Pod dnem Tichého oceánu se skrývá gigantický vulkán větší než Mauna Loa

Největší samostatný vulkán na Zemi vůbec nevypadá jako vulkán

Hluboko pod hladinou oceánu narazili vědci na strukturu tak obrovskou, že zcela mění dosavadní pohled na stavbu naší planety. Na odlehlé podmořské planině, více než tisíc mil východně od Japonska, leží gigantický vulkán, který po léta předstíral, že jde o několik oddělených hor.

Vědci nyní prokázali, že jde o jediný, kolosální útvar – a zároveň největší známý vulkán na celé planetě. Jmenuje se Tamu Massif a je součástí podmořského vyvýšeniny zvané Shatsky Rise.

Po dlouhou dobu vědci na mapách rozlišovali tři oddělená vyvýšení a považovali je za samostatné struktury. Žádné z nich přitom nemělo ani oficiální název – výzkumníci o nich žertovně mluvili jako o „té nalevo", „té napravo" a „té největší".

Průlom přišel, když tým vedený geofyzikem dr. Williamem Sagerem z Houstonské univerzity podrobně analyzoval seismická data. Odrazy vln procházejících horninami odhalily něco, co jednoduché batymetrické mapy vůbec neukazovaly: nepřetržité toky lávy propojující všechna tři „kopce" v jeden celistvý celek.

Tamu Massif zaujímá plochu přibližně 120 tisíc čtverečních mil – zhruba tolik, co celý americký stát Nové Mexiko. Žádný jiný známý vulkán na Zemi se této rozloze ani nepřibližuje.

Pro geology je to přesvědčivý argument, že nejde o vulkanické pole složené z mnoha erupcích center, nýbrž o jediný, mohutný štítový vulkán fungující jako integrovaný systém.

Skrytý dva kilometry pod mořskou hladinou

Tamu Massif vůbec nepřipomíná klasickou, strmou kuželovitou horu, jakou si spojujeme s Havají nebo Etnou. Je to rozlehlá, velmi plochá kupole, jejíž svahy jsou tak mírné, že by člověk stojící na jejich povrchu jen stěží poznal, kterým směrem se terén sklání.

Rozdíl v měřítku je ohromující: Tamu Massif zabírá téměř 60krát větší plochu než Mauna Loa, která byla dosud považována za největší aktivní vulkán naší planety. Celá struktura leží natolik hluboko, že i ty nejvyšší oceánské vlny jsou nad jejím vrcholem jen tenkou vrstvou vody.

Vulkán soupeřící s marskými giganty

Rozměry Tamu Massifu se natolik vymykají typickým zemským útvarům, že vědci jej nesrovnávají ani tak s jinými pozemskými vulkány, ale spíše s Olympus Mons na Marsu. To je největší známý vulkán ve Sluneční soustavě, téměř třikrát vyšší než Mount Everest.

Z geologického hlediska má toto srovnání smysl, protože oba útvary sdílejí několik zásadních rysů:

• obrovská plocha zaujatá jediným štítovým vulkánem,
• velmi mírný sklon svahů – připomíná spíše dlouhé stoupání než horu,
• vznik z mimořádně velkých objemů magmatu vytékajícího z jednoho dominantního zdroje.

Podle datování hornin se Tamu Massif zformoval přibližně před 145 miliony let, v období rané křídy. V geologickém měřítku jde o relativně náhlou epizodu: gigant se „sestavil" v poměrně krátkém časovém úseku, načež magmatická aktivita v této oblasti poměrně rychle ustala.

Takový masivní, ale relativně krátký impuls magmatu z hlubokého zemského pláště dává vědcům vzácnou příležitost sledovat, jak jediná extrémní událost dokáže proměnit celé části oceánského dna.

Proč Tamu Massif tak dlouho zůstával ve stínu

Mohlo by se zdát překvapivé, že největší vulkán planety se na přední stránky vědeckých časopisů dostal teprve nedávno. Ve skutečnosti je to logický důsledek několika vzájemně se prolínajících faktorů.

Náročný terén a klamavý tvar

Oblast, kde Tamu Massif leží, je hlubokým Tichým oceánem – místem vyžadujícím nákladnou a složitou logistiku. Každá výzkumná expedice znamená týdny plavby a nasazení specializovaných lodí se sonarovým a seismickým vybavením schopným spouštět přístroje několik kilometrů do hloubky.

Samotný tvar vulkánu navíc záměnu přímo svádí. Tamu Massif je tak plochý, že na prvních mapách vypadal jako několik mírných hrbů na oceánském dně oddělených drobnými prohlubněmi. Taková data bylo snadné interpretovat jako několik samostatných erupcích center, nikoli jako jednu celistvou strukturu.

Seismické „rentgenování" oceánského dna

Teprve moderní seismické techniky přinesly ostrý obraz vnitřní stavby této části zemské kůry. Vlny vysílané skrze oceánské dno se odrážejí od jednotlivých vrstev hornin a vracejí se zpět k čidlům. Analýza zpoždění a tvaru těchto signálů umožňuje sestavit trojrozměrný model pradávných toků lávy.

V případě Tamu Massifu se ukázalo, že tytéž lavové série se nepřerušeně táhnou na obrovské vzdálenosti, což ukazuje na jediný magmatický systém. Tento obraz se nedá sladit s představou tří nezávislých vulkánů, a proto tým navrhl nové vysvětlení: vše, co bylo dříve děleno na tři části, je jediný superstítový vulkán.

Co nám tento gigant říká o zemském nitru

Tak obrovská struktura nemohla vzniknout z několika běžných erupcí. Vědci předpokládají, že pod Tamu Massifem v minulosti pracoval mimořádně výkonný magmatický „motor" napájený horkým zemským pláštěm. Takové epizody se obvykle spojují s tzv. velkými magmatickými provinciemi – obdobími, kdy se z nitra planety na povrch vyvalí kolosální množství lávy.

Mohutné bazaltové výlevy na pevninách po sobě zpravidla zanechávají rozsáhlé příkrovy hornin a bývají spojovány s globálními klimatickými změnami, ba i s hromadnými vymíráními. Tamu Massif představuje analogický jev, jen skrytý pod vodami Tichého oceánu a zachovaný jako silný paket bazaltů v oceánské kůře.

Pochopení toho, jak tento vulkán vznikl, pomáhá lépe číst historii Země – od fungování pláště až po reakce atmosféry a oceánů na velké vulkanické epizody.

Co z toho plyne pro budoucí výzkum

Tamu Massif je sice již neaktivní, ale stále skrývá obrovské množství dat. Každý nový vrt nebo magnetické měření v této oblasti může upřesnit rychlost narůstání lávy, složení magmatu či podmínky na oceánském dně před 145 miliony let. To zase umožňuje přesněji kalibrovat modely prehistorického klimatu a simulace pohybů tektonických desek.

Pro běžného čtenáře je možná nejzajímavější to, že tak obrovská struktura dnes prakticky nijak přímo neovlivňuje lidský život – nevybuchuje, nevyvolává tsunami, nekouří jako Etna. Její role spočívá spíše v tom, že nám připomíná, jak dynamická naše planeta byla a stále je, i když se většina procesů odehrává tiše, ve tmě několika kilometrů vody a desítek kilometrů hornin.

Stojí také za zmínku, že Tamu Massif nemusí být jediným takovým kolosem. Jiné části oceánů jsou dosud ještě méně prozkoumány. Pokud se podobné struktury skrývají také v Atlantiku nebo v hlubinách jižního Tichého oceánu, mohly by se geologické mapy Země v budoucnu proměnit neméně zásadně než po odhalení tohoto dosud největšího vulkanického giganta.