Proč vůbec mluvíme se zvířaty jako s lidmi
Někteří majitelé psů jen hodí míček a jdou dál. Jiní vedou se svým mazlíčkem půlhodinové monology o práci, vztazích i každodenních starostech. Zní to povědomě?
Psychologové se stále pozorněji zaměřují na lidi, kteří ke svým zvířatům přistupují jako k plnohodnotným společníkům. Ukazuje se přitom, že za tímto „povídáním se psem" stojí velmi konkrétní osobnostní rysy – a často překvapivě pozitivní.
Většina majitelů zvířat si samozřejmě žádné iluze nedělá. Pes za ně daňové přiznání nevyplní a kočka kariérní rady nedá. A přesto s nimi mluvíme jako s blízkými – vyprávíme jim o svém dni, stěžujeme si, žertujeme, omlouváme se za špatnou náladu.
Psychologie takové chování považuje za plnohodnotnou formu vztahu. Mluvením ke zvířeti regulujeme vlastní emoce, budujeme pouto a trénujeme schopnost vcítit se do někoho, kdo neodpovídá slovy, ale tělem a chováním.
Lidé, kteří se svými zvířaty pravidelně hovoří, často disponují souborem vlastností, jež podporují hluboké a stabilní vztahy – jak se zvířaty, tak s ostatními lidmi.
1. Výjimečný talent pro budování blízkých vztahů
Lidé, kteří přirozeně promlouvají ke psovi nebo kočce, bývají velmi zdatní ve „čtení" vztahů. Snáze vnímají, co je spojuje s ostatními bytostmi – nejen s lidmi, ale i se zvířaty a světem kolem sebe.
Jsou to osoby, které zachytí i ty nejjemnější signály: pohled zvířete, způsob vrtění ocasem, napětí v těle. Dokážou na tyto signály reagovat gestem, tónem hlasu nebo prostou přítomností. Taková pozornost se pak přirozeně přenáší i do lidských vztahů – s partnerem, dětmi nebo kolegy v práci.
Máš pocit, že se svým mazlíčkem „rozumíš beze slov"? Je velmi pravděpodobné, že stejně obratně buduješ a udržuješ vztahy i ve svém společenském životě.
2. Nadprůměrná emoční inteligence
Rozhovory se zvířetem jsou v praxi každodenním tréninkem emocí. Člověk musí pojmenovat svůj vlastní stav, všímat si nálady mazlíčka a přizpůsobit se mu. Jde o přirozený scénář pro rozvoj emoční inteligence.
Lidé, kteří hovoří se zvířaty jako s lidmi, zpravidla:
- rychleji rozpoznávají, co právě cítí – hněv, smutek, úlevu nebo vděčnost,
- lépe chápou emocionální potřeby druhých a intuitivně na ně reagují,
- snáze zvládají náročné situace, protože mají cvičenou schopnost seberegulace,
- přistupují ke konfliktům s větší mírou empatie a trpělivosti.
Co to celé vlastně znamená?
Povídání si se psem nebo kočkou rozhodně není známkou výstřednosti ani samoty. Naopak – psychologie to vnímá jako přirozený projev otevřenosti, empatie a schopnosti navazovat hluboké vztahy.
Takže až příště budeš svému psovi vyprávět, jak ti byl náročný ten den v práci, věz jedno: vypovídáš tím mnohem víc o svých silných stránkách, než by se na první pohled mohlo zdát.
