Na okrajích sluneční soustavy se přepisuje kosmická hierarchie
V odlehlých koutech sluneční soustavy probíhá něco, co zásadně mění pořadí mezi plynnými obry. Drobné, sotva postřehnutelné objekty obíhající kolem Saturnu a Jupiteru totiž průběžně přepisují oficiální statistiky. A Saturn v tomto neobvyklém závodě buduje stále působivější náskok.
Patnáct nových měsíců přidáno do evidence najednou
Astronomové identifikovali další skupinu malých přirozených satelitů v okolí dvou největších planet naší soustavy. Celkem jde o 15 nově potvrzených měsíců – 4 obíhající Jupiter a 11 obíhající Saturn. Nejde o žádné působivé ledové světy zachycené kamerami kosmických sond, nýbrž o mimořádně malé, slabě svítící kusy hornin a ledu.
Každý z těchto nově popsaných objektů měří v průměru přibližně 3 kilometry – zhruba tolik, co rozloha menšího města. V kosmickém měřítku jsou tedy nepatrné, a jejich jas tomu odpovídá: pohybuje se v rozsahu 25 až 27 magnitud. Pro srovnání, nejslabší hvězdy, které lidské oko dokáže za jasné noci rozeznat, dosahují přibližně 6. magnitudy.
Tyto měsíce jsou natolik mdlé, že je neodhalí ani pokročilé amatérské dalekohledy. K jejich zachycení jsou nezbytné obrovské přístroje a opakované pozorovací seance rozvržené do delšího časového období.
S přičtením těchto objektů dosahuje celkový počet známých měsíců v celé sluneční soustavě čísla 442. Ani tento výsledek však není konečný – s každým vylepšením pozorovací techniky astronomové nacházejí další drobnosti, které dosud unikaly pozornosti.
Jak se „loví" tak slabé objekty na hranici možností teleskopů
Nové Jupiterovy měsíce byly vypátrány mimo jiné pomocí dvou výkonných pozemních dalekohledů: 6,5metrovéhodalekohledu Magellan-Baade v Chile a 8metrového dalekohledu Subaru na Havaji. Právě jejich rozměrná zrcadla dokážou zachytit dostatek světla, aby tak bledé body na obloze vůbec bylo možné zaznamenat.
Celý proces zdaleka nespočívá v jediném snímku. Vědci pořizují série fotografií v různých časových odstupech a pak je vzájemně porovnávají – hledají objekty, které se nepatrně posunují vůči hvězdnému pozadí. Pohyb bývá velmi pomalý, protože vzdálenosti od planet jsou obrovské, ale sofistikované algoritmy ho dokážou zachytit.
- Nejprve se pořídí hluboké snímky příslušné oblasti oblohy.
- Počítač je pak porovná a odhalí body, které změnily svou polohu.
- Následně se ověřuje, zda dráha pohybu odpovídá gravitačnímu vázání na konkrétní planetu.
- Teprve po několikaměsíčním sledování trajektorie získá objekt oficiální status měsíce.
Právě tato zdlouhavá procedura vysvětluje, proč počty měsíců rostou skokově. Nové pozorovací série totiž dokážou najednou odhalit celé skupiny podobných objektů soustředěných na vzdálených, nepravidelných oběžných drahách.
Saturn se vzdaluje v čele tabulky: převaha nad Jupiterem je ohromující
Po potvrzení nejnovějších přírůstků má Saturn celkem 285 známých měsíců. Jupiter, přestože se pyšní obrovskou hmotností a přezdívkou „král planet", zůstává na čísle 101. Rozdíl je tedy propastný a dále se prohlubuje.
Aktuální data ukazují, že Saturn má téměř trojnásobek známých měsíců oproti Jupiteru. To je zásadní zvrat oproti dřívější představě, v níž byl právě Jupiter považován za naprostého lídra.
Do oficiálních statistik se dostávají výhradně objekty oznámené a schválené specializovanými institucemi, mimo jiné Minor Planet Center, které vydává příslušné oběžníky označované jako MPEC. Právě v těchto bulletinech byly popsány nejnovější přírůstky pro obě planety.
Celkový přehled měsíců v sluneční soustavě dnes vypadá takto:
| Planeta | Počet známých měsíců |
|---|---|
| Saturn | 285 |
| Jupiter | 101 |
| Uran | 28 |
| Neptun | 16 |
| Země | 1 |
| Mars | 2 |
Rozdíly jsou krajní. Na jedné straně stojí Saturn obklopený skutečným rojem malých satelitů, na straně druhé Země s jedním velkým Měsícem a Mars se dvěma drobnými, nepravidelnými tělesy.
Proč má Saturn tolik drobných měsíců
Saturn obíhá dále od Slunce než Jupiter a pohybuje se v oblasti, kde byla hustota původní hmoty poněkud odlišná. Kolem této planety se rozprostírá rozvinutý systém prstenců a pásů ledovo-kamenné suti, což napomáhá „chytání" menších objektů do gravitační pasti.
Řada astronomů se domnívá, že velká část nejmenších satelitů jsou zbytky někdejších větších těles. Ta mohla být roztrhána při srážkách nebo blízkých průletech a rozpadla se v oblaka fragmentů, z nichž se část ustálila na nepravidelných oběžných drahách.
Čím silnější gravitační pole a čím více volného materiálu v okolí planety, tím větší šance, že vznikne rozsáhlý „smetišťový" systém malých měsíců.
Z astrofyzikálního hlediska jsou tyto objekty fascinující, protože uchovávají „zmrazené" informace o mladé sluneční soustavě. Jejich složení, tvar a rozložení oběžných drah pomáhají rekonstruovat průběh dávných srážek a planetárních migrací.
Malý tým, stovky měsíců: lidé za čísly
Přes veškerá očekávání nestojí za značnou částí posledních úspěchů žádné obrovské mezinárodní konsorcium, ale skupina několika velmi specializovaných vědců. Popularizační servery věnující se vědě zdůrazňují zejména duo Scott Sheppard a Edward Ashton, kteří se osobně podíleli na objevu celé řady těchto nových těles a jejichž práce zásadně přispívá k rozšiřování naší znalosti vzdálených zákoutí sluneční soustavy.
