Tajemný objev pod větrnou farmou
Pahorek Dornberg v oblasti Harz byl odborníkům znám jako místo s bohatou historií. Nikdo však netušil, co se skrývá přímo uprostřed dávného pohřebiště – úzký tunel, který tam někdo ve středověku záměrně vytesal. Na několika málo metrech čtverečních se tak setkávají tisíce let lidských dějin.
Záchranný archeologický výzkum před stavbou
Vše začalo jako standardní záchranný archeologický průzkum před plánovanou výstavbou větrného parku v centrální části Německa, v okrese Harz. Týmy archeologů obvykle v takových případech očekávají fragmenty starých sídlišť nebo ojedinělé hroby. Tentokrát na ně čekalo něco podstatně záhadnějšího.
Zpočátku badatelé zaregistrovali úzkou protáhlou jámu o délce přibližně dvou metrů, zakrytou masivní kamennou deskou. Všechno nasvědčovalo tomu, že jde o typickou hrobovou konstrukci z doby kamenné. Jakmile ji však začali opatrně odkrývat, obraz se začal měnit.
Místo očekávané hrobové komory se půda propadala stále hlouběji. Profil výkopu postupně odhaloval, že pod povrchem se skrývá soustava chodeb. Teprve po pečlivém očištění stěn bylo zřejmé, že nejde o přirozené pukliny ve skále, ale o záměrně vytesenou podzemní strukturu.
Tunel se ukázal být typickým příkladem takzvaného Erdstallu – lidskou rukou vytesaného systému úzkých podzemních chodeb s malými rozšířeními připomínajícími komůrky.
Co jsou záhadné Erdstally?
Erdstally představují poměrně záhadnou skupinu objektů, známých především z území dnešního Německa, Rakouska a České republiky. Nejčastěji jsou datovány do pozdního středověku. Spojuje je několik charakteristických rysů: velmi úzké průchody, nízké stropy, žádný pohodlný vstup a téměř úplná absence předmětů, které by jednoznačně prozrazovaly jejich účel.
Nově identifikovaný tunel v Harzu do tohoto schématu přesně zapadá. Archeologové popisují následující znaky:
- úzké, místy téměř dusivé průchody
- malá rozšíření v podobě „pokojíků" v hloubi chodby
- záměrně opracované kameny zpevňující stěny
- žádné stopy trvalého užívání – žádný popel, ohniště ani silnější vrstvy odpadu
Stáří objektu určily především fragmenty keramiky z pozdního středověku nalezené v zásypu. Materiál sám o sobě není nijak výjimečný, ale postačuje k tomu, aby datování posunul z doby kamenné do výrazně mladšího období.
Pahorek využívaný po dobu 6 tisíc let
Nejpozoruhodnější je kontext, v němž tunel vznikl. Dornberg dlouhodobě přitahoval pozornost archeologů jako lokalita s mimořádně dlouhou kontinuitou osídlení. Výzkumy v okolí prokázaly, že toto nevelké vyvýšení sloužilo jako pohřebiště již přibližně 4 tisíce let před naším letopočtem.
V rámci pahorku byly dosud identifikovány tyto archeologické vrstvy:
| Období | Typ nálezů | Odhadované stáří |
|---|---|---|
| Raný neolit | příkopy spojené s kulturou Baalberge | přibližně 6 000 let |
| Pozdní neolit | jednotlivé kosterní hroby | přibližně 4 500–4 000 let |
| Doba bronzová | pozůstatky mohyly | přibližně 3 000–3 500 let |
| Středověk | podzemní tunel typu Erdstall | přibližně 600–800 let |
Tak hustá „vrstvovitost času" na jednom pahorku je skutečnou raritou. Místo sloužilo k pohřbívání zemřelých napříč kulturami a epochami, přesto se sem lidé znovu a znovu vraceli.
Proč někdo vykopal tunel v dávném pohřebišti?
Archeologové zatím nemají jednoznačnou odpověď na otázku, k čemu tunel sloužil. Odborníci zvažují dvě nejpravděpodobnější vysvětlení.
Úkryt v době ohrožení
Soustava úzkých chodeb mohla sloužit jako úkryt při nájezdech nebo lokálních konfliktech. Pahorek s výraznými náspy, příkopy a starými mohylami sám o sobě tvořil přirozeně defensivní bod v krajině. Obyvatelé blízké osady toto místo dobře znali a v dobách nebezpečí mohli podzemní prostory využívat jako úkryt.
Takový scénář by vysvětloval, proč je nálezů tak málo. Pokud chodby sloužily krátkodobě a jen ve výjimečných situacích, nebylo v nich kdy nahromadit předměty každodenní potřeby. Úzké průchody navíc ztěžovaly přístup útočníkům a zároveň poskytovaly prostor pro ukrytí menší skupiny lidí.
Místo rituálních praktik
Druhá hypotéza předpokládá, že tunel byl spjat s obřady, možná zakořeněnými v místní tradici pamatující dávné pohřebiště. Samotná přítomnost velmi starých hrobů v krajině mohla dodávat pahorku zvláštní auru – místa na pomezí, spojujícího přítomnost s dávnou minulostí.
Podzemní průchod záměrně vybudovaný v oblasti spojené se zemřelými mohl plnit roli symbolické cesty přechodu – třeba v rámci lokálních rituálů spojených s uctíváním předků, nemocí nebo úrodou.
Zatím chybí jednoznačné stopy ohně, ohnišť nebo votivních depozitů. V tak úzkých strukturách však nelze očekávat velké množství nálezů. Podrobné analýzy mikrostop – například dřevěného uhlí a pylových zrn – mohou v budoucnu přinést nové poznatky.
Jak se zkoumají tak těsné konstrukce
Práce archeologů v podzemních chodbách tohoto typu není nic pohodlného. Na mnoha místech se dospělý člověk sotva protlačí, někde je nutné plazit se po zemi. Z bezpečnostních důvodů se část výzkumu provádí nepřímými metodami.
Na lokalitě v Harzu se využívají mimo jiné tyto techniky:
- laserové skenování interiéru chodeb pro vytvoření přesného 3D modelu
- fotogrametrie – spojování mnoha snímků do jedné digitální rekonstrukce
- odběr vzorků sedimentů z podlah a stěn pro laboratorní analýzy
- jemné odkrývání vstupu a výstupu za účelem čtení jednotlivých fází zasypávání
Díky těmto technologiím mohou vědci nový tunel srovnat s ostatními známými Erdstallovými objekty a zjistit, zda odpovídá typickému vzorci, nebo zda vykazuje rysy specifické pro oblast Harzu.
Co nám tento objev říká o vztahu lidí k místům paměti
Případ pahorku Dornberg názorně ukazuje, jak lidé v různých epochách opakovaně využívali tatáž místa v krajině. Náspy, příkopy, staré mohyly a charakteristická vyvýšeniny snadno zůstávají v kolektivní paměti. I když původní smysl takového místa upadne v zapomnění, stále působí „jinak" než okolní terén.
Dnešní člověk si pohřebiště spojuje s prostorem, který se nenarušuje. V dějinách to však bývalo jinak. Staré hroby byly mnohokrát přestavovány a znovu využívány, přičemž vzpomínka na první pohřbené postupně mizela. Středověcí obyvatelé Harzu možná věděli, že na pahorku se kdysi pochovávalo, ale nemuseli si již pamatovat, kdo tam leží ani jaké měli tyto kultury zvyky.
Pro badatele jde o jedinečnou příležitost sledovat vztah mezi po sobě jdoucími generacemi uživatelů téhož prostoru. Analýza keramiky, stop po nástrojích na stěnách chodby a způsobu jejího zasypání může odhalit, kdy přesně objekt vznikl, jak dlouho byl využíván a za jakých okolností na něj lidé zapomněli.
Taková naleziště zároveň připomínají, že rozhodnutí přijímaná dnes – jako výstavba větrné farmy – vstupují do dialogu s velmi vzdálenou minulostí. Než moderní turbíny vyrostou na pahorku Dornberg, snaží se archeologové vytěžit ze země co nejvíce informací. Pro investora jde o nepříjemné zdržení, pro vědu je to neopakovatelná šance lépe pochopit, jak se na relativně malém prostoru odvíjely lidské osudy po posledních šest tisíc let.
