálně? Překvapivé rozdíly mezi ženami a muži

Co vlastně znamená emocionální zralost

Výzkum zadaný společností Nickelodeon před několika lety pořádně zamíchal debatou o emocionální dospělosti. Ukázal nejen výrazný rozdíl mezi pohlavími, ale také zasáhl citlivé místo mnoha vztahů: pocit, že jeden partner „táhne" celý vztah podstatně více než ten druhý.

Emocionální zralost nesouvisí s tím, kolik svíček hoří na dortu. Jde spíše o to, jak reagujeme na náročné situace, konflikty, stres, kritiku nebo závazky. Emocionálně zralý člověk zpravidla:

• dokáže pojmenovat vlastní pocity a přijmout za ně zodpovědnost,
• neuhýbá nepříjemným rozhovorům, ale snaží se je zvládnout klidně,
• přemýšlí o tom, jak jeho rozhodnutí dopadají na ostatní,
• nesvaluje zodpovědnost za svůj život na partnera, rodiče nebo nadřízeného,
• umí přiznat chybu a skutečně s tím něco udělat.

Silné emoce samy o sobě nejsou známkou nezralosti. Klíčové je, co s nimi děláme: zda nás ovládají, nebo zda je dokážeme regulovat.

Pro vztahy bývá tato oblast přímo základním kamenem. Může existovat chemie, společné zájmy i podobný životní styl — a přesto se vše rozpadne o jediné: o pocit, že jen jedna osoba skutečně nese emocionální i organizační tíhu vztahu.

Kontroverzní čísla: ženy dříve, muži výrazně později

V průzkumu z roku 2013, který vzbudil velkou pozornost, se respondentů ptali na to, kdy podle jejich názoru dosahují plné emocionální zralosti. Závěry byly poměrně provokativní. Průměrný věk uváděný u žen byl 32 let. U mužů to bylo dokonce 43 let.

Rozdíl jedenácti let spustil lavinu komentářů v médiích. Někteří to brali s humorem, jiní v tom viděli potvrzení každodenních zkušeností s partnery. Zajímavé přitom bylo, že kritika nepřicházela jen od žen — část mužů sama přiznala, že se vnímá jako emocionálně méně zralá.

Podle průzkumu osm z deseti žen považuje muže za ty, kteří se nikdy zcela nevzdají svého „vnitřního chlapce". Přibližně každý čtvrtý muž pak otevřeně přiznal, že je prostě nezralý.

Když jeden vše řídí a druhý se vyhýbá

Příběhy párů popisované v tomto výzkumu zněly překvapivě podobně. Ženy častěji mluvily o výrazně nerovnoměrném rozdělení zodpovědnosti. Měly pocit, že právě ony:

• plánují budoucnost — od financí po rozhodnutí o dětech nebo stěhování,
• zahajují vážné rozhovory a dotahují řešení konfliktů,
• se starají o každodenní logistiku — od účtů po návštěvy lékaře,
• přemýšlejí nad tím, jak jejich jednání ovlivňuje partnera.

Partner se v jejich očích choval, jako by stále požíval komfort „teenagera": odkládal rozhodnutí, vyhýbal se obtížným rozhovorům, reagoval impulzivně a bral domácí i emocionální povinnosti na lehkou váhu. Tím vznikal vztah, v němž emocionální a organizační práce zatěžovala převážně jednu stranu.

Téměř třetina dotázaných žen přiznala, že vztah ukončila právě kvůli nezralosti partnera. Téměř polovina z nich měla pocit, že pro partnera představuje spíše „matku" než partnerku.

Kdy přestáváme mít „mozek teenagera"

Samotný průzkum sice nesplňuje přísné vědecké standardy, ale zajímavě koresponduje s tím, co říká neurologie. Výzkumný tým z Cambridgské univerzity uvádí, že lidský mozek dozrává přibližně do 32 let věku. V tomto věku jsou nejvíce rozvinuty oblasti odpovědné mimo jiné za:

• plánování a předvídání důsledků jednání,
• kontrolu impulzů,
• regulaci emocí,
• přijímání složitých rozhodnutí.

To znamená, že teprve kolem třicítky funguje náš mozek jako plně „dospělý" orgán — nikoli jako prodloužení naší náctiletí verze. Pohlaví, výchova i prostředí samozřejmě hrají roli, ale všichni startujeme s podobným biologickým „vybavením". Největší váhu pak má to, co s tímto potenciálem děláme — v terapii, ve vztazích, při práci na sobě samém.

Dozrávají muži opravdu pomaleji?

Na tuto otázku nelze odpovědět jednou větou. Část rozdílů mezi ženami a muži pramení ze skutečných společenských podmínek. Dívky dostávají často dřív zprávu: „buď zodpovědná", „starej se o mladší", „nepřehánějte to s emocemi". Chlapci bývají naopak déle omlouváni za impulzivní chování a distancování se od vlastních pocitů je nezřídka vnímáno jako projev síly.

Výsledek? V dospělosti mají mnohé ženy bohatší zkušenost s pojmenováváním emocí a přebíráním zodpovědnosti za vztahy. Mnoho mužů začíná tuto oblast dohánět až po třicítce — obvykle tehdy, když propukne krize ve vztahu nebo únava z „žití ze dne na den".

Emocionální zralost nepřichází s občanským průkazem ani se snubním prstenem. Stává se, že třicátník reaguje jako teenager, zatímco dvacátník se chová jako velmi uvědomělý a zodpovědný partner.

Jak poznat, zda je někdo emocionálně zralý

K tomu nepotřebujete zobrazování mozku. Stačí pozorně sledovat každodenní situace. Emocionálně zralý člověk zpravidla:

• při konfliktu neutíká, ale usiluje o rozhovor,
• při těžkých rozhodnutích bere v úvahu také partnerovu perspektivu,
• přizná chybu bez zdlouhavého hledání viníka v okolí,
• nepoužívá vtipy a ironii k odbývání vážných témat,
• umí říct „nevím, musím si to promyslet" místo toho, aby házel impulzivní prohlášení.

Nezralost se naopak často projevuje v maličkostech: chronickým zpožďováním, vyhýbáním se rozhovorům o penězích, ignorováním hranic druhého člověka nebo agresivní reakcí na jakoukoli kritiku.

Co to znamená pro vztahy a pro nás samotné

Emocionální věkový rozdíl mezi partnery bývá mnohem větší než ten v rodném listě. Vztah třicetileté ženy se čtyřicátníkem vůbec nemusí znamenat, že on je „moudřejší a životem otřískaný". V praxi to bývá právě naopak: ona dávno přijímá zodpovědnost za své emoce, zatímco on se teprve učí pojmenovávat, co cítí.

Z tohoto pohledu data z britského průzkumu ukazují spíše tendenci než nezpochybnitelnou pravdu. Spousta mužů dozrává rychleji než průzkumový průměr, mnoho žen naopak pomaleji. Jádro se přesouvá k otázce: chceme na sobě pracovat, nebo raději zůstáváme v pohodlné roli „věčného dítěte", které někdo jiný vždy zachrání?

V praxi pomáhá několik jednoduchých kroků: upřímný rozhovor s partnerem o rozdělení zodpovědnosti, trénink mluvení o emocích bez útočení na druhou stranu a v případě opakujících se konfliktů sáhnout po individuální terapii nebo terapii párové. Nejde o „rozmarnost pro citlivky", ale o velmi konkrétní trénink zralosti.

Emocionální dospělost nezavírá dveře spontánnosti, humoru ani „vnitřnímu dítěti". Spíše umožňuje rozpoznat, kdy si lze dovolit si hrát — a kdy je třeba být skutečně na výši. A právě v tomto bodě se zdá být rozdíl mezi ženami a muži, o němž průzkum hovoří, stále značný. Rozhodně však není předem daný.