Dvacetimetrový obr pod kopyty ovcí
Na odlehlé pastvině v Patagonii narazil pastevec na kosti obrovského zvířete. Nikdo tehdy netušil, jak zásadně promění svět paleontologie.
To, co začalo jako obyčejná procházka po farmě v argentinské provincii Chubut, dnes plní stránky vědeckých časopisů. Nový druh dinosaura pojmenovaný Bicharracosaurus dionidei zkrátka nezapadá do žádné ze zavedených kategorií. Spojuje rysy různých skupin a nutí vědce přehodnotit celou historii gigantických býložravců.
Kosti nalezené na soukromém hospodářství v jižní Argentině pocházejí z pozdní jury, přibližně před 155 miliony let. Bylo to období, kdy po Zemi již kráčeli mohutní sauropodi, avšak mnohé evoluční linie teprve vznikaly.
Výzkumníci vyzdvihli více než 30 obratlů, žebra a část pánve. Analýza velikosti a stavby kostí ukázala, že dospělý jedinec měřil kolem 20 metrů délky. Největším známým sauropodum sice nestačil, přesto by v dnešní krajině bez potíží dominoval všemu živému okolo sebe.
Nový dinosaurus byl přibližně dvacet metrů dlouhý býložravec s působivým krkem, jehož kosti se dochovaly v překvapivě dobrém stavu vzhledem ke svému stáří.
Dinosaurus, který se odmítá zařadit do šuplíku
Nejzajímavější na Bicharracosaurus dionidei však nejsou jeho rozměry, nýbrž anatomie. Výzkumný tým, jehož výsledky vyšly v časopise PeerJ, upozornil na neobvyklou směsici znaků.
- Část krčních a trupových obratlů nápadně připomíná africkou Giraffatitanu, zástupce čeledi brachiosauridů.
- Jiné části páteře, zejména hřbetní obratle, jsou velmi podobné těm u Diplodoca a jeho severoamerických příbuzných.
- Stavba pánve a proporce kostí nicméně naznačují příbuznost s brachiosauridy, nikoli s takzvanými „whip-tail" sauropody typu diplodoka.
Tato hybridní kombinace výrazně zkomplikovala klasifikaci. Vědci proto přistoupili k fylogenetickým analýzám, tedy počítačovým porovnáním stovek znaků koster různých dinosaurů.
Výsledky analýz ukazují, že Bicharracosaurus dionidei patří do čeledi Brachiosauridae a je prvním zástupcem této skupiny popsaným z jurských vrstev Jižní Ameriky.
Pokud se tyto závěry potvrdí, vědci získají pádný argument, že brachiosauři byli v juře rozšířeni mnohem šířeji, než se dosud předpokládalo. Neomezovali se jen na území dnešní Severní Ameriky a Afriky, ale pronikli také na jižní kontinenty.
Co nám taková „směsice původu" vlastně říká
Neobvyklé propojení znaků má daleko větší význam, než jen komplikovat muzejní katalogy. Naznačuje, že v pozdní juře se evoluční linie sauropodů silně prolínaly a hranice mezi čeleděmi nebyly zdaleka tak ostré, jak naznačují zjednodušená schémata z učebnic.
To následně ovlivňuje způsob, jakým vědci rekonstruují putování dinosaurů po dávném superkontinentu Gondwaně. Pokud se brachiosauři skutečně objevili v Patagonii tak záhy, museli urazit obrovské vzdálenosti dříve, než se pevninské masy začaly výrazněji rozcházet.
Patagonie je pro paleontology stále důležitější
Pozůstatky Bicharracosaurus dionidei pocházejí z formace Cañadón Calcáreo v Patagonii. Tato oblast přitahuje výzkumné expedice již léta, teprve nedávno ji však vědci začali vnímat jako jeden z klíčových regionů pro studium jurských sauropodů.
Ještě nedávno se znalosti o vývoji pozdně jurských sauropodů opíraly převážně o četné nálezy ze Severní Ameriky a několika severohemisférických lokalit.
Jižní část zeměkoule dlouho zůstávala bílým místem na mapě. Určitý přínos měla jednotlivá naleziště v Tanzanii, chyběl však srovnatelný materiál z ostatních částí někdejší Gondwany. Nové patagoniské pozůstatky tuto mezeru částečně zaplňují.
Jak zdůrazňují badatelé, každý další nález z Chubut pomáhá lépe porozumět tomu, jak vypadala „mapa dinosaurů" na dávných kontinentech. Umožňuje prověřovat, zda podobné formy vznikaly nezávisle na různých místech, nebo zda migrovaly tehdy, kdy byly pevniny ještě propojeny.
Kde dnes odpočívá pastevecký dinosaurus
Vyčištěné a zabezpečené kosti putovaly do Museo Paleontológico Egidio Feruglio ve městě Trelew. Jde o jedno z nejvýznamnějších paleontologických muzeí v Jižní Americe, proslulé mimo jiné působivými kostrami titanosaurů.
V případě Bicharracosaurus dionidei práce rozhodně neskončily zveřejněním studie. Detailní popis jednotlivých částí kostry stále probíhá a paleontologové doufají, že na stejném místě se podaří nalézt další fragmenty – například kosti končetin nebo lebku, které by obraz zvířete dále upřesnily.
| Znak | Bicharracosaurus dionidei |
|---|---|
| Geologické období | Pozdní jura (přibližně před 155 mil. lety) |
| Délka těla | Přibližně 20 metrů |
| Skupina | Sauropod, pravděpodobně Brachiosauridae |
| Místo nálezu | Provincie Chubut, Patagonie, Argentina |
| Nejdůležitější znak | Směsice rysů brachiosauridů a forem podobných diplodokovi |
Pastevec, který dinosaurovi dal jméno
Příběh začíná u místního pastevce jménem Dionide Mesa. Právě on jako první zpozoroval neobvyklé kosti trčící ze země na pozemku svého hospodářství. Místo aby je přešel bez povšimnutí, přivolal odborníky – a jeho jméno se tak dostalo do vědecké literatury.
Druhové jméno dionidei vzniklo právě na jeho počest. Rodové jméno bicharraco pak pochází z hovorového španělského výrazu pro velké zvíře. Vědci se shodli, že toto označení dokonale vystihuje charakter nalezeného obra.
Náhodný nález na obyčejné pastvině se ukázal jako chybějící dílek skládanky o rozšíření brachiosauridů na pradávných kontinentech.
Příběhy tohoto druhu připomínají, jak velkou roli hrají obyvatelé venkova, kteří jsou s krajinou v každodenním kontaktu. Vědci se na lokalitě objevují na několik týdnů ročně, pastevci a zemědělci se dívají na tutéž zem každý den.
Proč tento dinosaurus vědce tak zajímá
Bicharracosaurus dionidei není ani největší, ani nejúplnější kostrou vykopanou v Patagonii. Přesto přitahuje pozornost hned z několika důvodů.
- Pochází z období, které je v Jižní Americe stále velmi slabě zdokumentováno.
- Reprezentuje linii brachiosauridů tam, kde jejich výskyt v juře dosud potvrzen nebyl.
- Spojuje znaky různých čeledí, což si žádá korekci dosavadních fylogenetických stromů.
- Tvoří důležitý srovnávací bod vůči nálezům z Afriky i Severní Ameriky.
Každý takový „problematický" exemplář pomáhá ověřovat, zda dřívější předpoklady o evoluci nebyly příliš zjednodušené. Čím více takových příkladů přibývá, tím méně lineárně vypadá historie dinosaurů — a tím více připomíná hustou síť větví a slepých uliček.
Co z toho plyne pro nás dnes
Z pohledu běžného čtenáře přináší příběh patagoniského pastevce a jeho dvacetimetrového souseda z dávné minulosti několik zajímavých poučení. Zaprvé připomíná, že velké vědecké průlomy nemusí vždy vzejít z nákladných expedic. Někdy stačí, aby se někdo sehnul a pozorněji se podíval na podivný kámen.
Zadruhé ukazuje, jak neúplný je obraz minulosti, který známe z muzeí. Jediná nová kost dokáže přimět vědce přerovnat několik dílků evoluční skládanky. Tím spíš, že jurské vrstvy v oblastech jako Patagonie nebo Afrika stále skrývají množství překvapení.
Pro badatele je to výzva, aby se stále častěji obraceli k jižním kontinentům a nesoustředili se jen na klasické lokality v Severní Americe. Pro místní komunity je to signál, že jejich „dvorek" může ukrývat nálezy, které se jednou ocitnou na titulních stranách vědeckých časopisů. A pro všechny nadšence dinosaurů je to prostě další důkaz, že jejich příběh je daleko složitější, než naznačují jednoduché obrázky z dětských knížek.
