Podařilo se to ve Středozemním moři po letech neúspěšných pokusů
Výzkum, který může zásadně změnit způsob ochrany některých největších živočichů na naší planetě, se konečně podařil. Tým vědců poprvé v historii zaznamenal úplný elektrokardiogram volně plavajícího plejtváka — a výsledky předčily všechna očekávání.
Za projektem stojí týmy z francouzského výzkumného institutu CNRS, Univerzity v Montpellier a organizace WWF. V srpnu 2025 se jim během výzkumné plavby ve Středozemním moři podařilo poprvé zachytit kompletní EKG volně žijícího plejtváka myšoka — jednoho z nejrozšířenějších druhů velkých kosticovců.
Čtyři roky pokusů, zklamání a neustálého zdokonalování
K tomuto úspěchu vedla trnitá cesta trvající čtyři roky. Předchozí expedice u Madagaskaru a Havajských ostrovů skončily bez kýžených výsledků. Vědci sami otevřeně přiznávají, že byli na pokraji vzdání celého projektu. Až poslední výzkumná kampaň ve Středozemním moři vše obrátila.
Vědcům se poprvé podařilo zaznamenat kompletní záznam srdeční činnosti volně plavajícího plejtváka — bez jeho chytání, stresování či imobilizace.
Proč vůbec zkoumat srdce obřího savce?
Hlavní cíl výzkumu je velmi praktický: lépe pochopit, jak velryby reagují na stres způsobený lidskou činností. Dosud vědci analyzovali především chování a zvuky těchto živočichů — tedy to, co je vidět a slyšet u hladiny. Chyběla jim však tvrdá data o tom, co se děje uvnitř organismu.
Plejtváci žijí v oblastech s hustým lodním provozem a jsou vystaveni podmořskému hluku, znečištění i klimatickým změnám. Každý z těchto faktorů může ovlivňovat jejich fyziologii, a tím i šance na přežití celé populace. Měření tepu proto nabízí objektivní způsob, jak hodnotit míru stresové zátěže organismu.
Od mrtvých jedinců k živému gigantovi
Dřívější výzkumy srdeční činnosti velkých velryb se týkaly téměř výhradně uhynulých jedinců nebo zvířat uvízlých v sítích. Z takových případů bylo možné měřit parametry jen krátce, v nepřirozených podmínkách, často těsně před smrtí živočicha. Data sice byla cenná, ale velmi omezená.
Srdce dospělého plejtváka váží od 100 do 300 kilogramů a velikostí se podobá malému automobilu. Aby vědci skutečně pochopili, jak funguje při pohybu, při potápění, odpočinku nebo při setkání s plavidly, museli ho měřit v přirozeném prostředí zvířete. Přesně to si francouzští badatelé vzali za cíl.
Jak změřit srdce velryby, která tráví většinu času pod vodou?
Klíčovým prvkem projektu se stala speciální přísavka s vestavěnou elektronikou. Zvenčí vypadá nenápadně — připomíná větší plochou plechovku. Uvnitř se však skrývá sofistikovaná sada senzorů. Zařízení zaznamenává nejen elektrický impulz srdce, ale také pohyby těla, zvuky, obrazová data a polohu zvířete.
Přísavka se připevňuje na kůži velryby z paluby lodi. Vědci manévrují plavidlem dostatečně blízko, aby dosáhli na hřbet zvířete pomocí dlouhé tyče o délce přibližně 4–5 metrů. Na jejím konci je upevněna právě tato přísavka se záznamníkem.
Přísavka se na hřbetě plejtváka udrží několik hodin, poté se samovolně odpojí a vyplaví na hladinu, odkud ji vědci vyzvednou i se zaznamenaná daty.
Proč je to tak technicky náročné?
Na cestě k úspěchu stálo hned několik závažných technických a logistických překážek:
- Vysoká rychlost plavání velryby a velké síly působící na zařízení
- Obrovský tlak při hlubokém potápění, který hrozí poškozením elektroniky
- Absence přístupu k hrudníku — elektrody musely být umístěny na hřbetě, daleko od srdce
- Obtížné lokalizování plejtváků, kteří tráví přibližně 90 % času pod vodou a pohybují se v oblastech s náročnými povětrnostními podmínkami
- Riziko ztráty celé sady s daty, pokud by zařízení nevyplulo nebo se ho nepodařilo nalézt
Každá další expedice umožnila zdokonalení konstrukce. Vědci museli najít kompromis mezi silou přilnavosti a bezpečností zvířete a zároveň vtěsnat kompletní sadu senzorů i baterie do kompaktního pouzdra odolného vodě a přetížení.
Co odhalilo srdce plejtváka
Zaznamenaný záznam srdeční činnosti přinesl dvě skupiny informací: ryze fyziologická data a poznatky týkající se rizika srážek s loděmi.
Srdeční rytmus závisí na hloubce
Ukázalo se, že tep plejtváka se výrazně mění v závislosti na tom, kde se ve vodě nachází. Při hlubokém potápění jeho srdce zpomalí přibližně na 5 úderů za minutu. Jak se zvíře postupně vynořuje, frekvence roste a dosahuje přibližně 8 úderů. Těsně před vynořením a krátce po něm může vyskočit až na přibližně 25 úderů za minutu.
| Fáze aktivity | Přibližná srdeční frekvence |
|---|---|
| Hluboké potápění | cca 5 úderů za minutu |
| Vynořování k hladině | cca 8 úderů za minutu |
| U hladiny, výměna vzduchu | až cca 25 úderů za minutu |
Toto zpomalení tepu při potápění se nazývá bradykardie spojená s ponořením. Díky ní organismus šetří kyslík a směřuje ho především do mozku a nejdůležitějších orgánů, zatímco ostatní tkáně fungují v úsporném režimu. U velkých mořských savců je tento mechanismus extrémně rozvinutý — a právě to se nyní podařilo podrobně zaznamenat.
Velryby reagují na lodě velmi pozdě
Analýza pohybů těla a trajektorie plavání odhalila ještě něco znepokojivého: plejtváci mění kurz teprve tehdy, když je plavidlo již poměrně blízko. To znamená, že po dlouhou dobu plují téměř přímo na loď a vyhnutí se srážce nastává na poslední chvíli.
Pro ochránce přírody je to varovný signál. Pokud lodní doprava dále poroste, bezpečnostní marže se drasticky zmenší. Prosté omezení rychlosti nebo přesunutí frekventovaných námořních tras může reálně snížit počet srážek.
Srážky s plavidly způsobují výrazné zvýšení úmrtnosti plejtváků ve srovnání s přirozenou mírou úhynů.
Proč je každý plejtvák ve Středozemním moři tak důležitý
Plejtvák myšok je druhým největším savcem na planetě — dospělý jedinec může dosáhnout délky přibližně 20 metrů a vážit až 70 tun. Přes svou působivou velikost je jeho populace ve Středozemním moři poměrně skromná. Vědci ji odhadují přibližně na dva tisíce jedinců.
Mezinárodní organizace na ochranu přírody považují tuto místní populaci za ohroženou. Počet zvířat výrazně klesl ve srovnání s osmdesátými lety minulého století. Mezi hlavní hrozby patří:
- Srážky s nákladními loděmi a trajekty
- Podmořský hluk, který narušuje komunikaci a orientaci
- Chemické znečištění a mikroplasty
- Změny v rozložení planktonu spojené s oteplováním vod
- Celkový stres vyplývající z přítomnosti člověka
Pochopení toho, jak přesně organismus těchto zvířat reaguje na každý z těchto faktorů, může pomoci lépe plánovat chráněné zóny, námořní trasy nebo rychlostní limity. A právě k tomu slouží „odposlouchávání" srdce.
Co se může změnit díky EKG dat z velryby
Nová technika otevírá několik možných cest. Zaprvé, vědci mohou zkoumat, jak konkrétní situace — například náhlý hluk sonaru, rychlé přiblížení velkého kontejneru nebo přítomnost menších turistických lodí — ovlivňují míru stresu viditelnou v záznamu srdeční činnosti.
Zadruhé, tatáž data pomáhají posoudit, zda ochranná opatření zaváděná v současnosti skutečně fungují. Pokud bylo například v určité oblasti zavedeno omezení rychlosti plavidel, lze ověřit, zda plejtváci v dané lokalitě skutečně plují klidněji bez prudkých výkyvů tepu.
Záznam srdeční činnosti se může stát objektivním ukazatelem pohody velkých mořských savců v oblastech zvláště ohrožených lidskými zásahy.
Zatřetí, získané zkušenosti lze přenést na jiné druhy, včetně těch žijících v úplně jiných podmínkách — například v polárních vodách nebo na trasách dlouhých mezioceánských migrací. Samotná technologie přísavek se senzory může být přizpůsobena pro menší kosticovce, delfíny nebo dokonce velké žraloky.
Co přinese budoucnost a jak z toho může těžit moře
Ačkoli mají současné výsledky zatím předběžný charakter, vědci již plánují další kampaně. Chtějí shromáždit více záznamů z různých situací: při intenzivním lodním provozu, v klidnějších oblastech, v obdobích, kdy plejtváci intenzivněji loví, i v době rozmnožování. Větší počet měření umožní určit, co je normálním rozsahem srdeční činnosti a co je již signálem ohrožení.
Na základě takových dat bude snazší přesvědčit námořní správy a lodní společnosti ke konkrétním změnám. Vytváření „tichých koridorů" pro velryby, dočasné uzavírání určitých vodních ploch pro provoz nebo povinné snížení rychlosti pak přestávají být pouhou ideou odtrženou od reality a stávají se opatřeními podloženými tvrdými fyziologickými měřeními.
Celý příběh zároveň ukazuje, jak výrazně může technologie podpořit ochranu přírody, pokud se někdo odváží vykročit mimo zaběhnuté schémata. Přísavky se senzory nevyžadují chytání ani uspávání zvířat, takže jejich vliv na každodenní život plejtváků zůstává minimální. Tato výzkumná metoda se rychle stává novým standardem — jak ve vědě, tak při navrhování účinných mořských ochranných zón.
