Proč někteří lidé vypadají v sedmdesáti jako padesátníci?
Vědci zkoumající proces stárnutí začali věnovat pozornost něčemu, co většinou přehlížíme: našemu každodennímu vztahu s časem. Z jejich analýz opakovaně vychází jeden překvapivý, ale konzistentní vzorec – a najdeme ho u lidí, jejichž biologický věk výrazně zaostává za tím, co stojí v občanském průkazu.
Lékaři dnes běžně rozlišují dvě věci: věk zapsaný v matrice a biologický věk, který se odráží ve stavu srdce, mozku, cév i genetického materiálu. Dva lidé narození ve stejném roce mohou mít organismy lišící se o celou dekádu.
Co vlastně určuje, jak rychle stárneme?
Na tom, v jaké kondici jsme po padesátce nebo sedmdesátce, se podílí několik klíčových pilířů: geny, prostředí, pohyb, strava, spánek a vystavení toxickým látkám. Zásadní roli hraje také chronický zánět – zvýšená hladina prozánětlivých cytokinů poškozuje tkáně a doslova stárne organismus zevnitř.
K tomu přistupuje ještě jeden rozměr, který byl dlouho opomíjen: způsob, jakým přemýšlíme o plynoucích letech. V jedné citované analýze provedené na skupině několika set žen kolem padesátého roku života vědci objevili zajímavou závislost – čím silnější byl strach ze stáří, zejména z oslabení zdraví a fyzické zdatnosti, tím víc biologický věk „předbíhal" ten kalendářní.
Silný strach ze stárnutí a nemoci nezůstává jen v hlavě – projevuje se měřitelně rychlejším biologickým stárnutím organismu.
Změna postoje samozřejmě nepotlačí všechny tělesné procesy, ale vědci v ní vidí reálný faktor, který může celý průběh stárnutí buď urychlit, nebo zpomalit.
Co mají společného lidé, kteří stárnou pomaleji
Ve středu pozornosti badatelů se ocitl jeden charakteristický způsob prožívání každodenního života. Lidé, kteří si i po sedmdesátce uchovávají překvapivou čilost, popisují svůj týden nikoli skrze kalendář a povinnosti, ale skrze konkrétní okamžiky: zapamatované světlo při snídani, rozhovor v knihkupectví, setkání se sousedkou na procházce.
Přesné datum si třeba nepamatují. Zato si velmi dobře pamatují, jak se v danou chvíli cítili. Psychologové si všímají, že tito lidé často vstupují do stavu hlubokého soustředění – v psychologii označovaného jako „flow".
Stav plného ponoření a tempo stárnutí
Psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, který fenomén flow popsal, ukázal, že v tomto stavu je člověk natolik zaujat vykonávanou činností, že ztrácí vnímání času a přestává analyzovat sám sebe. Důležitá je jediná věc: úkol, kterým se právě zabývá.
Výzkumy publikované v časopisech věnovaných sociálním vědám naznačují, že starší lidé, kteří do takového hlubokého soustředění pravidelně vstupují, si častěji zachovávají dobrou fyzickou i psychickou kondici. Udržují křehkou rovnováhu mezi tím, co zvládají, a tím, co pro ně stále představuje výzvu – neuvíznou ani v nudě, ani v trvalém pocitu přetížení.
Lidé, kteří s přibývajícím věkem neopouštějí úkoly vyžadující soustředění a zapojení, mívají klidnější nervovou soustavu, nižší hladinu stresu a pomaleji stárnoucí tkáně.
Jak se s věkem proměňují priority
Tým badatelů ze Stanfordské univerzity popsal jev, který mnozí z nás intuitivně vnímají po čtyřicítce: jakmile začneme stále jasněji vidět, že čas není nekonečný, začneme přísně přebírat vztahy i aktivity.
Lidé ve vyšším věku si obvykle udržují méně přátelství, ale o to hlubší a vřelejší. Místo honby za každou novinkou volí spíše činnosti přinášející silnější emocionální prožitky a pocit smyslu. Zajímavé je, že v těchto skupinách se vyskytuje méně negativních emocí než u mladých dospělých.
Podobný mechanismus se objevuje u mladších lidí, kteří se náhle ocitnou tváří v tvář vážné nemoci nebo krizi. Přehodnotí priority, uspořádají vztahy a začnou investovat čas do zážitků, které je skutečně naplňují. Právě k tomuto selektivnímu přístupu k času dospívají lidé biologicky stárnoucí pomaleji – jen to dělají dřív a vědomě, ne až pod tlakem dramatických událostí.
Co konkrétně spojuje biologicky „mladé" seniory
Při srovnání různých výzkumných projektů zaměřených na dlouhý a zdravý život lze identifikovat několik opakujících se prvků v životním stylu těchto lidí:
- pravidelně prožívají stavy hlubokého soustředění – při manuální práci, hrách, hudbě, studiu nebo rozhovorech;
- omezují povrchní kontakty a pečují o několik málo důležitých vztahů;
- často se zapojují do aktivit, při nichž se cítí potřební;
- učí se nové věci i po padesátce a šedesátce;
- více dbají na kvalitu prožívaného dne než na „odškrtávání" úkolů.
Souběžný výskyt těchto prvků vede k menší zátěži stresem, nižší hladině kortizolu a slabší zánětlivé odpovědi organismu. V praxi se tak mnoho systémů – oběhový, imunitní, nervový – opotřebovává pomaleji.
Jak životní styl může skutečně zpomalit biologické stárnutí
Psycholožka Carol Ryff při analýze dat z rozsáhlého amerického výzkumného projektu navrhla rozlišení mezi krátkodobým potěšením a hlubší pohodou vycházející z pocitu smyslu. Do druhé kategorie patří mimo jiné vědomí životního cíle, možnost ovlivňovat vlastní život, osobní rozvoj a vztahy, v nichž se cítíme důležití.
Lidé, kteří v těchto výzkumech dosahovali vysoké úrovně takto chápané pohody, vykazovali:
| Zdravotní parametr | Co bylo pozorováno u lidí s vysokou pohodou |
|---|---|
| Hladina kortizolu | nižší, stabilnější denní rytmus |
| Zánětlivý stav | méně prozánětlivých cytokinů, mírnější zánět tkání |
| Kardiovaskulární riziko | méně příhod jako infarkt nebo mozková příhoda |
| Kvalita spánku | hlubší, regenerativnější spánek |
Další analýzy zahrnující desítky tisíc lidí po padesátce ukázaly, že určité typy aktivit se doslova „otisknou" do tempa stárnutí mozku i genetického materiálu. Zvlášť výrazný rozdíl přinášely:
- dobrovolnická činnost v rozsahu 50 až přibližně 200 hodin ročně;
- výuka nového cizího jazyka nebo náročnější intelektuální dovednosti;
- pravidelné hry a cvičení zapojující paměť, pozornost a logické myšlení.
Lidé, kteří tyto aktivity udržovali, měli výrazně pomalejší tempo epigenetických změn spojených se stárnutím a lepší kondici mozkových struktur odpovědných za paměť a orientaci.
Past středního věku: když se ze života stane jen údržba
Mnoho lidí ve čtyřiceti nebo padesáti letech pociťuje, jak čas náhle zrychluje. Dny splývají v jeden dlouhý řetězec povinností a týden utekl, než se stačíme zorientovat. Vědci zabývající se chováním a neurobiologové spojují tento jev s mizením nových, intenzivních zážitků.
V době náročné kariéry, výchovy dětí a splácení hypoték pohlcuje většinu naší energie tzv. „údržbový provoz": práce, účty, logistická organizace domácnosti. Činnosti, které skutečně pohlcují pozornost, postupně mizí. Neučíme se hrát na nový nástroj, nezkoušíme nové aktivity, chybí nám čas i na delší rozhovor bez telefonu v ruce.
Když se mozek jen vzácně setkává s něčím čerstvým, slaběji zaznamenává vzpomínky. Celé měsíce pak v paměti splývají a čas subjektivně plyne rychleji.
Neurobiologové to vysvětlují takto: čím méně podnětů a nových situací, tím slabší „segmentace" vzpomínek v mozku. A když paměť nemá jasné orientační body, pocit plynoucích let se urychluje. To pak přidává stres a pocit ztráty kontroly – což podporuje záněty a urychluje biologické stárnutí.
Jak vědomě vnést do dne okamžiky plné přítomnosti
Specialisté na dlouhověkost upozorňují, že střední věk je zásadní moment, kdy se vyplatí znovu uspořádat kalendář tak, aby se v něm našla místa alespoň pro malé, ale pravidelné okamžiky plné pozornosti. Nejde o spektakulární životní revoluce, ale o návrat k činnostem, které nás skutečně pohltí.
Malé kroky, které pomáhají čas „zachytit"
- krátká procházka bez telefonu a bez hudby, se zaměřením na okolí a dech;
- příprava jednoho jídla týdně s plnou pozorností věnovanou vůni, struktuře a krájení – bez spěchu;
- naučit se několik akordů na nástroji nebo novou výtvarnou techniku;
- večer s deskovými nebo karetními hrami, u nichž skutečně hrajeme, a nejen „sedíme vedle";
- rozhovor s blízkým člověkem s odloženým telefonem, bez kontrolování oznámení.
Lidé, kteří si v průběhu let pravidelně vytvářejí takovéto „kapsy" času, sami říkají, že jim dny přestávají „utíkat" a tělo lépe snáší zátěž. Výzkumy naznačují, že to není jen subjektivní dojem – v jejich krvi je patrný odlišný profil stresových hormonů a v testech kognitivních funkcí dopadají lépe než vrstevníci žijící čistě úkolově.
Každodenní vztah s časem jako tichý spojenec zdraví
Vědci zdůrazňují, že žádný jediný kouzelný trik na věčné mládí neexistuje. Způsob stravování, pohyb, spánek a vyhýbání se návykovým látkám zůstávají naprostým základem. Stále více dat však ukazuje, že způsob, jakým prožíváme jednotlivé dny, přispívá do této skládačky stejně silně jako počet kroků nebo množství snědeného ovoce a zeleniny.
Lidé, kteří stárnou pomaleji, jen zřídka vnímají čas jako nepřítele, s nímž musí závodit. Spíše jim připomíná materiál, z nějž lze vědomě něco vytvořit. Dbají na to, aby vedle povinností bylo místo pro okamžiky plné přítomnosti, kdy se zcela pohroužují do toho, co dělají. Jejich organismus na to – jak výzkumy naznačují – reaguje klidnější nervovou soustavou, výkonnějším mozkem a pomalejším opotřebováváním buněk.
Pro mnohé lidi je nejzajímavější zjištění, že jde z velké části o drobné posuny pozornosti, nikoli o radikální změny. Padesát nebo dvě stě hodin ročně věnovaných dobrovolnictví, studiu, náročným hrám nebo aktivitám, které plně pohltí, představuje malý zlomek celého roku. Z pohledu biologie to však může být rozdíl mezi stárnutím „podle průkazu" a organismem mladším o celá léta.
