Proč vůbec mluvíme se zvířaty jako s lidmi
Někteří majitelé psů si jen tak hodí míček, jiní vedou se svým mazlíčkem půlhodinové monology o práci, vztazích i každodenních starostech. Zní to povědomě?
Psychologové se stále pozorněji zaměřují na lidi, kteří ke svým mazlíčkům přistupují jako k plnohodnotným partnerům v rozhovoru. Ukazuje se, že za tímto „povídáním se psem" či kočkou stojí konkrétní rysy osobnosti – a často překvapivě pozitivní.
Většina chovatelů zvířat si iluze nedělá – pes za ně daňové přiznání nevyplní a kočka jim v pracovních otázkách neporadí. Přesto s nimi mluvíme jako s blízkým člověkem: vyprávíme jim o svém dni, stěžujeme si, žertujeme nebo se omlouváme za špatnou náladu.
Psychologie takové chování vnímá jako formu skutečného vztahu. Když mluvíme se zvířetem, regulujeme vlastní emoce, budujeme pouto a trénujeme schopnost vcítit se do někoho, kdo nereaguje slovy, ale tělem a chováním.
Lidé, kteří se svými zvířaty hovoří, často disponují souborem vlastností příznivých pro hluboké a stabilní vztahy – jak s ostatními lidmi, tak se svým mazlíčkem.
1. Výjimečný talent pro budování blízkých vztahů
Lidé, kteří přirozeně promlouvají ke svému psu nebo kočce, mívají zpravidla velmi dobře vyvinutou schopnost „číst" vztahy. Snáze vnímají, co je spojuje s ostatními bytostmi – nejen s lidmi, ale také se zvířaty a prostředím kolem sebe.
Jsou to osoby, které zachytí i jemné signály: pohled zvířete, způsob vrtění ocasem nebo napětí v těle. Dokážou na tyto signály reagovat gestem, tónem hlasu nebo prostou přítomností. Taková pozornost se pak přenáší i do ostatních vztahů – s partnerem, dětmi nebo kolegy v práci.
Máš pocit, že se svým mazlíčkem „rozumíš beze slov"? Je velmi pravděpodobné, že stejně obratně budování a udržování vztahů zvládáš i ve svém společenském životě.
2. Nadprůměrná emoční inteligence
Rozhovory se zvířetem jsou v praxi každodenním tréninkem emocí. Člověk musí pojmenovat svůj vlastní stav, všimnout si nálady mazlíčka a přizpůsobit se jí. Jde o přirozený scénář pro rozvoj emoční inteligence.
Lidé, kteří se zvířaty mluví jako s lidmi, si zpravidla rychleji uvědomují, co právě prožívají – ať už je to vztek, smutek, úleva nebo vděčnost. Tato schopnost vědomě pracovat s vlastními emocemi jim pak pomáhá i v náročných mezilidských situacích.
- Rychleji rozpoznávají vlastní pocity – dokážou přesněji pojmenovat, zda cítí zlost, smutek, úlevu nebo vděčnost.
- Lépe reagují na potřeby druhých – protože jsou zvyklí vnímat neverbální signály bez čekání na slovní vysvětlení.
- Snáze zvládají stres – pravidelný kontakt se zvířetem a verbální vyjadřování emocí působí jako přirozený ventil napětí.
Co tedy „povídání se psem" skutečně prozrazuje?
Rozhodně to není žádný důvod ke studu. Naopak – psychologie vnímá tento zvyk jako příznak emoční vyspělosti, empatie a schopnosti vytvářet autentická pouta. Lidé, kteří takto komunikují se svými zvířaty, bývají v mezilidských vztazích ohleduplnější a citlivější.
Takže příště, až budeš svému psovi vysvětlovat, proč byl dnešní den tak náročný, věz jedno: nejsi podivín. Jsi prostě někdo, kdo má vyvinutou schopnost spojení s druhými – a to je vlastnost, které si psychologové skutečně cení.
