Starý, zaprášený záznam, který fascinuje vědce
Stará nahrávka z konce čtyřicátých let se náhle stala předmětem velkého zájmu vědců zabývajících se komunikací velryb. Nikdo nečekal, že něco takového vůbec existuje — a přesto to změnilo způsob, jakým rozumíme zvukům oceánu.
Na plastickém kotouči z roku 1949 se dochoval zpěv keporkaka z doby, kdy byly oceány mnohem tišší než dnes. Pro výzkumníky jde doslova o cestu v čase: mohou poslouchat, jak zněla podvodní akustická krajina ještě předtím, než ji pohltil hluk moderní lodní dopravy, a porovnat ji s tím, co zachycují současné hydrofony.
Jak náhodný záznam proměnil vědecký archiv ve skutečný poklad
Vědci z americké instituce Woods Hole Oceanographic Institution narazili na nahrávku čistě náhodou při procházení archivních materiálů z testů námořních sonarů. V březnu roku 1949 skupina výzkumníků plula u pobřeží Bermud a zkoušela funkčnost nového podvodního vybavení. Jejich cílem nebyla mořská zvířata — šlo výhradně o vojenskou technologii.
V určitém okamžiku někdo z týmu vypnul motor, aby lépe zachytil signály z hlubin. V nastalém tichu se začaly ozývat dlouhé, vlnící se zvuky. Tehdy je málokdo spojoval s keporkaky — zpěv velryb ještě nebyl veřejností vnímán jako fascinující fenomén a věda se v tomto tématu teprve začínala orientovat.
Plastický disk z roku 1949 obsahuje jeden z nejstarších známých záznamů zpěvu keporkaka, vzniklý plné dvě dekády před průkopnickým výzkumem Rogera Paynea.
Místo klasické magnetofonové pásky byl použit upravený diktafon s plastickým nosičem. Tento technický detail se ukázal jako klíčový. Pásky z tohoto období se často rozpadají nebo ztrácejí kvalitu, zatímco pevný disk přežil v archivu v překvapivě dobrém stavu.
Oceán před érou hluku: tišší pozadí, čistší zpěv
Čtyřicátá léta dvacátého století představovala pro mořskou akustiku úplně jiný svět. Lodní provoz byl výrazně menší, obří kontejnerové lodě ještě neexistovaly a obchodní flotila se teprve vzpamatovávala z válečných ztrát. Nahrávka z Bermud umožňuje slyšet, jak zněl zpěv keporkaka v téměř „analogovém" oceánu — bez neustálého hukotu lodních šroubů, turbín a sonarů.
Současné záznamy ze stejných mořských oblastí ukazují naprosto odlišný obraz. Pozadí dnes vyplňují zejména:
- nepřetržité, hluboké dunění motorů velkých plavidel,
- vysokofrekvenční zvuky způsobené průmyslovými aktivitami na moři,
- akustické rušení způsobené vojenskými a výzkumnými sonary.
Tento kontrast není jen zajímavou zvukovou kuriozitou. Vědci se domnívají, že narůstající hluk oceánu přímo ovlivňuje způsob, jakým velryby komunikují — a historické nahrávky jako tato jsou nepostradatelným srovnávacím materiálem pro pochopení těchto změn.
