Srdce radí jedno, zdravý rozum a zákon něco úplně jiného
Spousta lidí takového psa spontánně vezme domů a považuje ho za šťastlivce, kterého zachránili. Jenže od chvíle, kdy se o zvíře začnete starat, vstupujete do jasně definovaného procesu. Jediné unáhlené rozhodnutí může znamenat právní problémy a hořké zklamání.
K čemu slouží mikročip a co hrozí za jeho absenci
Mikročip není žádná zbytečnost — je to oficiální průkaz totožnosti psa. Díky němu je zvíře zapsáno v registru a příslušné služby dokážou rychle dohledat jeho majitele. Pravidla o označování psů vycházejí z právních norem zaměřených na boj s bezdomovectvím zvířat.
Mikročip konkrétně umožňuje:
- propojit psa s konkrétní odpovědnou osobou
- dohledat majitele po ztrátě zvířete
- omezit opouštění psů a nelegální obchod s nimi
- určit zodpovědného chovatele v případě pokousání nebo nehody
V mnoha zemích a městech platí povinnost označit psa čipem již v raném věku. Nedodržení tohoto termínu znamená porušení předpisů a při kontrole hrozí finanční sankce. Existuje ale i druhý, méně zřejmý důsledek: pes bez čipu není veden v žádném registru, takže ve sporech o vlastnictví je jen velmi těžké prokázat, kdo je skutečným chovatelem.
Mikročip je pro psa něco jako občanský průkaz: potvrzuje, komu patří, a otevírá cestu k jeho rychlému návratu domů.
Pes bez čipu na ulici: první minuty jsou klíčové
Když narazíte na psa, který se zdá být zatoulaný, nejprve se postarejte o bezpečnost — jeho, řidičů i chodců. Ne každý pes dovolí, abyste se k němu přiblížili. Pokud vypadá klidně, zkuste ho přivábit tím, že se dřepnete a budete mluvit tichým, laskavým hlasem. Rozhodně ho nepronásledujte ani nechytejte prudce.
Podaří-li se vám ho chytit, zajistěte mu základní pohodlí: vodu a dočasné útočiště v garáži, na dvoře nebo na chodbě. Právě v této chvíli mnoho lidí udělá první chybu — psa si prostě nechají „navždy", aniž by to komukoliv nahlásili, protože „byl stejně opuštěný". Zákon na to ale nahlíží jinak.
Jak zjistit, zda má pes mikročip
Dalším krokem je ověření, zda má zvíře vložený čip. Pouhým okem to zjistit nelze — je potřeba čtečka, kterou mají k dispozici:
- veterináři
- městské nebo krajské veterinární služby
- městská policie, někdy i Policie ČR
- útulky pro zvířata a některé organizace na ochranu zvířat
Pokud čip existuje, jeho číslo umožní nahlédnout do databáze a kontaktovat chovatele. Nezřídka se ukáže, že pes má domov a prostě se ztratil třeba na zahrádkách nebo při bouřce. V takové situaci je tiché ponechání si psa považováno za přivlastnění cizí věci.
Pokud čip chybí, pes je sice považován za neoznačené zvíře — ale ani to neznamená, že se okamžitě můžete prohlásit za jeho nového majitele.
Nejčastější chyba: svévolné „přečipování" nalezeného psa
V praxi se stává, že lidé jednající v dobré víře požádají svého veterináře, aby psovi rovnou vložil čip na jejich jméno. Tím ovšem obcházejí služby zodpovědné za zvířata bez chovatele. Může se to zdát rozumné, ale z pohledu předpisů jde o závažné porušení postupu.
Nelze si svévolně přisvojit práva k psovi nalezenému na ulici, a to ani tehdy, když nemá čip ani adresář.
Zakázány jsou zejména tři jednání:
- ponechání si psa s existujícím čipem bez nahlášení příslušným službám
- vložení nového čipu na jméno nálezce bez předchozího oznámení veřejným institucím
- jakékoliv zásahy do stávajícího čipu — jeho odstraňování, rušení čtení nebo žádost o „výměnu" čísla
Takové kroky mohou skončit nejen pokutou, ale i trestním oznámením — zvláště pokud by se ukázalo, že se někdo pokoušel zakrýt totožnost právoplatného majitele.
Jak vypadá oficiální postup po nalezení psa
Poté, co zvíře zabezpečíte, byste co nejdříve měli kontaktovat místní služby. Podle místa to může být:
- městská policie
- pracovník obecního nebo městského úřadu
- krajský veterinární lékař nebo příslušná veterinární jednotka
Tyto služby zahájí takzvaný odchyt, tedy převoz psa do veterinární ordinace nebo útulku — nejčastěji do tzv. místa dočasného pobytu, kde:
- veterinář znovu zkontroluje čip a zdravotní stav zvířete
- pokud čip chybí, je přidělen jménem obce
- pes absolvuje tzv. administrativní karanténu — zpravidla přibližně dva měsíce
Tato lhůta slouží k tomu, aby se případný původní chovatel mohl přihlásit a prokázat svůj nárok na psa. Teprve po uplynutí této doby se zvíře stává formálně „k adopci". Teprve tehdy lze podepsat smlouvu a legálně se stát novým chovatelem.
Co když se někdo staral o psa celé měsíce?
Stává se, že někdo neoznačeného psa dlouhé měsíce přikrmuje, léčí a teprve potom věc nahlásí. Soudy takovou situaci někdy zohledňují a berou v úvahu dobrou víru a skutečnou péči o zvíře. Přesto je vždy nejbezpečnější zapojit příslušné instituce hned od začátku a požádat je o pomoc při řešení situace.
Adopce, dočasná péče, předání psa: co to ve skutečnosti znamená
Pokud jste si na nalezeného psa stihli přivyknout, logicky vás napadne otázka: mohu si ho nechat? Ano, ale v určité formě a pořadí.
| Forma péče | Co to znamená v praxi |
|---|---|
| Dočasná péče | Pes žije u vás, ale vlastnické právo zůstává obci nebo dosavadnímu majiteli až do vyjasnění situace. |
| Trvalá adopce | Po uplynutí požadované lhůty podepíšete smlouvu a stáváte se oficiálním chovatelem psa se všemi povinnostmi i právy. |
| Předání psa od soukromé osoby | Dosavadní majitel může psa předat dál, ale pouze po předchozím označení čipem a vyřízení dokumentů. |
V útulcích je při adopci obvykle nutné vyplnit dotazník, absolvovat rozhovor s pracovníkem nebo dobrovolníkem a někdy souhlasit s návštěvou domova. Nejde o formalitu pro formalitu — smyslem je ověřit, zda podmínky a životní styl odpovídají konkrétnímu psovi.
Když pes pochází ze zásahu nebo trestní věci
Zvláštní kategorii tvoří psi odebraní z míst, kde docházelo k zanedbávání nebo týrání. V takovém případě rozhoduje o jejich dalším osudu soud nebo státní zastupitelství. Zvíře může být umístěno do dočasné péče, ale formálně zůstává „důkazem ve věci" až do skončení řízení. Po tuto dobu nelze bez souhlasu orgánů činných v trestním řízení provádět zákroky, které nejsou neodkladně nutné ze zdravotních důvodů.
Jak skutečně zajistit bezpečí psa — vlastního i nalezeného
Mikročip je teprve začátek. I ten nejlépe označený pes může dlouho bloudit po městě, pokud nikdo neaktualizuje údaje nebo nehlásí jeho ztrátu.
Dobré praktiky pro chovatele:
- ověření u veterináře, zda je číslo čipu zapsáno v příslušném registru
- aktualizace adresy a telefonu po každém stěhování
- nasazení obojku s čitelnou adresářkou a telefonním číslem
- nácvik přivolání a postupné přivykání psa novým místům, aby se snížilo riziko útěků ze strachu
Člověk, který psa najde, mu může velmi pomoci tím, že zachová tento jednoduchý postup:
- zklidnění situace a zajištění minimálního pohodlí
- neprodlené kontaktování obecních nebo veterinárních služeb
- spolupráce při kontrole čipu a řešení dalšího osudu psa
- jasné vyjádření zájmu o adopci, pokud taková myšlenka vznikne — útulku nebo úřadu pak zůstane nálezce v paměti při formálním hledání nového domova
Stojí za to si uvědomit, že pes bez čipu není „ničí". Často je to zvíře, které prostě mělo smůlu — nebo se mu nikdy nedostalo šance na slušný život. Vědomé jednání krok za krokem, s respektem k předpisům, zvyšuje jeho šance na bezpečnou budoucnost a vám ušetří spoustu nervů i planých nadějí.
Pro vlastního psa může být mikročip jediným způsobem, jak se po nehodě nebo útěku vrátit domů. Pro nalezeného psa je pak vstupenkou na urovnanou cestu: od ulice přes nahlášení službám až po případnou adopci. Čím více lidí tato pravidla zná, tím méně psů „zmizí" kdesi mezi dobrými úmysly a dokumentačním chaosem.
