Žáby, ptáci, cvrčci… a my
Nová studie provedená na tisících lidí naznačuje, že podobné zvuky přitahují jak lidi, tak zvířata. Výsledky jsou překvapivě konzistentní s tím, co Darwin tušil už před více než půldruhým stoletím.
Vědci analyzovali reakce více než 4 000 internetových uživatelů na zpěv různých živočišných druhů a porovnali je s tím, jak na tytéž zvuky reagují samotná zvířata. Závěr je jasný: náš „hudební vkus" možná sahá daleko hlouběji, než jsou hranice jednotlivých druhů.
Darwin to předpověděl před více než 150 lety
Již v 19. století Charles Darwin psal, že zvířata – podobně jako lidé – mají určitý smysl pro krásu. Naznačoval, že samice mnoha druhů si nevybírají partnery jen podle síly nebo velikosti, ale také podle toho, jak atraktivně zní jejich zpěv či námluvy. Dlouhou dobu se tato myšlenka považovala spíše za zajímavou hypotézu než za prokázaný fakt.
Teď se konečně objevila rozsáhlá data. Výzkum publikovaný v časopise Science využil jednoduchý, ale geniální nápad: internetový experiment v podobě hry. Účastníci poslouchali dvojice zvířecích nahrávek a označovali, která z nich jim zní příjemněji. Tytéž nahrávky byly předtím testovány na zvířatech v klasických behaviorálních pokusech.
Čím víc daný živočich konkrétní zvuk „měl rád", tím ochotněji ho volili i lidé – a dělali to rychleji, jako by jednali instinktivně.
To znamená, že v našem vnímání toho, co zní dobře, je cosi univerzálnějšího, než jen kultura, módní trendy nebo hudební výchova.
Jak probíhal výzkum se 4 000 účastníky
Mezinárodní výzkumný tým vedený Loganem Jamesem z McGillovy univerzity a Smithsonian Tropical Research Institute sestavil sadu 110 párů nahrávek. Šlo o zpěvy a zvuky 16 různých druhů, mimo jiné:
- žab túngara ze Střední Ameriky,
- zebřiček pestrých (malých zpěvných ptáků),
- různých druhů cvrčků a dalšího hmyzu.
Účastníci navštívili webovou stránku projektu, nasadili sluchátka a v každém páru vybrali nahrávku, která jim „zněla lépe". Nemuseli znát druhy ani chápat účel experimentu – stačilo se řídit vlastním sluchem.
Výzkumníci předtím zjišťovali preference samotných zvířat. Klasický postup vypadal například takto: samici žáby se přehrávaly různé verze samčího zpěvu a měřilo se, ke kterému reproduktoru se ochotněji přibližuje. Podobně lze testovat ptáky nebo hmyz – pozorováním jejich pohybu, délky pobytu na určitém místě nebo intenzity námluv.
Co nás na těchto zvucích tak přitahuje
Klíčovou roli nehrály ani tak konkrétní druhy, jako spíše vlastnosti samotného zvuku. Zvířata a lidé se nejčastěji „shodla" při:
- zvucích s nižší frekvencí (výraznějším basem),
- zpěvech obohacených o různé ozdoby – krátká kliknutí, tryly nebo pulzující vsuvky.
Skvělým příkladem je právě žába túngara. Už od 80. let 20. století je známo, že samice tohoto druhu preferují samce, jejichž „milostný zpěv" obsahuje dodatečné prvky – jakési hluboké zvukové impulzy nebo rychlé vibrace kolem hlavního tónu. Tyto přídavky činí signál komplexnějším a výraznějším oproti ostatním.
Nyní se ukázalo, že lidé reagují téměř identicky: vybírají zpěv s ozdobami jako příjemnější, i když nevědí, že jde o námluvy. Navíc to dělají rychleji – reakční doba se zkracuje, když jejich volba odpovídá preferenci daného druhu.
| Vlastnost zvuku | Reakce zvířat | Reakce lidí |
|---|---|---|
| Nižší frekvence (bas) | Častější volba v námluvcích experimentech | Vyšší hodnocení „příjemnosti" zvuku |
| Ozdoby (tryly, kliknutí, pulsace) | Silnější reakce samic u mnoha druhů | Častější volba v internetové hře |
| Jednoduchý, monotónní signál | Nižší atraktivita | Méně často vnímán jako příjemnější |
Zajímavost: hudební vzdělání účastníků mělo na jejich výběry jen minimální vliv. Hudebníci i „nehudebníci" obecně označovali podobné zvuky za atraktivní. To naznačuje, že zde působí především vrozené sluchové mechanismy, nikoli naučená pravidla harmonie či rytmu.
Co má společného náš sluch s uchem žáby
Vědci vysvětlují shodu preferencí lidí a ostatních druhů společným evolučním dědictvím. Sluchový systém obratlovců funguje na podobných principech: ušní bubínek, receptory ve vnitřním uchu, neurony analyzující frekvenci a rytmus signálu.
Pokud určité vlastnosti zvuku po miliony let pomáhají zvířatům vybrat si partnera nebo uniknout predátorům, není divu, že mozek na ně reaguje specifickým způsobem. Tato stejná „citlivost" se později mohla stát základem lidské hudby.
Vše nasvědčuje tomu, že to, čemu říkáme hudební vkus, vyrůstá z velmi starých principů fungování smyslu sluchu, společných mnoha živočišným druhům.
V praxi to znamená, že když posloucháme oblíbenou píseň s výrazným basem a bohatou melodickou linkou, využíváme tytéž nervové dráhy, které u žáby túngara rozhodují o výběru partnera. Rozdíl spočívá v míře složitosti signálu a kulturním kontextu – základní biologie však bývá překvapivě podobná.
Občanská věda v akci: hra, do které se zapojil celý svět
Autoři studie využili platformu The Music Lab provozovanou Yaleovou univerzitou. Je to místo, kde vědci přeměňují seriózní experimenty v jednoduché online hry. Díky tomu sbírají během krátké doby data od tisíců lidí z různých zemí, místo aby do laboratoře zvali jen hrstku dobrovolníků.
Takový způsob práce přináší několik výhod:
- umožňuje otestovat velmi různorodou skupinu účastníků,
- zkracuje dobu sběru dat z let na měsíce,
- buduje zájem o vědu u běžných uživatelů internetu,
- snižuje náklady na provádění výzkumu.
Díky tomuto projektu se podařilo převést poměrně abstraktní Darwinovu myšlenku na měřitelné výsledky opřené o velký vzorek. Jde o vzácný případ, kdy propracovaná teorie z 19. století obstojí v masovém online testu – a obě části skládačky k sobě překvapivě dobře pasují.
Co nám to říká o hudbě a o nás samých
Pokud naše zvukové preference částečně sdílíme s jinými druhy, vyplývá z toho několik zajímavých závěrů. Zaprvé, hudba nemusí být jen výtvorem kultury, ale také prodloužením biologie. Využívá přirozené sklony našeho sluchového systému – například zálibu v určitých rytmech nebo v kontrastech mezi hlubokými a vysokými tóny.
Zadruhé, pomáhá to pochopit, proč určité prvky hudební kompozice působí téměř na každého. Výrazný bas nás často okamžitě nutí pohybovat se. Rychlé ozdoby ve vokálu nebo nástroji poutají pozornost – podobně jako propracovaný zpěv samce ve světě zvířat.
Objevuje se také praktický rozměr: znalost vrozených akustických preferencí může být užitečná při navrhování výstražných signálů, zvuků v aplikacích, nebo dokonce v terapii. Zvuky lépe přizpůsobené tomu, jak přirozeně zpracováváme informace, si snadněji všimneme a zapamatujeme je.
Co mohou vědci zkoumat dál
Tým stojící za projektem oznamuje, že toto je teprve začátek. Dalším krokem je ověřit, zda podobná shoda mezi lidmi a zvířaty existuje i u jiných smyslů, jako je zrak nebo čich. Pokud ano, ukáže se, že i naše vnímání „hezkého pohledu" nebo „příjemné vůně" se opírá o staré, společné mechanismy.
Důležité je také pamatovat na to, že vedle biologie u nás působí silná vrstva kultury. Skutečnost, že máme určité vrozené preference, neznamená, že všichni máme rádi stejné hudební žánry. Různé styly však využívají podobné ingredience: rytmus, kontrast, napětí a uvolnění. Přesně takové prvky, které dávají zvukům smysl v přírodě už miliony let.
Až vás příště okouzlí zpěv ptáka za oknem nebo rytmické kvákání žab u jezera, zkuste se na to podívat z jiného úhlu. Možná reagujete na tytéž vlastnosti signálu, které někde v tropickém pralese pomáhají zvířatům najít si partnera. A váš oblíbený playlist v telefonu pracuje s velmi podobnými principy – jen v propracovanější, lidské podobě.
