Proč vůbec mluvíme se zvířaty jako s lidmi
Někteří majitelé psů jen hodí míček a jdou dál. Jiní vedou se svým mazlíčkem půlhodinové monology o práci, o životě, o tom, jak byl den. Zní to povědomě?
Psychologové se stále důkladněji zabývají lidmi, kteří se ke svým zvířatům chovají jako ke skutečným společníkům. Ukazuje se, že za tím „povídáním si se psem" nebo kočkou stojí konkrétní rysy osobnosti – a překvapivě často jsou to rysy velmi příznivé.
Většina majitelů zvířat si samozřejmě žádné iluze nedělá. Pes za ně daňové přiznání nevyplní a kočka neporadí v pracovních záležitostech. A přesto s nimi mluvíme jako s blízkými: vyprávíme jim o svém dni, stěžujeme si, žertujeme, omlouváme se za špatnou náladu.
Psychologie v tomto chování vidí formu vztahu. Když mluvíme se zvířetem, regulujeme vlastní emoce, budujeme pouto a trénujeme schopnost vcítit se do někoho, kdo neodpovídá slovy, ale reaguje tělem a chováním.
Lidé, kteří se svými zvířaty pravidelně hovoří, mívají soubor vlastností, jenž podporuje hluboké a stabilní vztahy – jak s lidmi, tak se svými mazlíčky.
1. Silný talent pro budování blízkých vztahů
Lidé, kteří přirozeně promlouvají ke psovi nebo kočce, bývají výjimeční v tom, jak „čtou" vztahy kolem sebe. Snáze vnímají, co je spojuje s ostatními bytostmi – nejen s lidmi, ale také se zvířaty a prostředím.
Jde o osoby, které zachytí i ty nejjemnější signály: pohled zvířete, způsob vrtění ocasem, napětí v těle. Dokážou na tyto signály reagovat gestem, tónem hlasu nebo pouhou přítomností. Taková vnímavost se pak přirozeně projevuje i v mezilidských vztazích – s partnerem, dětmi nebo kolegy.
Pokud máš pocit, že se svým mazlíčkem „rozumíš beze slov", je velmi pravděpodobné, že stejně snadno budoješ a udržuješ vazby i ve svém společenském životě.
2. Nadprůměrná emoční inteligence
Rozhovory se zvířetem jsou v praxi každodenním tréninkem emocí. Člověk musí pojmenovat svůj vlastní stav, všimnout si nálady mazlíčka a přizpůsobit se mu. To je přesný recept na rozvíjení emoční inteligence.
Lidé, kteří se zvířaty hovoří jako s lidmi, zpravidla:
- rychleji rozpoznávají, co právě cítí – hněv, smutek, úlevu nebo vděčnost,
- lépe regulují své emoční reakce v náročných situacích,
- projevují větší empatii vůči ostatním lidem ve svém okolí,
- přirozeněji navazují důvěru v mezilidské komunikaci.
Schopnost komunikovat s tím, kdo ti neodpoví slovy, vyžaduje mimořádnou citlivost a trpělivost. A právě tyto vlastnosti se pak výrazně promítají do kvality všech ostatních vztahů v životě.
Co nám to říká o nás samotných
Mluvit se zvířetem není žádná výstřednost ani známka naivity. Naopak – psychologové to považují za přirozený projev sociálních a emočních schopností, které jsou u člověka hluboce zakořeněné.
Zvířata jsou ideálními společníky pro zpracování emocí právě proto, že nesoudí, nepřerušují a nereagují slovy. Vytvářejí bezpečný prostor, kde se člověk může vyjádřit zcela otevřeně.
Takže pokud si příště všimneš, že svému psu vyprávíš o svém dni nebo kočce vysvětluješ, proč jsi dnes podrážděný – nemusíš se za to stydět. Psychologie říká, že je to spíše důvod ke spokojenosti.
