Hora, která proměnila les v poušť
Život na svazích Mount St. Helens prakticky ustal. Několik vědců se proto rozhodlo vyzkoušet neobvyklý experiment. Na území, kde téměř nic nerostlo, vysadili malé podzemní savce. Čekali nanejvýš drobné zlepšení. Místo toho se spustila lavina změn, která trvá už více než čtyři desetiletí a stále překvapuje odborníky.
Erupce Mount St. Helens v květnu roku 1980 patřila k nejničivějším sopečným výbuchům v dějinách USA. Rozsáhlé plochy lesa pohřbila vrstva jalové pemzy a popela. Stromy padly jako sražené zápalky a dříve úrodná půda přestala existovat.
Rostliny měly obrovský problém se vůbec zakořenit. Botanici počítali jednotlivé druhy, kterým se podařilo přežít nebo se nějak uhájit v extrémních podmínkách. Signály obnovy byly slabé, roztroušené a velmi pomalé.
Na některých plochách se ještě několik let po výbuchu napočítalo pouhých pár desítek rostlin. Na místě, kde dříve stál hustý les, to bylo téměř naprosté prázdno.
Pro část vědců se toto místo stalo ideálním „experimentálním polygónem" k ověření toho, jak se příroda dokáže vzpamatovat z totální katastrofy. A zda jí lze v tom nenásilně pomoci.
Nepředvídaný hrdina: malý hlodavec s velkýma tlapama
V roce 1983 se tým výzkumníků rozhodl otestovat poněkud bláznivý nápad. Na vybrané části sopečné pustiny vysadili kapesní krysíky — malé hlodavce, které většina zemědělců považuje za škůdce, protože rozkopávají pole a trávníky.
Klíčovou vlastností těchto živočichů je jejich způsob života. Kapesní krysíci tráví téměř celé dny hloubením tunelů a vyhazováním hlíny z hlubších vrstev na povrch. Vědci předpokládali, že spolu s touto zeminou vynášejí také spící mikroorganismy, zbytky dřívějšího úrodného půdního profilu a drobné kousky organické hmoty.
- hlodavci tráví většinu života pod zemí,
- přenášejí na povrch hlubší vrstvy půdy,
- rozbíjejí slisovaný a ztvrdlý popel,
- vytvářejí síť kanálků, jimiž může pronikat voda a vzduch.
Plán byl jednoduchý: nechat je dělat to, co dělají vždy, a sledovat, jak na to zareaguje vegetace. Nikdo nečekal průlom. Spíše drobnou vědeckou poznámku na okraj.
Od hrstky trsů ke čtyřiceti tisícům rostlin
První roky nepřinesly žádné oslňující výsledky. Po erupci bylo na sledované ploše napočítáno jen asi tucet rostlin, roztroušených jako náhodné zelené ostrůvky na šedém pozadí. Změna přišla až po několika sezónách.
Po šesti letech od vysazení hlodavců se vědci na místo experimentu vrátili. Zastihli pohled, který vůbec neodpovídal jejich původním předpokladům. Parcely s kapesními krysíky doslova přetékaly životem.
Na ploše, kde předtím rostlo jen několik málo rostlin, jich nyní bylo napočítáno přes čtyřicet tisíc. Vedle toho stále ležely téměř mrtvé pásy, kterými podzemní savci neprocházeli.
Kontrast mezi parcelami s hlodavci a kontrolním územím byl ohromující. Tam, kde do země nikdo neryl, rostliny nadále bojovaly o každý centimetr a velké části krajiny vypadaly jako šedá, ztvrdlá pustina.
Život, který není vidět: bakterie a houby v akci
Další analýzy ukázaly, že samotné vyhrabané hromádky hlíny jsou jen částí celého příběhu. Půda přemístěná na povrch kapesními krysíky byla doslova prostoupena mikroorganismy. Mezi nimi sehrály klíčovou roli bakterie a mykorhizní houby.
Ty vytvářejí s kořeny rostlin neobyčejně prospěšné spojení. Vlákna houby obalují nebo přímo prorůstají do jemných kořínků a výrazně zvětšují jejich nasávací plochu. Díky tomu může rostlina čerpat ze země živiny a vodu, které by jinak zůstaly zcela nedostupné, zejména v náročném sopečném podloží.
Výzkum popsaný v odborném časopise Frontiers prokázal, že:
| Co dělají mykorhizní houby? | Efekt pro rostliny |
|---|---|
| Zvyšují příjem vody a fosforu | Rostliny lépe snášejí sucho a chudou půdu |
| Pomáhají rozkládat odumřelou hmotu | Do půdy se vracejí cenné minerální látky |
| Propojují různé rostliny v síť | Umožňují výměnu látek a „podporu" slabších jedinců |
Tým vedený Emmou Aronson upozornil, že tyto podzemní sítě nepomohly jen trávám a drobným bylinám. Zřetelný vliv měly i na obnovu stromů, jejichž jehličí a listí po odumření sloužilo jako další palivo pro celý půdní systém.
Podzemní ekosystémy se nezastavují ani po desetiletích
Nejzajímavější data přišla tehdy, když se vědci na místo vrátili po několika desetiletích. Mnozí očekávali, že rozdíly mezi parcelami se smazaly a stopy dávného experimentu se v čase rozplynuly.
Stalo se pravý opak: mikrobiologická společenstva „nastartovaná" činností hlodavců fungovala dál a oblasti, které přetvořili, se zřetelně odlišovaly od sousedních, prakticky mrtvých ploch.
Jak Aronson popsala, rozdíl mezi půdou starého lesa, kde mikrobiální sítě fungují naplno, a plochou vyčištěnou od veškerého života, bývá přímo šokující. Na jednom místě bohatá vůně humusu, spousta kořenů a mycelia, na druhém šedý sypký materiál bez struktury a téměř bez zápachu.
Ekosystém jako domino: od jednoho druhu k celé síti
Experiment s kapesními krysíky ukázal, jak moc ekosystém připomíná řadu kostek domina. Zavedení jediného, zdánlivě nevýznamného prvku může spustit lavinu vzájemně provázaných procesů.
V tomto případě vypadal řetězec přibližně takto:
- hlodavci kypří a mísí popel s hlubší půdou,
- na povrch se dostávají mikroorganismy a fragmenty staré organické hmoty,
- do půdy začínají padat semena přenášená větrem a živočichy,
- bakterie a houby podporují jejich klíčení a růst v drsných podmínkách,
- rostliny stabilizují půdu, chrání ji před erozí a dodávají nové organické zbytky,
- postupně přicházejí další druhy, od hmyzu až po větší živočichy.
Výsledkem je, že z téměř mrtvého povrchu vzniká složitá mozaika stanovišť, kde každá další rostlina a každé zvíře přidávají vlastní dílek do puzzle obnovy.
Co nás učí příběh z Mount St. Helens
Pro vědce zabývající se klimatem a rekultivací poškozených území je tento příběh důležitým signálem. Ukazuje, že účinná náprava přírody někdy nevyžaduje velké stroje ani nákladné programy, ale chytré využití procesů, které má příroda sama „zabudované".
To neznamená, že stačí všude vypustit hlodavce. Každý ekosystém má vlastní dynamiku, vlastní spojenectví mezi druhy a vlastní historii. Na jednom místě sehrají klíčovou roli kopající savci, jinde může být řešením obnovení populace žížal, hnojníků nebo vhodných druhů stromů.
Příběh z Mount St. Helens také připomíná, že pod našima nohama se děje daleko více, než vidíme. Mykorhizní houby, půdní bakterie a další mikroskopičtí živočichové tvoří síť, bez níž les není schopen normálně fungovat. Je to bolestně vidět tam, kde byla půda zničena nadměrným kácením, těžkou technikou nebo chemikáliemi.
Jak lze toto poznání využít v praxi
Při rekultivaci území poničených těžbou nebo požáry se stále více hovoří o tzv. ekologickém přístupu. Místo pouhého vyrovnání terénu a výsevu travní směsi berou specialisté v potaz celé neviditelné biologické zázemí.
V praxi to může znamenat například:
- zavádění vhodných druhů mykorhizních hub spolu se sazenicemi stromů,
- ochranu nebo obnovování kopajících živočichů, kteří zlepšují strukturu půdy,
- omezení těžké techniky, která půdu dusí a ničí podzemní kanálky,
- využívání rostlinných zbytků a kompostu jako „paliva" pro mikroorganismy.
Pro běžného zahradníka nebo zahrádkáře má část těchto zásad rovněž smysl. Místo obsesivního boje s každým krtkem nebo norníkem se někdy vyplatí zamyslet, zda jejich přítomnost není důkazem živé a dýchající půdy. Samozřejmě jsou potřebné kompromisy — nikdo nechce propadlé záhony — ale úplné vyhubení všech „kopáčů" zemi ne vždy prospěje.
Příběh z Mount St. Helens připomíná, že to, co není vidět pouhým okem, bývá rozhodující. Několik malých savců a miliardy mikroskopických organismů dokázaly vrátit život tam, kde nedávno ležel jen popel a kamení. Pro budoucnost poničených ekosystémů jde o jednu z nejslibnějších lekcí posledních desetiletí.
