Štěká anglický kokršpaněl hodně? Pravda, která překvapí mnoho lidí

Je anglický kokršpaněl „štěkoun"? Skutečná míra hlučnosti

Obava je pochopitelná – nikdo nechce spory se sousedy ani probdělé noci. Toto plemeno bývá sdílné, ale jeho štěkání je jen zřídkakdy náhodné. Hodně záleží na výchově, denní rutině a na tom, jak majitel reaguje na první signály.

Anglický kokršpaněl nepatří ani k extrémně tichým psům, ani k plemenům, která štěkají bez příčiny. Většinou se řadí někam doprostřed – jde o typického „středního hlučníka".

Štěkání u něj plní velmi konkrétní funkci. Pes ho používá, když:

• vítá členy domácnosti při jejich návratu domů,
• reaguje na zvuky ze schodiště nebo z ulice,
• oznamuje přítomnost návštěvníků za dveřmi,
• vyjadřuje nadšení během hry.

U většiny kokrů je štěkání formou sdělení: „něco se děje" nebo „jsem nadšený" – rozhodně nejde o agresi ani zlomyslnost.

Problémy nastávají teprve tehdy, když pes používá hlas při každém, byť sebemenším podnětu, nebo když mu nikdo nepomáhá zvládat emoce. Někteří kokři se také rozkřičí, pokud jim majitel nechtěně odmění štěkání pozorností či hrou.

Proč anglický kokršpaněl štěká? Nejčastější důvody

Komunikace a přebytek emocí

Jde o plemeno silně zaměřené na člověka a zároveň velmi citlivé. Kokr rychle reaguje na změny nálad v domácnosti a každou návštěvu vnímá jako velkou událost. Není divu, že se v takových chvílích ozve hlasem.

U mladých psů se štěkání často zesiluje, když:

• poznávají nová místa a zvuky,
• ještě neumí sami sebe uklidnit,
• mají spoustu energie, ale nedostatek pohybu a mentální stimulace.

S věkem, při dobré rutině procházek a mentální práce, se většina kokrů výrazně zklidní. Pokud se ale pes celé dny nudí, přebytečná energie rychle zamíří… přímo do hrdla.

Reakce na zvuky a instinkt bdělého psa

Anglický kokr je v jádru stále lovecký pes. Má velmi citlivý sluch a přirozený sklon reagovat na každý „podezřelý" šelest. Zvonek, kroky na chodbě, pohybující se záclona, kočka před domem – to jsou typické podněty, které spouštějí poplašné štěkání.

Pokud pes pokaždé, když zaštěká, zaregistruje ruch v domácnosti, snadno se naučí, že „hluk se vyplácí" a stojí za to ho opakovat.

Proto je tak důležitá klidná a důsledná reakce ze strany majitele. Pes může jednou oznámit, že něco zaslechl, ale poté by měl být schopen se na pokyn majitele utišit.

Povaha plemene a podmínky života

Samotný temperament kokra ho předem neodsuzuje k roli hlučného souseda. Mnohem více záleží na tom, kde a jak žije:

Noční štěkání – budí kokršpaněl sousedy?

Noční koncerty nejsou pro toto plemeno typické, ale v konkrétních situacích se přece jen stávají. Nejčastěji tehdy, když pes:

• se přes den dostatečně nevybil a večer má stále spoustu energie,
• se bojí tmy, zvuků zvenčí nebo toho, že je sám,
• zažil náhlou změnu rutiny, například stěhování nebo příchod nového člena domácnosti.

U starších kokrů může být noční štěkání signálem zdravotních problémů nebo poruch spojených s věkem. Pes může být dezorientovaný, neví, kde se nachází, a reaguje úzkostí. V takovém případě je klidná konzultace s veterinářem rozumným krokem.

Reakce na cizí lidi – štěkání z odvahy nebo ze strachu?

Mnoho majitelů si všimne, že jejich kokr reaguje zvláště hlasitě na neznámé osoby. Nejčastěji jde o:

• krátké, poplašné zaštěknutí při zvonění u dveří,
• štěkání na osoby vstupující do bytu,
• reakci na lidi míjené zblízka při procházce.

U některých psů za tím stojí sebevědomí a touha oznámit: „někdo přišel!". U jiných jde o nejistotu a snahu zahnat objekt, ze kterého mají strach.

Včasná a promyšlená socializace snižuje riziko, že se takové štěkání promění ve stálý problém. Kokr, který měl od štěněte příležitost v klidu poznávat různé osoby, místa, zvuky a situace, reaguje panikou nebo nadměrným poplachem výrazně méně často.

Lze naučit kokra, aby méně štěkal?

Neexistuje pes, který by svůj hlas nikdy nevyužil. Lze ale kokra naučit, kdy je štěkání přijatelné a kdy je lepší zachovat klid. Nejúčinnější jsou jednoduchá pravidla:

• zavedení povelu jako „ticho" nebo „klid" již při prvních zaštěknutích,
• odměnění psa v okamžiku, kdy přestane štěkat, třeba jen na vteřinu,
• přesměrování pozornosti na alternativní úkol – například hledání pamlsků na čichové podložce,
• důslednost všech členů domácnosti při reagování na hluk.

Trestání křikem, trhnutím nebo averzivními obojky napětí u psa zpravidla jen zvyšuje – a tím štěkání zesiluje.

Mnohem lepšího výsledku dosáhnete prací na příčině: omezením nudy, snížením úzkosti, zajištěním pravidelného pohybu a kontaktu s majitelem. Poté se uklidňující povely stanou nástrojem k uspořádání situace, nikoliv bojem se symptomem.

Další časté behaviorální problémy u anglického kokra

Štěkání jen zřídkakdy stojí osamoceně. U tohoto plemene se často pojí s dalším chováním závislým na emocích a životním stylu:

• nadměrná připoutanost – pes chodí majiteli v patách, stresuje se samotou,
• přecitlivělost – rychlé rozjitření při hře, problémy s uklidněním,
• ničení předmětů při dlouhém pobytu o samotě,
• kousání při hře u mladých psů, pokud chybí jasná pravidla.

Nejčastěji je zdrojem těchto problémů příliš malá dávka mentální stimulace a pohybu nebo absence předvídatelné struktury dne. Denní plán, v němž pes ví, kdy chodí na procházku, kdy odpočívá a kdy se věnuje aktivitě s člověkem, snižuje napětí a počet situací, kdy štěká z frustrace.

Anglický kokr ve srovnání s ostatními španěly

Mezi různými španěly zaujímá anglický kokr přibližně střední místo, pokud jde o sklon k hlučnosti. Bývá:

• „upovídanější" než mohutnější a klidnější typy španělů,
• méně intenzivní než velmi pracovní užitkové linie zaměřené na neustálou činnost.

Charakterem se blíží energickým, společenským psům, kteří hodně komentují okolí, ale při správném vedení se dokážou chovat předvídatelně a poměrně tiše.

Jak je na tom ve srovnání se springerem?

Springer španěl bývá vnímán jako ještě temperamentnější. Je větší, má spoustu sebevědomí i energie, takže když už se rozštěká, dělá to obvykle silnějším hlasem. U obou plemen plní štěkání podobnou funkci: jde o reakci na emoce a podněty, nikoliv o potřebu neustálého hluku.

Existuje španěl, který téměř neštěká?

Neexistuje španěl, který by byl zcela „beze hlasu". Určité linie, jako klidnější a těžší typy využívané především jako rodinní psi, mají zpravidla menší sklon k vokalizaci. Každý španěl ale za správných okolností dá o sobě vědět – ať už při pohledu na návštěvníka, nebo během hry.

Jak poznat, že štěkání je již problémem?

Normální štěkání se objevuje při konkrétním podnětu a rychle odezní, jakmile situace pomine. Varovným signálem se stává, když:

• pes štěká dlouho poté, co podnět odezněl,
• reaguje hlasem na věci, které většina psů ignoruje,
• hlučné chování se doma zesiluje, když je sám,
• je u něj často vidět napětí, olizování tlamy, přecházení tam a zpět.

Takový obraz obvykle ukazuje na stres, nevybitou energii nebo úzkost. V takovém případě nestačí jen trénovat uklidňující povely – je třeba se podívat na celý životní styl psa, a v případě potřeby vyhledat pomoc etologa.

Pro mnohé bývá překvapením, že anglický kokršpaněl v dobře zařízeném domově se stává zcela předvídatelným a umírněně „povídavým" společníkem. Hluk narůstá především tam, kde si pes musí sám poradit s přebytkem emocí a podnětů. Pochopením toho, odkud štěkání pramení, si snáze vyberete řešení, která prospějí jak psovi, tak jeho okolí.

V praxi to znamená několik jednoduchých kroků: každodenní procházky zapojující čich i hlavu, srozumitelná pravidla pro reakci na zvuky, nácvik uklidňujícího povelu a klidná, důsledná podpora. Díky tomu přestane štěkání kokra být obtěžujícím problémem a stane se něčím, co lze předvídat a udržet v rozumných mezích.