Lidská brada je mezi primáty naprostou výjimkou
Každý z nás ji má, přesto není z evolučního hlediska vůbec samozřejmá. Vědci se už léta snaží přijít na to, k čemu vlastně tato kostěná vyvýšenina slouží.
Nové rozbory lebek lidí a velkých lidoopů naznačují něco překvapivého: brada pravděpodobně nevznikla proto, abychom lépe žvýkali, mluvili nebo byli atraktivnější. Jde spíš o vedlejší produkt jiných proměn v podobě lebky a mozku.
Žádný jiný primát takovou bradu nemá
Stačí se podívat na naše nejbližší příbuzné – šimpanze, gorily či orangutany. Žádný z těchto druhů nemá tak výrazně vyznačenou bradu jako člověk. Dokonce ani neandertálci, kteří žili souběžně s Homo sapiens, měli dolní čelist zakončenou zcela jinak – bez onoho charakteristického vyčnívajícího výběžku.
U člověka končí spodní část čelisti zřetelnou kostěnou vyvýšeninou. Právě té říkáme kostěná brada, a teprve od ní převzalo svůj název ochlupení tváře.
Lidé jsou jedinými primáty s výrazně vysunutou kostěnou bradou. U žádného jiného druhu se takový tvar čelisti nevyskytuje.
Po desetiletí se antropologové a evoluční biologové pokoušeli vysvětlit původ tohoto rozdílu. Nápadů bylo hned několik:
- brada jako mechanické zpevnění čelisti při kousání a žvýkání tuhé stravy,
- brada jako prvek usnadňující artikulaci řeči,
- brada jako sexuálně atraktivní znak posilující pohlavní signály.
Každá z těchto hypotéz zněla rozumně, jenže chyběla tvrdá data. Následné výzkumy jednoznačně nepotvrdily, že by brada zlepšovala odolnost čelisti, byla nezbytná pro řeč, nebo že by jejím nositelům zajišťovala výhodu při výběru partnera.
Větší mozky, menší tváře a zmenšující se zuby
Výzkumný tým z univerzity v Buffalu se rozhodl přistoupit k věci jinak. Místo toho, aby předpokládal konkrétní funkci brady, vědci zkoumali, zda se neobjevila „mimochodem" – jako důsledek jiných změn v lebce.
Analyzovali celkem 532 lebek a čelistí zástupců 15 různých druhů – od velkých lidoopů až po moderního člověka. Změřili desítky anatomických bodů a vyčlenili devět znaků úzce spojených s oblastí brady.
Z devíti znaků spojených s bradou nesly stopy přímého působení přirozeného výběru pouze tři. Zbývajících šest se proměňovalo „při příležitosti" jiných přeměn lebky.
Klíčové procesy přitom probíhaly úplně jinde:
| Oblast | Změna v průběhu lidské evoluce |
|---|---|
| Mozková část lebky | Výrazné zvětšení, aby pojala větší mozek |
| Obličej | Zkrácení a zploštění, méně „vysunutý čumák" než u lidoopů |
| Přední zuby | Zmenšení velikosti, jemnější řezáky a špičáky |
Když tyto změny nastaly současně, musela se celá geometrie dolní čelisti přizpůsobit. Čelist přestala být dlouhá a mohutná v přední části jako u lidoopů. Stala se kratší, obličej se stáhl dozadu, zuby se zmenšily – a úplně dole se objevil charakteristický výběžek. Naše brada.
Brada jako „vedlejší produkt" evoluce
V biologii existuje pojem „spandrel". Označuje znaky, které nevznikly proto, že by je přirozený výběr přímo „požadoval", ale jako důsledek jiných tlaků a konstrukčních omezení organismu.
Termín pochází z architektury. Ve starých katedrách podpíraly oblouky klenbu a mezi nimi a stropem vznikala trojúhelníková pole. Nikdo je záměrně nenavrhl – vznikla sama z geometrie oblouků. Teprve později je umělci začali využívat a zdobit.
Lidská brada může být takovým biologickým „polem pod obloukem" – ne plánovanou konstrukcí, ale prostorem, který se objevil jako nutný důsledek jiných změn.
V praxi to znamená, že brada samotná nejspíš neposkytovala našim předkům žádnou výhodu v přežití ani rozmnožování. Stala se viditelným znakem, jehož zdrojem byl rostoucí mozek, zmenšující se obličej a proměňující se chrup.
Znamená to, že brada je k ničemu?
Skutečnost, že brada mohla vzniknout bez přímého „objednání" ze strany přirozeného výběru, neznamená, že je zcela zbytečná. Biologie totiž často ukazuje, že znak vzniklý z jednoho důvodu začne časem plnit úplně jiné role.
Je tedy možné, že lidská brada:
- ovlivňuje rozložení sil v čelisti při žvýkání – i když nebyla primárním zpevněním,
- mění způsob, jakým světlo a stín modelují spodní část obličeje, což může hrát roli v neverbální komunikaci,
- spolupůsobí s vousy a vytváří charakteristický „pohlavní signál", zejména u mužů.
Takovéto „druhotné využití" znaků je v evoluci zcela běžné. Struktura se objeví mimochodem a teprve poté ji organismy začnou „využívat" v nových funkcích.
Co nám brada říká o lidské evoluci
Příběh lidské brady připomíná, že ne každou část těla je třeba hned vysvětlovat jako precizní adaptaci. Mnoho anatomických prvků vzniká z konstrukčních omezení, vzájemných závislostí a změn probíhajících současně v několika oblastech organismu.
Pro badatele v oblasti evoluce je to důležitý varovný signál. Lákavé je vyprávět jednoduché příběhy: „brada zpevnila čelist, takže jedinci s bradou lépe přežívali" nebo „brada zvyšovala atraktivitu, a tak bylo snazší získat potomstvo". Spolehlivá data ale ukazují, že skutečnost bývá složitější a méně intuitivní.
Ne každý znak našeho těla vznikl „k něčemu". Někdy je výsledkem geometrie kostí, vzájemného přizpůsobení orgánů a náhodného souběhu změn.
Další možné „vedlejší produkty" v lidském těle
Biologové stále častěji kladou podobné otázky i v souvislosti s jinými, pro člověka charakteristickými prvky stavby těla. Podezření padá například na:
- některé křivky páteře spojené s vzpřímeným postojem,
- detaily tvaru pánve související s porodem a dvojnožností,
- jemné rozdíly ve tvaru lebky mezi populacemi, vycházející z celkového růstu nebo tělesných proporcí.
V takových případech je těžké určit jedinou funkci. Mnohem smysluplnější je pohlížet na organismus jako na celek, v němž jednotlivé prvky vzájemně „tlačí" na sebe a vynucují konstrukční kompromisy.
Co si z toho odnést do každodenního přemýšlení
Brada, kterou vidíme v zrcadle, se díky těmto výzkumům stává něčím víc než jen místem, kde rostou vousy. Je to hmatatelná stopa toho, že lidský druh prošel cestou k většímu mozku, jinému způsobu stravování a plošší tváři.
Až si příště budete upravovat vous nebo zkoumat profil svého obličeje na fotografii, stojí za to si uvědomit: tento zdánlivě nenápadný kostěný výběžek je výsledkem složité hry evolučních proměn. Nebyl „navržen" pro jedinou funkci. Vyrostl z mnoha souběžných posunů – a právě proto tak dobře vypráví příběh našeho druhu.
