Na okrajích sluneční soustavy se přepisují kosmické rekordy
V odlehlých koutech sluneční soustavy se děje něco, co zásadně mění pořadí mezi plynnými obry. Drobné, téměř neviditelné objekty kroužící kolem Saturnu a Jupiteru průběžně přepisují oficiální statistiky. Díky precizním pozorovacím kampaním počet známých měsíců prudce roste a Saturn si buduje stále působivější náskok před Jupiterem.
Patnáct nově potvrzených měsíců najednou
Astronomové identifikovali další skupinu drobných přirozených satelitů obíhajících kolem dvou největších planet sluneční soustavy. Celkem jde o 15 nových měsíců – 4 kolem Jupiteru a 11 kolem Saturnu. Nejsou to žádné velkolepé ledové světy z fotografií vesmírných sond, nýbrž nesmírně malá, slabě svítící tělesa ze skal a ledu.
Každý z nově popsaných objektů měří přibližně 3 kilometry v průměru – zhruba tolik, co rozloha menšího města. Při takto mikroskopickém měřítku je jejich jas pochopitelně velmi slabý, pohybuje se v rozsahu 25 až 27 magnitud. Pro srovnání, nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem z tmavého místa na Zemi mají přibližně 6 magnitud.
Tyto měsíce jsou natolik slabé, že zůstávají naprosto neviditelné i pro pokročilé amatérské dalekohledy. K jejich zachycení jsou zapotřebí obrovské přístroje a opakované pozorovací sezóny.
Spolu s těmito objekty dosáhl celkový počet známých měsíců v celé sluneční soustavě čísla 442. Ani tento výsledek však není konečný – s každým vylepšením pozorovacích technik astronomové odhalují další drobnosti, které dosud unikaly pozornosti.
Kde jsou limity dalekohledů a jak se tak slabé objekty vůbec hledají
Nové Jupiterovy měsíce byly vystopovány mimo jiné pomocí dvou výkonných pozemských dalekohledů: 6,5metrovéhodalekohledu Magellan-Baade v Chile a 8metrového dalekohledu Subaru na Havaji. Právě jejich obří zrcadla dokáží zachytit dostatek světla, aby vůbec zaregistrovala tak slabé body na obloze.
Celý proces nestojí na jediném snímku. Vědci pořizují celé série fotografií v časových odstupech a následně je porovnávají, přičemž hledají objekty, které se mírně pohybují vzhledem k pozadí hvězd. Pohyb je velmi pomalý, neboť vzdálenosti od planet jsou obrovské, ale pokročilé algoritmy ho dokáží spolehlivě zachytit.
- Nejprve se pořídí hluboké snímky daného úseku oblohy.
- Poté je počítač porovná a detekuje body, které změnily svou polohu.
- Následně se ověřuje, zda dráha pohybu odpovídá gravitační vazbě na konkrétní planetu.
- Teprve po mnohaměsíčním sledování trajektorie získá objekt oficiální status měsíce.
Tento zdlouhavý postup vysvětluje, proč počet měsíců roste skokově. Nové pozorovací série dokáží najednou odhalit celé skupiny podobných objektů, které se kumulují na vzdálených nepravidelných oběžných drahách.
Saturn odskakuje v tabulce: propastný náskok před Jupiterem
Po nejnovějších potvrzeních má Saturn celkem 285 známých měsíců. Jupiter, přestože je těžší a nese pověst „krále planet", se zastavil na čísle 101. Rozdíl je tedy obrovský a neustále se prohlubuje.
Aktuální data ukazují, že Saturn má téměř třikrát více známých měsíců než Jupiter. To je zásadní obrat oproti dřívějšímu obrazu, v němž byl Jupiter považován za absolutního lídra.
Do oficiálních statistik se dostávají výhradně objekty oznámené a schválené specializovanými institucemi, mimo jiné Minor Planet Center, které vydává příslušné oběžníky označované jako MPEC. Právě v těchto bulletinech byly popsány nejnovější přírůstky pro obě planety.
Celkový přehled počtu měsíců v současné sluneční soustavě vypadá takto:
| Planeta | Počet známých měsíců |
|---|---|
| Saturn | 285 |
| Jupiter | 101 |
| Uran | 28 |
| Neptun | 16 |
| Země | 1 |
| Mars | 2 |
Rozdíly jsou krajní. Na jedné straně stojí Saturn obklopený skutečným rojem malých satelitů, na druhé Země s jediným velkým Měsícem a Mars se dvěma drobnými nepravidelnými tělesy.
Proč má Saturn tolik drobných měsíců
Saturn obíhá dál od Slunce než Jupiter a pohybuje se v oblasti, kde byla hustota prvotní hmoty poněkud odlišná. Kolem této planety se rozkládá rozsáhlý systém prstenců a pásů ledovo-kamenného suti, což podporuje „lovení" menších objektů do gravitační pasti.
Mnozí astronomové se domnívají, že značná část nejmenších satelitů jsou pozůstatky kdysi větších těles. Ta mohla být rozlomena při srážkách nebo blízkých průletech a přeměnila se v oblaka úlomků, z nichž část se ustálila na nepravidelných drahách.
Čím silnější gravitační pole a čím více volného materiálu v okolí planety, tím větší šance, že vznikne rozsáhlý „odpadový" systém malých měsíců.
Z astrofyzikálního hlediska jsou tyto objekty fascinující, protože uchovávají „zmrazené" informace o mladé sluneční soustavě. Jejich složení, tvar a rozložení drah pomáhají rekonstruovat průběh dávných srážek a planetárních migrací.
Malý tým za velkými čísly: vědci, kteří stojí za objevy
Zdánlivě překvapivě nestojí za velkou částí posledních úspěchů obrovské konsorcium, ale skupinka několika velmi specializovaných badatelů. Popularizační servery věnující se vědě vyzdvihují zejména duo Scott Sheppard a Edward Ashton, kteří se osobně podíleli na objevu značného počtu těchto nových těles. Jejich práce názorně ukazuje, že i v éře velkých observatoří může houževnatá a cílevědomá spolupráce malého týmu přepsat kosmické rekordy.
