Jedna melodie z „Jak vycvičit draka“ dodnes naskakuje husí kůže

Jeden z nejpamátnějších hudebních motivů filmové historie vznikl pro animaci o mladém Vikingovi a jeho drakovi – a šestnáct let po premiéře stále bere dech.

Let, na který se nezapomíná

Scéna, kdy Hiccup poprvé skutečně důvěřuje Bezzubkovi, nasedá mu na záda a oba se společně vyřítí do vzduchu, pro mnoho diváků znamená okamžik, kdy film přestává být „pouhou animací". Najednou se z něj stává plnohodnotný emocionální zážitek. A za to vděčíme z velké části hudbě Johna Powella.

Na plátně: skalnaté útesy ostrova Berk, čisté nebe, daleko za obzorem studené moře. Kamera se vrhá do výšin, sleduje prudké poklesy, nejisté zatáčky, pak stále odvážnější spirály. Bez hudby by šlo o efektní akční sekvenci. S Powellovou partiturou se z toho stává něco úplně jiného.

Smyčce zrychlují jako srdce hrdiny, žestě přidávají odvahu a bicí budují puls dobrodružství. Mnoho lidí přiznává, že jim stačí první takty tohoto motivu a na rukách se jim okamžitě zjeví husí kůže – i po letech.

Letová scéna z „Jak vycvičit draka" se pravidelně objevuje na seznamech nejdojemnějších momentů animovaného kina – právě díky Powellově hudbě.

Proč tahle hudba funguje tak silně?

Důvod nespočívá jen v líbivé melodii. Tento motiv je přesně ušit na míru emocím, kterými prochází hlavní hrdina: strach, zvědavost, důvěra a nakonec čistá radost a pocit svobody. Skladatel postupně přidává další a další orchestrální vrstvy, takže divák prochází stejnou cestou – od napětí až k euforii.

V pozadí jsou slyšet keltské vlivy, které výborně sedí atmosféře vikingské vesnice. Přitom se hudba netváří jako historická rekonstrukce – je to moderní filmové dobrodružství ve zvuku. Právě tenhle kontrast dělá z kompozice něco rozpoznatelného a zároveň silně emotivního.

• Úvod – nejistý, jemný nástup smyčců
• Střední část – rozvíjení melodie, přibývají žestě a bicí
• Vyvrcholení – plný orchestr, široká a „zpěvná" fráze
• Závěr – klidnější odeznění, pocit naplnění a míru

Pro mnoho diváků to byl právě tento hudební motiv, který z „Jak vycvičit draka" udělal víc než jen sympatický rodinný film. Povýšil ho na skutečné dobrodružné kino, které se klidně může měřit s velkými hranými produkcemi.

John Powell – mistr, kterého znáte spíš sluchem než jménem

Jméno Johna Powella nevyvolává tak okamžité asociace jako John Williams nebo Ennio Morricone. Přesto jeho hudbu slyšel téměř každý, kdo chodí do kina. Je zodpovědný za zvuk celé řady populárních animací i akčních filmů.

Už z tohoto výčtu je jasné, že Powell dokonale ovládá jak akční kino, tak animaci. Filmové trilogii o Hiccupovi a Bezzubkovi věnoval tři kompletní soundtracky – jeden pro každý díl. Každý z nich dál rozvíjí hudební motivy postav i jejich vzájemných vztahů.

Jak hudba ke „Jak vycvičit draka" vznikala

Powell v jednom rozhovoru vzpomínal, že na motivech pro druhý díl pracoval už ve chvíli, kdy film existoval pouze jako série nepohyblivých kreseb. Animace nebyla hotová a mnoho scén tvořily jen jednoduché skici. Kupodivu mu to vůbec nevadilo – příběh na něj působil už v této podobě.

Skladatel zdůrazňoval, že hudba dává smysl jen tehdy, když skutečně věří v postavy a jejich cestu – bez ohledu na to, jestli jde o hraný film nebo animaci.

Powell přirovnával svou práci k herecké metodě: aby noty měly smysl, musíte vstoupit do emocí postav. U „Jak vycvičit draka" mu to šlo překvapivě snadno. Scénář byl propracovaný, vztah chlapce a draka okamžitě vzbuzoval sympatie a svět Vikingů nabízel nepřeberné hudební možnosti – od bojových motivů po lyrická témata přátelství.

Animace versus hraný film – kde má hudba větší sílu?

Když přemýšlíme o velkých filmových soundtracích, obvykle nás napadnou klasiky z hraných filmů: Hvězdné války, Pán prstenů, Titanic. Příběh Hiccupa ale dokazuje, že animace jim v ničem nezaostává. Dobře napsaná hudba tu může působit dokonce silněji, protože obrazy jsou abstraktnější a animovaná kresba ponechává více prostoru pro fantazii.

V animaci divák ochotněji odevzdává prostor zvukům. Tváře postav jsou zjednodušené, pohyby často nadsazené – a tak emocionální tíha padá právě na hudební složku. Ve scéně letu na Bezzubkovi je to naprosto zřejmé: kdybychom hudbu ztlumili, celý úsek by ztratil podstatnou část své magie.

Proč soundtracky z animací tak dobře stárnou

Hudba z „Jak vycvičit draka" má za sebou více než dekádu a přesto zní svěže. Nespoléhá na tehdy módní elektronické zvuky, ale staví na klasickém orchestru. Melodické motivy jsou výrazné a snadno zapamatovatelné, aranžmá bohaté a vrstevnaté.

To je společný rys mnoha animací, na nichž Powell pracoval. Kung Fu Panda, Happy Feet nebo Rio vsázejí na kombinaci velkého orchestru s charakteristickým rytmem – bez krátkodobých trendů, které zastarají po dvou sezónách seriálu. Díky tomu takové kompozice fungují stejně dobře i patnáct či dvacet let po premiéře.

Nejen pro fanoušky dračí trilogie

Pokud jste „Jak vycvičit draka" viděli před lety a pamatujete si hlavně vtipné scény s Vikingy, stojí za to se k filmu vrátit – třeba jen kvůli hudbě. Mnoho posluchačů si teprve po čase uvědomí, jak precizně Powell buduje tamní zvukový svět: samostatné motivy pro vesnici, jiné pro Bezzubka, další pro vztah otce a syna.

Dobrou praxí je přehrát si vybrané scény dvakrát: poprvé normálně a podruhé se zaměřením výhradně na hudební složku. Pak teprve vidíte, jak často hudba vede emoce diváka – někdy dokonce i navzdory tomu, co postavy říkají v dialozích.

Jak si sami začít všímat hudby ve filmech

Chcete-li lépe pochopit, co je na soundtracku k „Jak vycvičit draka" tak výjimečné, zkuste několik jednoduchých cvičení:

• Přehrajte si celý soundtrack bez obrazu a sledujte, jaké scény vám nabídne vlastní představivost.
• Všimněte si, ve kterých momentech se v průběhu filmu vrací hlavní letový motiv.
• Porovnejte hudbu z prvního dílu s dalšími částmi trilogie a sledujte, jak zraje společně s postavami.
• Zamyslete se, jak by daná scéna vypadala s jiným tempem nebo v naprostém tichu.

Taková cvičení rychle ukáží, že dobrý soundtrack není pouhým pozadím – je to plnohodnotná „druhá vrstva příběhu". V animovaných filmech je to vidět obzvlášť zřetelně, protože tam je každý prvek stoprocentně naplánovaný, od tahu štětcem až po jediný úder bubnu.

V době, kdy mnoho diváků sleduje filmy na smartphonu s přitlumeným zvukem, se snadno přehlédne práce skladatelů. Příběh Hiccupa a Bezzubka ale připomíná, že se občas vyplatí pustit film na dobrých reproduktorech nebo sluchátkách a nechat se unést nejen obrazem, ale i hudbou. Zvláště pokud jde o partituru, která si titul jedné z nejsilnějších v historii animovaného kina dávno zasloužila.