Nejdelší studie o štěstí: od roku 1938 až dodnes
Nešlo o žádné rychlé dotazníky ani jednorázové testy. Vědci se ke stejným lidem vraceli každých několik let a sledovali jejich zdraví, finance, vztahy i každodenní návyky. Z této obrovské mozaiky dat vyplynul jediný faktor, který přebíjí peníze, kariéru i společenský status.
Projekt harvardské univerzity, známý jako Harvard Study of Adult Development, odstartoval v roce 1938. Zpočátku zahrnoval 268 mladých studentů prestižní školy – mimo jiné budoucího prezidenta Spojených států Johna F. Kennedyho.
Postupně se studie výrazně rozrostla. Přibývali obyvatelé chudších čtvrtí Bostonu, jejich partnerky a později i děti. Vědci tak získali průřez velmi různorodým prostředím – od elit po dělnické třídy. Po desetiletí shromažďovali data z:
- lékařských vyšetření a zdravotních testů,
- rozhovorů o práci, manželství, přátelství a každodenních starostech,
- dotazníků zaměřených na pohodu, stres a životní spokojenost.
Nebyl to rychlý projekt s tříletým grantem, ale maraton trvající téměř osm dekád. Mnoho účastníků už není naživu, jejich příběhy však stále přinášejí závěry, ze kterých těžíme i dnes.
Harvardští badatelé sledující životy stovek lidí po dobu 80 let dospěli k jedinému závěru: o kvalitě našeho života rozhoduje především kvalita vztahů s ostatními.
Osamělost škodí podobně jako cigarety a nadměrné pití alkoholu
Nejsilnější signál, který z dat vzešel, se týká osamělosti. Podle týmu vedeného psychiatrem Robertem Waldingerem zasahuje nedostatek sociálních vazeb zdraví srovnatelně silně jako závislosti.
Lidé, kteří kolem padesátky měli blízké lidi po svém boku – partnera, přátele, dobré rodinné vztahy – se ve věku přes 80 let těšili lepšímu zdraví. Méně často končili v nemocnici, měli lepší psychickou kondici a stárli pomaleji.
Účastníci žijící v izolaci si naopak stěžovali na:
- problémy se spánkem,
- silný, chronický stres,
- depresivní nebo úzkostné epizody,
- rychlejší zhoršování paměti a koncentrace.
Badatelé přirovnávají dlouhodobou osamělost k důsledkům závislosti na kouření nebo alkoholu. Organismus je neustále ve stavu pohotovosti, což se po letech projeví na srdci, imunitním systému i mozku.
Vztahy a pocit štěstí, který z nich čerpáme, se ukazují jako jeden z nejdůležitějších „preventivních léků" – vedle pohybu, spánku a zdravé stravy.
Ne dokonalý vztah, ale jistota, že vám někdo pomůže
Závěry harvardské studie boří romantickou představu o tom, že pro zdravý život je potřeba dokonalý, bezkonfliktní vztah. Mnozí starší účastníci popisovali své vztahy jako „bouřlivé", plné sporů a každodenního napětí.
Přesto jejich mozek i celková pohoda zůstávaly překvapivě dobré. Co je chránilo? Pocit, že v krizovém okamžiku druhý člověk zůstane po jejich boku, místo aby se otočil zády.
Možnost spolehnout se na někoho – partnera, přítele, sourozence – se ukázala důležitější než absence hádek. Konflikty jsou přirozené. Nebezpečná se stává teprve situace, kdy nemáme nikoho, komu na nás skutečně záleží.
Jak vztahy podporují mozek
Dobré vazby nepůsobí jen na srdce nebo imunitu. V harvardských datech se objevuje ještě jeden zajímavý závěr: lidé obklopení osobami, kterým důvěřují, ztrácejí paměť a intelektuální schopnosti pomaleji.
Pravidelný kontakt s ostatními mozek aktivně zapojuje – mluvíme, vtipkujeme, vyprávíme příběhy, reagujeme na emoce. Jde o druh každodenního kognitivního tréninku, který jen stěží nahradí aplikace nebo křížovky.
| Faktor ve středním věku | Typický efekt po 70–80 letech věku |
|---|---|
| Silné, podpůrné vztahy | Lepší paměť, nižší riziko deprese |
| Osamělost a izolace | Rychlejší pokles kognitivních funkcí, horší nálada |
| Konfliktní vztahy bez podpory | Vyšší hladina stresu, napětí, problémy se spánkem |
Nejde jen o rodinu a partnera: důležitost drobných kontaktů
Psycholožka a psychoterapeutka Anne-Marie Benoit při komentáři výsledků upozorňuje na důležitý rozdíl: osamělost si lze zvolit, zatímco izolace se k nám často plíží postupně, jak přibývajících kontaktů ubývá.
Čas strávený o samotě není sám o sobě špatný. Problém nastává ve chvíli, kdy přestaneme mít s kým promluvit a přestaneme se cítit součástí jakékoliv skupiny nebo komunity. A to se netýká jen nejbližší rodiny či přátel.
Výzkumy i psychologická praxe ukazují, že na náš pocit sounáležitosti působí i krátké každodenní interakce: se sousedem, pokladní, kolegou nebo doručovatelem pošty.
Tyto drobné kontakty s lidmi, kteří nás znají a vymění s námi pár slov, budují psychické zázemí: nejsme anonymní, někdo si všimne, když zmizíme. To je, navzdory zdání, důležitý nárazník proti pocitu naprosté opuštěnosti.
Jak v praxi posilovat vztahy
Ve světle toho, co Harvard ukazuje, začíná péče o vztahy připomínat péči o fyzickou kondici. Vyžaduje malé, pravidelné kroky. Několik jednoduchých příkladů:
- Jednou týdně zavolejte někomu, s kým jste dlouho nemluvili – místo pouhého „lajku".
- Domluvte si pravidelné setkání – jednou měsíčně večeři s přáteli, jednou za dva týdny procházku s někým blízkým.
- Udržujte i „slabší" vazby: prohoďte pár slov se sousedem, pozdravte stejného baristy, odpovídejte na e-maily místo jejich pouhého čtení.
- Zajímejte se o místní komunitu – klub, zájmovou skupinu, kroužek v kulturním domě nebo na fitku.
Jde o to, aby se vztahy neobjevovaly jen „při příležitosti", ale staly se součástí života, o kterou vědomě pečujeme – stejně jako o pohyb nebo zdravou stravu.
Nemají peníze a úspěch žádný význam?
Harvardská studie netvrdí, že peníze nepotřebujeme. Nedostatek prostředků na základní potřeby vyvolává obrovský stres, který zdraví ničí. Stabilní finanční situace přináší pocit bezpečí, a i ten je podmínkou dobrého života.
Výsledky však ukazují něco jiného: nad určitou hranicí příjmu, která umožňuje klidný a důstojný život, se další výdělky na proporcionálním nárůstu štěstí neprojeví. Lze mít luxusní dům a přitom se cítit dramaticky osaměle. Lze žít skromněji, ale být hluboce spokojený díky lidem kolem sebe.
Když se účastníků studie na sklonku života ptali, co považují za nejdůležitější, zřídka mluvili o kariéře nebo stavu účtu. Mnohem častěji se vraceli k lidem, se kterými sdíleli každodenní život – k těm, se kterými se smáli u stolu, i k těm, kteří je drželi za ruku v těch nejhorších chvílích.
Co tyto závěry znamenají pro nás tady a teď
Data sbíraná po osm dekád ukazují něco, co se v každodenním shonu snadno přehlédne: práce, projekty a ambice se v průběhu let mění. Vztahy – pokud o ně pečujeme – dokáží trvat mnohem déle a mají stabilnější dopad na zdraví.
Lze na to pohlížet jako na jakýsi „životní portfolio". Investujeme čas a energii do různých věcí: kariéry, úspor, osobního rozvoje, vzhledu. Harvard naznačuje, že pokud v tomto portfoliu chybí silná položka s názvem „lidé", vše ostatní časem ztrácí na hodnotě.
Pro mnohé z nás to může být i dobrá zpráva. Na výši příjmů ne vždy máme vliv. Ne každý se stane šéfem nebo umělcem s miliony fanoušků. Většina z nás však má možnost poslat zprávu, ozvat se starému známému nebo přijmout pozvání na kávu místo toho, aby ho podruhé zrušila.
Pokud se v daném okamžiku života cítíte velmi osaměle, prvním krokem nemusí být velká životní revoluce – stačí malá, opakující se gesta směrem k druhým lidem. Právě ta se podle harvardských výzkumů nejúčinněji zúročí po letech lepším zdravím, klidnější hlavou a skutečným pocitem, že život měl smysl.
