Nový výzkum odhaluje překvapivý dopad středověké pandemie na rostlinný svět
Nové studie ukazují, že souběžně s úpadkem lidské populace se zhroutilo také bohatství rostlinných druhů. Vědci analyzovali stovky vzorků pylu z jezer a rašelinišť po celé Evropě. Výsledky bourají jednoduchou představu: méně lidí neznamená automaticky víc pro přírodu.
Když mor smetl Evropu z mapy
Mezi lety 1347 a 1353 zachvátila kontinent pandemie, která vešla do dějin jako černá smrt. Odhaduje se, že zahynula třetina až polovina evropského obyvatelstva. V některých městech zemřelo až 80 procent lidí, celé vesnice se vylidnily a zemědělská ekonomika se v mnoha oblastech zcela zhroutila.
Pole, která nikdo neobracel, začala zarůstat. Přicházely mladé lesy, keře, byliny, vracela se divoká zvěř. Na první pohled to vypadá jako učebnicový příklad „návratu přírody" poté, co se člověk stáhl. Jenže data hovoří jinak.
Výzkum publikovaný ve vědeckém časopise ukázal pravý opak: spolu s kolapsem lidské populace poklesla také rozmanitost rostlin.
Jak pyl prozrazuje historii rostlin
Každá rostlina produkuje pyl, který se usazuje na dně jezer nebo v rašelinných vrstvách. Postupně ho přikrývají další sedimenty a vzniká přirozený archiv. Paleoekologové dokážou z těchto tzv. jádrových vzorků vyčíst, jaké druhy rostly na daném místě před stovkami nebo tisíci lety.
Tým vědců shromáždil data z více než 100 lokalit po celé Evropě. Prozkoumali vzorky pokrývající období od počátku našeho letopočtu až po dobu po černé smrti. To jim umožnilo sledovat, jak se měnil počet rostlinných druhů před pandemií, během ní i po ní.
Přes tisíc let přibývalo druhů
Analýzy odhalily zřetelný trend: od roku 0 zhruba do roku 1300 rostlinná rozmanitost postupně stoupala. Zvyšovala se v období expanze i pádu Římské říše, udržovala se na vysoké úrovni v raném středověku a vrcholu dosáhla ve vrcholném středověku.
V té době lidé krajinu intenzivně proměňovali. Káceli lesy, zakládali pole, pastviny, zahrady a sady, budovali cesty. Z dnešního pohledu to spojujeme spíše s ničením přírody. Pylová data ale naznačují něco složitějšího: v mnoha oblastech takovéto přeměny vytvářely mozaiku stanovišť, ve které se dařilo velkému množství rostlinných druhů.
Sto padesát let rostlinného úpadku
Zlom nastal s příchodem moru do Evropy v polovině 14. století. Zhruba od roku 1348 začaly křivky rostlinné rozmanitosti klesat. Tento pokles trval přibližně 150 let. Teprve když se populace začala zotavovat a zemědělství se vracelo na opuštěné pozemky, počet rostlinných druhů opět vzrostl.
Nejsilnější úbytek rozmanitosti byl zaznamenán tam, kde se opustily obdělávané plochy a nechaly se „zdivočet". Naopak tam, kde zemědělství přetrvalo nebo se rozvíjelo, rostlinné bohatství často rostlo.
Proč opuštěná pole neproměnila krajinu v ráj přírody
Dnešní intuice nám nabízí jednoduchý příběh: čím méně člověka, tím více divoké přírody. Data z období černé smrti to však nepotvrzují. Klíč spočívá ve struktuře krajiny.
Po celých prvních 1300 let našeho letopočtu bylo v Evropě typické zemědělství založené na smíšených systémech. V jednom regionu vedle sebe fungovaly:
- malá orná pole s různými druhy obilnin a luštěnin,
- louky a pastviny pro hospodářská zvířata,
- kousky selektivně využívaných lesů,
- meze, křoviny a ladem ležící půda plná planých rostlin.
To vytvářelo krajinu rozčleněnou do mnoha drobných, různorodých plošek. Každá z nich nabízela jiné podmínky: více slunce, stín, vlhkost, suchou půdu, intenzivní pastvu nebo klid. Rostliny si v tomto systému nik nacházely své místo. Celé regiony se proto vyznačovaly značným druhovým bohatstvím.
Když po černé smrti zmizeli lidé, mnohé z těchto malých prvků zanikly. Pole rychle zarůstala nejprve vysokými travami a keři, poté jednolitým mladým lesem. Krajina se stala více uniformní, méně „členitou". Ubylo okrajů lesa, mezí a úhorů — a právě tam se soustřeďuje největší počet druhů.
Člověk jako spojenec rozmanitosti
Závěry výzkumu jsou odvážné: nárůst rostlinné rozmanitosti v Evropě po téměř dvě tisíciletí z velké části vycházel z přítomnosti lidí a jejich tradičních hospodářských praktik. Nejde o intenzivní průmyslové zemědělství dnešního stylu, ale o různorodé, rozptýlené využívání půdy.
Lidé nemusí z krajiny mizet, aby se rostlinám dařilo. Právě jejich rozumná přítomnost často vytváří nejbohatší ekosystémy.
Dnešní programy ochrany přírody se často zaměřují na omezení lidského vlivu, opuštění obdělávané půdy a návrat k „divokému" stavu. V některých místech to dává smysl, ale v Evropě, kde krajinu po tisíce let formovalo zemědělství a pastva, může takový přístup vyvolávat nečekané napětí.
Výzkum ukazuje, že v mnoha oblastech jsou přírodně nejbohatší území ta, která prošla dlouhou historií nízkointenzivního smíšeného zemědělství. Jejich úplné „zdivočení" by mohlo nečekaně snížit počet druhů, jež si zvykly žít na hranici polí, luk a lesů.
Příklady z jiných kontinentů
Podobné jevy lze pozorovat i mimo Evropu. Vědci popisují tzv. kulturní ekosystémy — místa, kde dlouhodobé tradiční hospodaření vytvořilo výjimečně druhově bohatá stanoviště.
| Oblast | Typ kulturní krajiny | Charakteristika |
|---|---|---|
| Severozápadní pobřeží Severní Ameriky | Zahradní lesy | Les utvářený domorodými komunitami, kde byly záměrně pěstovány a udržovány užitkové rostliny |
| Japonsko | Tradiční mozaiky polí a lesů v podhorských pásmech | Kombinace malých rýžových polí, lesních porostů a pastvin tvořící jemně členěnou krajinu |
| Havaj | Systémy pěstování na svazích | Pásy podél horských strání, kde koexistují užitkové i planě rostoucí rostliny |
Ve všech těchto případech to byla přítomnost člověka — nikoli jeho nepřítomnost — která vybudovala složitá a druhově bohatá prostředí. Tam, kde tradiční zemědělské praktiky zanikají, ubývá i charakteristických rostlin a živočichů.
Co nás černá smrt učí v době průmyslového zemědělství
Dnešní zemědělství v mnoha oblastech vypadá zcela jinak než ve středověku. Dominuje monokultura: stovky hektarů jednoho druhu, minimum mezí, velmi intenzivní hnojení a chemická ochrana rostlin. Takový model skutečně přírodu výrazně ochuzuje.
Výsledky výzkumu černé smrti nicméně ukazují, že ne každá zemědělská činnost působí na přírodu stejným způsobem. Krajina utvářená malými rozptýlenými hospodářstvími, četnými úhory, stromořadími a živými ploty může být plná života. Problémem se stává až krajní koncentrace a uniformita.
Zemědělská politika, jak v České republice, tak v celé Evropské unii, se stále častěji pokouší k tomuto přístupu vrátit. Vznikají programy dotací za výsadbu stromů, nárazníkové zóny podél vodních toků, zachovávání mezí a osévání květnatých pásů. Jsou to drobné prvky, ale dohromady vytvářejí prostor pro stovky druhů rostlin a opylovačů.
Co z toho plyne pro dnešní ochranu přírody
Závěry analýz z období černé smrti naznačují, že strategie ochrany je třeba volit přesněji. Na některých místech bude nejrozumnějším krokem obnova přirozených procesů a omezení lidské činnosti. Jinde bude lepším řešením podpora tradičního, málo intenzivního obhospodařování půdy.
Velkou roli zde mohou sehrát místní venkovské komunity. Jejich znalost toho, jak se po generace kosily louky, pásla zvířata nebo pěstovaly sady, bývá neocenitelná. Mnohé staré praktiky, které byly léta považovány za „překonané", se dnes vracejí jako cenný spojenec biologické rozmanitosti.
Historie černé smrti také ukazuje, že příroda se ne vždy „vzpamatuje" tak, jak předpokládáme. Snížení lidského tlaku může vést k uniformnější krajině a úbytku druhů, pokud zanikají cenné mozaiky stanovišť. Pro ochranářskou politiku je proto důležité nejen heslo „více divoké přírody", ale vědomé projektování krajiny — tak, aby v ní bylo místo jak pro přirozené procesy, tak pro zemědělství, které bohaté ekosystémy netvoří, ale spoluvytváří.
