Pod dnem Tichého oceánu se skrývá gigantický vulkán větší než Mauna Loa

Největší solitérní vulkán na Zemi vůbec nevypadá jako vulkán

Hluboko pod hladinou oceánu vědci objevili strukturu tak obrovskou, že zcela mění dosavadní představy o stavbě naší planety. Na odlehlé podmořské planině, více než tisíc mil východně od Japonska, se ukrývá gigantický vulkán, který celá léta předstíral, že je vlastně několik oddělených hor.

Tento kolos nese název Tamu Massif a je součástí podmořského vyvýšeniny zvané Shatsky Rise. Vědci dlouhou dobu na mapách rozeznávali tři samostatná vyvýšení a zacházeli s nimi jako s nezávislými strukturami. Žádné z nich nemělo ani oficiální název – výzkumníci o nich žertovně mluvili jako o „tom vlevo", „tom vpravo" a „tom největším".

Průlom přišel tehdy, kdy tým vedený geofyzikem dr. Williamem Sagerem z Houstonské univerzity podrobně analyzoval seismická data. Odrazy vln procházejících horninami odhalily něco, co na běžných batymetrických mapách prostě není vidět: nepřerušené lávové toky propojující všechna tři „pahorky" v jeden celistvý celek.

Tamu Massif zaujímá plochu přibližně 120 tisíc čtverečních mil – zhruba tolik, co celý americký stát Nové Mexiko. Žádný jiný dosud známý vulkán na Zemi se ani nepřibližuje takovým rozměrům.

Pro geology je to přesvědčivý důkaz, že se nejedná o sopečné pole tvořené mnoha různými erupčními centry, nýbrž o jediný, nesmírně mocný štítový vulkán fungující jako jeden integrovaný systém.

Skrytý dva kilometry pod hladinou oceánu

Tamu Massif vůbec nepřipomíná klasickou strmou kuželovitou horu, jakou si představujeme při pohledu na havajské sopky nebo fotografie Etny. Jde o rozlehlou a velmi plochou kupoli, jejíž svahy jsou tak mírné, že při pohybu po nich by člověk jen stěží uhádl, kterým směrem se terén vlastně svažuje.

Rozdíl v měřítku je přímo ohromující: Tamu Massif zabírá téměř 60krát větší plochu než Mauna Loa, která byla dosud považována za největší aktivní vulkán naší planety. Celá struktura leží přitom tak hluboko, že i největší oceánské vlny jsou nad jejím vrcholem jen tenkou vrstvou vody.

Vulkán soupeřící s marsovskými giganty

Rozměry Tamu Massif se natolik vymykají typickýmozemským útvarům, že vědci jej nesrovnávají s ostatními vulkány na Zemi, ale spíše s Olympus Mons na Marsu. To je největší dosud známý vulkán v celé sluneční soustavě, který převyšuje Mount Everest téměř trojnásobně.

Z geologického pohledu má toto srovnání smysl, protože oba útvary sdílejí několik klíčových rysů:

• obrovská plocha zaujímaná jediným štítovým vulkánem,
• velmi mírné sklony svahů – připomínající spíše dlouhý pozvolný nájezd než horu,
• vznik z extrémně velkých objemů magmatu vytékajícího z jednoho dominantního zdroje.

Podle datování hornin se Tamu Massif zformoval přibližně před 145 miliony let, v období rané křídy. V geologickém měřítku jde o poměrně náhlou epizodu: gigant se „postavil" v relativně krátkém časovém úseku a poté magmatická činnost v této oblasti poměrně rychle ustala.

Tak masivní, ale přitom relativně krátký impulz magmatu z hlubokého zemského pláště dává vědcům vzácnou příležitost sledovat, jak dokáže jediná extrémní událost proměnit celé části mořského dna.

Proč Tamu Massif tak dlouho zůstával ve stínu

Možná překvapí, že největší vulkán planety se dostal na přední stránky vědeckých časopisů teprve nedávno. Ve skutečnosti jde o logický důsledek hned několika okolností.

Náročný terén a zavádějící tvar

Oblast, kde se Tamu Massif nachází, je hlubokým Tichým oceánem – místem vyžadujícím nákladnou a komplikovanou logistiku. Každá výzkumná expedice znamená týdny plavby a nasazení specializovaných lodí vybavených sonarem, seismickým zařízením a schopností spouštět přístroje několik kilometrů do hloubky.

Svůj díl viny nesla i samotná podoba vulkánu. Tamu Massif je natolik plochý, že na prvních mapách vypadal jako několik mírných hrbolů na mořském dně, oddělených nepatrnými prohlubněmi. Taková data bylo snadné interpretovat jako několik samostatných erupčních center, nikoli jako jedinou celistvou strukturu.

Seismické „prosvícení" mořského dna

Teprve moderní seismické techniky přinesly ostrý obraz nitra této části zemské kůry. Skrze mořské dno se vysílají vlny, které se odrážejí od jednotlivých vrstev hornin a vracejí se zpět k čidlům. Analýza zpoždění a tvaru těchto signálů umožňuje sestavit trojrozměrný model pradávných lávových toků.

V případě Tamu Massif se ukázalo, že tytéž lavové série se táhnou nepřerušeně na obrovské vzdálenosti, což svědčí o jediném magmatickém systému. Takový obraz lze jen těžko sladit s představou tří nezávislých vulkánů, a proto tým navrhl nové vysvětlení: vše, co bylo dříve rozděleno na tři části, je ve skutečnosti jediný štítový supervulkán.

Co nám tento gigant říká o zemském nitru

Tak mohutná struktura nemohla vzniknout z několika běžných erupcí. Vědci předpokládají, že pod Tamu Massif v minulosti pracoval mimořádně výkonný magmatický „motor" napájený horkým zemským pláštěm. Takové epizody bývají spojovány s tzv. velkými magmatickými provinciemi – obdobími, kdy se z nitra planety na povrch vyvalí kolosální množství lávy.

Rozsáhlé čedičové výlevy na pevninách obvykle zanechávají obsáhlé skalní pokryvy a bývají dávány do souvislosti s globálními klimatickými změnami, a dokonce i s hromadnými vymíráními. Tamu Massif představuje podobný jev, jen schovaný pod vodami Tichého oceánu a zachovaný jako mocný balík čedičů v oceánské kůře.

Pochopení toho, jak tento vulkán vznikl, pomáhá lépe číst historii Země – od dynamiky pláště až po reakce atmosféry a oceánů na velké vulkanické epizody.

Co z toho může plynout pro budoucí výzkum

Tamu Massif je sice již neaktivní, avšak stále skrývá obrovské množství dat. Každý nový vrt nebo magnetické měření v této oblasti může upřesnit rychlost narůstání lávy, složení magmatu nebo podmínky na mořském dně před 145 miliony let. To pak umožňuje přesněji kalibrovat modely prehistorického klimatu i simulace pohybu tektonických desek.

Pro běžného čtenáře je možná nejzajímavější skutečnost, že tak obrovská struktura dnes prakticky nijak přímo neovlivňuje lidský život – nevybuchuje, nevyvolává tsunami ani nekouří jako Etna. Její role spočívá spíše v tom, že nám připomíná, jak dynamická naše planeta byla a stále je, i když se většina procesů odehrává potichu, ve tmě pod několika kilometry vody a desítkami kilometrů hornin.

Stojí za zmínku také to, že Tamu Massif nemusí být jediným takovým kolosem. Jiné části světových oceánů jsou dosud prozkoumány ještě méně. Pokud se podobné struktury skrývají i v Atlantiku nebo v hlubinách jižního Tichého oceánu, geologické mapy Země se v budoucnu mohou proměnit neméně výrazně než po objevení tohoto jediného, dosud největšího vulkanického giganta.