Co se skrývalo na staré desce z roku 1949
Nikdo nečekal, co uslyší po přehrání. Na zdánlivě nenápadném kotouči ze starého diktafonu byl zachycen hlas jednoho z největších živočichů na Zemi – keporkaka – a šumění oceánu starého téměř osmdesát let. Tento náhodný záznam dnes může změnit způsob, jakým nahlížíme na hluk v mořích a na život velryb.
Stará deska, nové otázky: co ukrýval nosič z roku 1949
Vědci z Woods Hole Oceanographic Institution (WHOI) v americkém státě Massachusetts procházeli archivní záznamy sonarových testů z konce čtyřicátých let. Mezi krabicemi, popisky a zežloutlými poznámkami objevili křehký plastový kotouč z archaického diktafonu – tzv. audografu, který se kdysi používal v kancelářích.
Když spustili zrestaurované zařízení, z reproduktorů se začaly linout hluboké, táhlé zvuky. Zněly jako temná, hypnotická píseň vynořující se z tmavých mořských hlubin. Teprve akustická analýza to potvrdila: jde o zpěv keporkaka zaznamenaný 7. března 1949 v blízkosti Bermud.
Badatelé z WHOI jsou přesvědčeni, že jde o nejstarší známou nahrávku zpěvu keporkaka na světě – a zároveň o jedno z nejcennějších svědectví o tom, jak zněl oceán před érou masové lodní dopravy a průmyslu.
Náhoda, která se proměnila ve vědecký poklad
Keporkak se na nahrávku dostal zcela náhodou. Výzkumný tým tehdy testoval sonar na palubě lodi a zaznamenával veškeré okolní zvuky. Pro tehdejší vědce byly záhadné tóny spíše hádankou než předmětem nadšení – ještě neměli dnešní poznatky o složitých písních velryb.
Nahrávka tak jednoduše skončila v archivu. Byla zachycena na křehkém plastovém kotouči v době, kdy většina zvukových záznamů vznikala na páscích, které špatně odolávají zubům času. To, že právě tento nosič přežil v dobrém stavu, archivářka WHOI Ashley Jester označuje za výsledek „řetězce zvídavosti" – od inženýrů zaujatých neidentifikovaným zvukem až po dnešní specialisty na archivaci a akustiku.
Proč se tolik tehdejších nahrávek ztratilo
Ze čtyřicátých let se dochovalo jen velmi málo zvukových materiálů zachycených v oceánech. Nahrávání na magnetické pásky bylo tehdy stále ve vývoji a standardy uchovávání byly daleko za dnešními normami.
- Mnoho pásků se nahrávalo opakovaně, přičemž se mazal dřívější obsah.
- Nosiče byly skladovány při příliš vysokých teplotách a vlhkosti.
- Nikdo nepředpokládal, že „podivné zvuky" ze sonarů budou mít jednou vědeckou hodnotu.
V tomto kontextu je plastový kotouč z audografu téměř zázrakem. Přežil sedm desetiletí a dnes nám doslova umožňuje slyšet oceán takový, jaký byl v polovině dvacátého století.
Jak zněl oceán, když vládlo ticho
Na akustiky nepůsobí nejsilnějším dojmem jen samotný zpěv keporkaka, ale také pozadí, na němž je slyšet. Dnešní moře a oceány jsou hlučné: provoz lodí, chod motorů, vrtání, offshore konstrukce, vojenský sonar. V čtyřicátých letech panoval pod hladinou výrazně větší klid.
Vědci zdůrazňují, že reprodukovat skutečný zvuk oceánu z toho období je v dnešních podmínkách téměř nemožné. Nahrávka z roku 1949 se tak stává jedinečným „sluchovým oknem" do minulosti.
Na desce je slyšet nejen hlas jediného keporkaka, ale celá akustická krajina: slabý šum vln, vzdálené praskoty a dunění hlubin. Pro mořské biology je toto srovnání neocenitelné. Umožňuje postavit vedle sebe přirozené akustické prostředí z dob dávno minulých a to, co dnes zaznamenávají podvodní mikrofony.
Proč hluk velryby tak tvrdě zasahuje
Keporkaci a ostatní kytovci komunikují především pomocí zvuků. Je to jejich jazyk, radar i GPS v jednom. Písně a pískání slouží k různým účelům:
| Funkce | Role zvuku u keporkaka |
|---|---|
| Komunikace | Předávání informací ostatním jedincům ve skupině na obrovské vzdálenosti |
| Rozmnožování | Námluvy, přitahování partnerů, soupeření samců |
| Navigace | Orientace v prostoru, rozpoznávání překážek a pobřežní linie |
| Hledání potravy | Koordinace skupinového lovu a zjišťování polohy hejn ryb |
Jakmile se ve vodním sloupci objeví silný umělý hluk, tato jemná komunikační síť se začne trhat. Zvuky motorů a sonarů přehlušují písně, zkracují jejich dosah a vnášejí chaos. Výzkumníci pozorují, že v blízkosti frekventovaných lodních tras velryby mění trasy, zkracují melodie nebo je přesouvají do jiných frekvenčních pásem, aby hluk „přebily".
Co vědcům říkají 77 let staré zvuky
Analýza archivní nahrávky probíhá v několika směrech. Tým WHOI porovnává mj. strukturu písně s tím, co se dnes zaznamenává v podobných oblastech Atlantiku. Zajímá je, zda keporkaci zpívali ve čtyřicátých letech stejně jako dnes, nebo zda byly melodie delší, klidnější a složitější.
Badatelé se také pokoušejí odhadnout, kolik jedinců se mohlo v době nahrávání nacházet poblíž lodi. Jemné rozdíly ve zvuku umožňují rozeznat, zda deska zachytila jedinou velrybu, nebo spíše část celého sboru.
Pokud se ukáže, že v tišším oceánu byly zpěvy složitější a dosahovaly větší vzdálenosti, stane se to silným argumentem pro omezování hluku způsobeného lidskou činností.
Archiv, který najednou získává novou hodnotu
Příběh záhadné desky z roku 1949 mění také pohled na to, co leží v archivech výzkumných institucí. Data, která se po desetiletí zdála bezvýznamná, dnes umožňují klást zcela nové otázky.
Archivářka WHOI upozorňuje, jak velmi se vyplácí uchovávat i „nesrozumitelné" materiály. Vědci, kteří ve čtyřicátých letech zaznamenávali akustický „šum na pozadí", netušili, že nahrávají historický zpěv keporkaka. Jejich zvídavost se nyní stává základem současného výzkumu vlivu lidské činnosti na oceány.
Co nás může naučit jedna stará velrybí píseň
Tento příběh má několik širších dopadů, které přesahují rámec samotné mořské biologie. Za prvé ukazuje, jak důležitý je v přírodních vědách dlouhodobý přehled. Nelze pochopit, jak se oceán za desetiletí změnil, aniž bychom měli srovnávací bod z minulosti. Každá taková nahrávka se podobá fotografii z dávných let – jenže místo obrazu nabízí zvuk.
Za druhé nahrávka připomíná, jak obrovský hluk lidé v mořích vytvořili za velmi krátkou dobu. Během jedné generace se z relativně tichých moří stala hustá síť dopravních koridorů. Pro velryby je to trochu jako kdyby někdo jejich domov přestěhoval najednou vedle rušné dálnice a letiště.
Za třetí podobné archivní materiály pomáhají navrhovat předpisy šetrnější k mořským živočichům. Když víme, jak velký je rozdíl mezi „tichem" roku 1949 a dnešním hlukem, snáze určíme, jaké hladiny zvuku je třeba považovat za kritické.
Stále častěji se hovoří například o „tichých mořských koridorech", kde platí omezení rychlosti lodí, změny tras nebo speciální zóny bez intenzivních podvodních prací. Takovéto návrhy získávají další argument, když lze ukázat, jak znělo moře předtím, než nad ním člověk začal dominovat.
Poslední myšlenka se týká nás samotných. Příběh staré desky z audografu je cennou lekcí o digitální budoucnosti. Data, která se dnes zdají málo důležitá – nahrávky, měření, surové záznamy ze senzorů – mohou za padesát nebo osmdesát let představovat jediné okno do reality začátku 21. století. Je žádoucí, aby vědecké instituce, státy i firmy přistupovaly k archivaci nejen jako k nákladu, ale jako k investici do znalostí budoucích generací.
Až tedy příště uvidíme na internetu video zpívající velryby, stojí za to si uvědomit, že někde v archivu možná někdo právě drží v ruce nahrávku jejího pradědečka z roku 1949 – a pozorně naslouchá dávno ztichlému, a přesto stále aktuálnímu vyprávění o tom, jak skutečně tichý oceán zněl.
