Psycholožka prozrazuje, jak skutečně zvýšit spokojenost s každodenním životem

Co vlastně štěstí znamená z pohledu psychologie

Stále více lidí má pocit, že by jejich život „mohl být lepší", ale neví, kde začít. Psycholožka a koučka Nanni Glück vysvětluje, že pocit štěstí není výhra v loterii ani dar osudu. Je to stav, který si postupně budujeme vlastními rozhodnutími, zvyky a způsobem, jakým nahlížíme na každodenní realitu.

V němčině, odkud Nanni Glück pochází, má slovo „štěstí" dva různé významy: jednak „mít štěstí" jako náhodu, jednak „být šťastný" jako vnitřní stav. Toto jazykové splývání snadno vede k přesvědčení, že nad vlastní spokojeností nemáme prakticky žádnou kontrolu, protože závisí čistě na náhodě.

Psychologie to však vidí jinak. Odborníci hovoří spíše o „subjektivním pocitu životní spokojenosti" – něčem podstatně stabilnějším, než je krátkodobá euforie po povýšení, novém vztahu nebo povedené dovolené.

Pocit životní spokojenosti není jednorázový emoční vrchol, ale klidné, dlouhodobé „v zásadě se mi daří dobře".

Být neustále v euforii prostě není možné. Co ale možné je, to je mít obecný pocit: „Můj život má smysl, většina dní je v pořádku, i když někdy bývá těžko." A právě to – podle psycholožky – dokážeme z velké části sami ovlivnit.

Past „jakmile… pak budu šťastný"

Mnoho lidí spojuje svou spokojenost především s vnějšími událostmi. Typické myšlení zní: „Až změním práci, až najdu partnera, až konečně odejdu do důchodu – teprve tehdy si oddechnu a budu šťastný." Nanni Glück to nazývá „pastí jestliže–pak".

Výsledkem je, že štěstí neustále odsouváme do nekonečna. Vždy se musí stát ještě něco dalšího, ještě jeden krok, než si vůbec dovolíme cítit se dobře tam, kde právě jsme.

Důsledek je snadno předvídatelný: nekonečné čekání, život v režimu „později" a pocit, že současná realita je jen chodbou k lepšímu životu, který nikdy nepřichází.

Jaké podmínky jsou nezbytné pro skutečnou spokojenost

Psycholožka si rozhodně neidealizuje skutečnost. Zdůrazňuje, že pocit štěstí neexistuje ve vzduchoprázdnu. Existují určité základy, bez nichž se o vnitřní pohodě těžko hovoří.

Teprve když tyto základy jakž takž fungují, vyvstává otázka: co ještě mohu udělat, abych žil více po svém, využíval své silné stránky a nacházel smysl v tom, co dělám.

Změna perspektivy: od „co mi chybí" k „co už mám"

Jedním z klíčových bodů, o nichž psycholožka hovoří, je přesun pozornosti. Místo neustálého soustředění na nedostatky vybízí ke dvěma jednoduchým otázkám:

• Za co jsem dnes skutečně vděčný?
• Co v mém životě je už teď dostatečně dobré – i kdyby to nebylo dokonalé?

Nejde o naivní přesvědčování sebe sama, že je všechno skvělé. Jde o vyváženější obraz reality. Když záměrně pozorujeme to, co funguje, zpravidla zjistíme, že vůbec nezačínáme od nuly – máme vztahy, dovednosti, zkušenosti a malé zdroje radosti.

Přesunutí pohledu od nedostatků k vlastním zdrojům snižuje napětí a přináší pocit, že už teď máme v sobě hodně z toho, co potřebujeme ke klidnějšímu životu.

Někomu může takovýto „trénink vděčnosti" znít banálně. Výzkumy nicméně ukazují, že pravidelné všímání si i drobných pozitivních momentů dne snižuje hladinu stresu a podporuje laskavější vztah k sobě samému.

Jednoduché experimenty, které posilují každodenní radost

Nanni Glück doporučuje nepojímat práci na štěstí jako těžkopádný projekt, ale spíše jako sérii malých pokusů, které lze snadno začlenit do běžného dne.

Vraťte se k tělu a smyslům

Psycholožka zdůrazňuje, že v okamžicích, kdy jsme skutečně tady a teď – nikoli ponořeni do telefonu nebo do vlastních myšlenek – je snazší vnímat živou energii, ne jen únavu.

• Krátká osvěžující koupel nebo rychlá studená sprcha ráno
• Procházka naboso po trávě, písku nebo koberci doma
• Několik minut vědomého pohybu: protažení, poklusání, tanec při jedné písničce

Silnější smyslový podnět, i ten nejjednodušší, pomáhá přerušit automatický režim fungování a znovu vnímat vlastní tělo, dech i přítomný okamžik.

Narušujte rutinu drobnými změnami

Pocit životní energie roste také tehdy, když děláme věci alespoň trochu jinak než obvykle. Nejde hned o vyhazování práce, ale o malé odchylky od zaběhnutého schématu:

• Zvolte jinou trasu do práce nebo do obchodu
• Změňte pořadí ranních činností
• Věnujte jeden večer principu „dvakrát vlevo, jednou vpravo" a sledujte, kam vás to při procházce městem zavede

Mozek má rád novost. Když děláme věci trochu jinak, probouzí se zvídavost, objevují se malé dávky pozitivních emocí a mizí pocit „dalšího naprosto stejného dne".

Dopřejte si trochu zábavy

Dalším prvkem je prostá radost z toho, být chvíli trochu neserióznější. Psycholožka připomíná, že při hře se náš mozek snadněji učí a vytváří nová propojení – jde o čistou neuroplasticitu v praxi.

Nemusíte mít děti, abyste si to mohli dovolit. Stačí:

• Kreslit bez cíle, čmárat po papíru jako školák během hodiny
• Zahrát si jednoduchou deskovku nebo karetní hru
• Vymyslet si s někým blízkým mini-výzvu, například „pět minut mluvíme jen v otázkách"

Takovéto maličkosti uvolňují a zároveň učí pružněji reagovat na každodenní stres.

Lze být spokojený, když se ve světě děje tolik věcí?

Mnozí lidé dnes mají v pozadí mysli pocit, že žijeme v době „mnohočetných krizí": ozbrojené konflikty, klimatické změny, hospodářská nejistota. Objevuje se vnitřní otázka: „Mám vůbec právo cítit se dobře, když se v pozadí dějí tak těžké věci?"

Nanni Glück to popisuje jako výzvu spojenou s tolerancí protikladů. Dvě věci mohou existovat vedle sebe: vědomí utrpení a úzkost z budoucnosti – a zároveň malé, osobní chvíle radosti nebo úlevy.

Vzdání se vlastní spokojenosti nepomáhá zmenšit problémy světa, ale bere nám energii potřebnou k tomu, abychom skutečně jednali tam, kde máme vliv.

Když jsme chronicky ve stresu, přetíženi informacemi a neustálým neklidem, přepínáme do reaktivního režimu naslepo. Je obtížnější přicházet s kreativními nápady, projevovat empatii a mít i jen obyčejnou trpělivost s druhými.

Pečovat o sebe neznamená být egoistou

Psycholožka zdůrazňuje, že péče o vlastní zdroje nestojí v protikladu k citlivosti vůči problémům okolí. Právě naopak – chceme-li podporovat druhé, smysluplně reagovat na krize a hledat řešení, potřebujeme k tomu psychickou i fyzickou sílu.

Může to znamenat velmi konkrétní kroky: omezení času stráveného na zpravodajských serverech, zavedení pravidelné doby spánku, péče alespoň o jeden blízký vztah, v němž lze otevřeně mluvit o obavách i snech.

Utlumení vlastního emočního života z pocitu viny neudělá svět lepším. Spíše rozšiřuje řady vyčerpaných a rezignovaných lidí, jimž se těžko hýbe kupředu i v malých, lokálních věcech.

Štěstí jako přátelský vztah s vlastním životem

Nanni Glück upozorňuje, že cílem není věčné nadšení ani předstírání, že je vše v pořádku. Jde spíše o jakési přátelství s vlastním životem: přijetí faktu, že budou krize, nuda i ztráty – a přesto se lze ve vlastní kůži celkově cítit dobře.

Tento přístup ponechává prostor pro ambice a rozvoj, ale neváže smysl života na další a další úspěchy. Zároveň učí, že mnoho nástrojů máme již po ruce: způsob, jakým interpretujeme události, drobné rituály v průběhu dne, způsob, jakým k sobě v myšlenkách mluvíme.

Pro ty, kdo chtějí začít od něčeho jednoduchého, může být dobrým začátkem týdenní experiment: každý večer si zapsat tři věci, které se alespoň trochu povedly nebo přinesly závan spokojenosti. Po několika dnech bývá vidět, že vedle starostí existují i kousky dne nesoucí tichou radost.

Postupem času se takovéto drobné praktiky skládají v nové návyky. A právě ony – podle psychologů – rozhodují o tom, zda se náš každodenní život bude podobat nekonečnému závodu, nebo spíše cestě, na níž i přes zatáčky dokážeme čas od času říct: „Ano, s tímto životem jsem zajedno."